středa 17. prosince 2014

O tom, jak se perspektiva může měnit k lepšímu, ale pořád to znamená, že se svět řítí do záhuby.

Mluvím samozřejmě o lekci o životě, kterou mi uštědřil novozélandský režisér Peter Jackson.
Když jsem totiž v lednu 2013 viděla film Hobit: Neočekávaná cesta, byla jsem mírně řečeno velmi zklamaná. Zde v historii blogových příspěvků o tom lze myslím nějaký text také dohledat.
A když mám dnes za sebou i zbývající dva díly z prstu vycucané trilogie a dívám se znovu na ten první, přijde mi to jako roztomilá zábavná vyprávěnka plná svérázných postav a zavilé melancholie po zašlých časech velké slávy.
Ta lekce tudíž budiž v užším smyslu: Dva příšerné filmy mohou z podprůměrného filmu udělat snesitelné dílo a dokonce mu dodat i něco obsahového přesahu.
V širším slova smyslu: Nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř.

Nicméně pravda je taková, že když jsem si jedny prázdniny pouštěla prvního Hobita dvakrát denně po dobu minimálně dvou měsíců, napsala jsem u toho svůj absolventský scénář, který u komise obdržel absolutní hodnocení a ke dnešnímu dni mě tři lidé požádali, jestli by ho nemohli zfilmovat.
A také jsem v roli jednoho trpaslíka objevila herce Aidana Turnera a skrz něj našla ultimátně dokonalý seriál Being human, takže nechybí ani třetí bod ponaučení: Všechno zlé je pro něco dobré.

Podejmlíko Půlrohlík



Žádné komentáře:

Okomentovat