Je to příběh, u kterého vždycky brečím, a moje sestra taky.
Nevím, jak jste na tom se znalostí pohádky vy, já si ji pamatuji takhle: Socha zlatého prince byla velmi nešťastná, když viděla, jak chudí lidé v jeho městě trpí. Princ tedy poprosil ptáčka, jestli by jeho zlato a drahokamy neroznosil potřebným. Ptáček souhlasil, ale nestihl kvůli této službě odletět na jih a tak únavou a zimou skonal. Ze sochy prince zbylo jenom olověné srdce, protože ho nikdo nechtěl a nešlo ho ani roztavit. Bůh potom poslal do města anděla, aby mu přinesl to nejcennější, co tam najde. A anděl bohu přinesl mrtvolku ptáčka a srdce šťastného prince.
Trošku mě rozlítil psychoanalytický úhel pohledu, který bral v potaz pouze ten fakt, že princ byl navenek zlatý a uvnitř šedý a nevzhledný.
Řekla bych, že hledání pokory by pro vědu mělo být důležitým zdrojem inspirace a ne něčím, co se musí pominout, aby analýza úchylky dávala smysl. Koneckonců Oscar také řekl: "Dejte muži masku a on vám ukáže, jaký doopravdy je."
Na přiložené fotografii je možno spatřit moji babičku, jak někdy v roce 1957 nebo 1958 sedí na louce plné květin a nebo jak se étericky prochází vysokými kapradinami a sluce jí prosvítá skrz vlasy.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat