Ptáci řvou, šeříky smrdí.

Tak jsem si myslela, že brečím dojetím, jak venku krásně svítí slunce, ale nyní se zdá, že to je první alergický záchvat sezóny.
A doplňme to nějakými vintage fotkami z návštěvy babičky.

Podejmlíko Půlrohlík

Muži odcházejí do tmy křičet.

Náš tatínek sbírá rozhledny. Respektive návštěvy a fotografie rozhleden.
Minulý týden za okny spatřil slunce a hned musel běžet pro další rozhlednu. Běh myslím metaforicky, ale vzal mě s sebou.
Na hoře pod rozhlednou jsme v hluboké závěji potkali bědujícího muže v zelených šortkách oblečených přes kalhoty, kterak obchází kolem svého auta uvězněného v oné závěji, padá před ním na kolena a říká: "Možná, že když to tady nějak tento, tak to to... půjde."
Nešlo a osobně si myslím, že tam takhle běduje už celé věky a ještě nějaký ten věk bědovat bude.
Nefoukal vítr, a přesto se rozhledna nahoře celá chvěla. Trochu jsem řvala hrůzou jenom v momentu, kdy se tatínek rozhodl, že v té výšce bude měnit teleobjektiv, aby zkusil vyfotit Zelenou horu na horizontu. Kdyby ještě k tomu foukal vítr, tak bych jistě řvala celou dobu.
Ale že vítr nefoukal, tak jsem vlastně byla docela statečná.

Podejmlíko Půlrohlík

S blížícími se svátky je si třeba připomenout, co je na světě opravdu důležité.

Onehdy se mě při jedné příležitosti ptali, který je můj oblíbený hudební žánr, a já, v růžovém toreadorském bolerku a na krku s přívěškem The Beatles a v uších s náušnicemi The Beatles, jsem bez váhání odpověděla, že metal.
Neptejte se, co může metal udělat pro vás, ptejte se, co můžete udělat pro metal. V růžovém toreadorském bolerku.

Podejmlíko Půlrohlík

Mezi slepými jednooký králem.

My jsme toho stihly. Jéje, my jsme toho dneska stihly.
Zřejmě také proto, že včerejšek a zítřek se nepočítá a víc dnů Šilamamka tentokrát v české kotlině nemá.
Nejdřív jsme obdivovaly Šilamámin vztek.
Potom jsme obdivovaly své barevné obědy.
Potom jsme obdivovaly živé gerbery a umělé květiny v Michalově květinářství.
Potom jsme obdivovaly tenisky v růžové barvě a nazouváky v nesprávné velikosti.
Potom jsme obdivovaly nabídku barevných fixů.
Potom jsme obdivovaly sekáčové nálezy.
Potom jsme obdivovaly zdravotní pojišťovnu za to, že nám přispívá na plavání.
Potom jsme zase obdivovaly samy sebe, protože nikdo jiný to za nás dělat nebude.
Potom jsme obdivovaly barevné legíny a fakt, že jogurty Hollandia vyrábějí zmrzku.
Potom jsme obdivovaly Šilamáminu schopnost vyhrávat a Podejmlíčinu schopnost prohrávat v kartách.
Potom jsme obdivovaly naši schopnost sníst kilo hranolek a šest bítešských sýrových párků za pět minut.
A potom jsme obdivovaly Františkovu schopnost vidět, protože nikdo z nás ostatních neviděl.
A to mám ještě dojem, že jsem spoustu věcí vynechala.

Podejmlíko Půlrohlík

 

At dawn my lover comes to me and tells me of her dreams.

Kdyby někoho zajímalo, jak dlouho vydržím stát bez hnutí na břehu rybníka ve snaze vyfotit kapra vyskakujícího do vzduchu v letu, tak je to 27 minut.
A kdyby někoho zajímalo, jestli se mi podařilo vyfotit kapra vyskakujícího do vzduchu v letu, tak nepodařilo. Mám jenom kruhy na vodě.
Ale zase se mi podařil takový ten klasický fail natáčení videí, kdy jsem si chtěla natočit kapry, jak plavou pod okřehkem a tlamičkami v něm dělají spletité cestičky a vypadá to jako hnízdo temných tvorů hemžících se pod hladinou, kdy jsem omylem zmáčkla nahrávání a nevšimla si toho, nahrála šum toho, jak jdu s foťákem po břehu, a když jsem namířila na rybník a zmáčkla spoušť, tak se nahrávání vypnulo a já potom minutu stála a "natáčela" rybník a nenahrávala nic. Mám tedy jenom první zkušební, nezaostřený, nehororový záběr.
A to vlastně ještě pracuji s předpokladem, že jsou to kapři, já vlastně pořádně nevím, jak vypadá kapr. V reálu to bylo fakt hororové (a trochu sci-fi, jako nějaká tajná měsíční krajina), budete mi muset věřit.
A úplně na závěr jsem potkala malou holčičku v růžové tutu sukýnce, co šla bosky po cestičce a hrála si se zelení.

Podejmlíko Půlrohlík

Mladý muž v příliš těsných lakýrkách a buřince běží ulicemi Kristianie prodat umrlčí lebku.

Dnešek byl dočista nabitý významnými mikroudálostmi.

Nejprve jsem se přesvědčila vstát tak brzo, abych stihla dojít na vlak nikoliv v našem městě, ale až ve vedlejším městysu. Obnáší to sedm kilometrů loukami podél řeky, pěkná procházka. Stejně jsem se ale tak bála, že to nestihnu a že mi vlak ujede, že jsem poslední tři kilometry v panice běžela, v oranžových šortkách a tyrkysovém leopardím tílku, na zádech Darth Vader batoh a v ruce květináč s květinou pro babičku, byl to určitě krásný pohled. A co si budeme povídat, po běhání se mi docela stýská, tak jsem ráda využila příležitosti. V jednu chvíli jsem možná trochu uštvala a vysílila černooranžového motýla, protože ten chtěl očividně sedět uprostřed kopřiv vyšlapané stezky a nahřívat se na slunci, nebo co tak černooranžoví motýli sedící na stezce mezi kopřivami dělají, ale pokaždé, když jsem ho doběhla, se zvedl a poodletěl o několik metrů dopředu, kde zase usedl. A nebo ho bavilo mě provokovat. Zkrátka jsme spolu závodili nějakou dobu a potom zmizel a ani se nerozloučil.

Později jsem se také seznámila se čtrnáct dní starým miminkem a co si budeme povídat, trochu mi to vehnalo slzy do očí.

Když jsem si při katalogizaci květů na předzahrádce chtěla vyfotit červený rybíz, kde se vzalo, kuře. Říkám kuře proto, abych mohla s uchechtnutím pronést otázku: "Why did the chicken cross the road?"

Jeden z těchto růžových keřů vznikl tak, že naše maminka zasadila do země svatební kytici svojí sestry. Nejsem si teď ovšem jistá, který. Řekla bych ale, že ten s nejvíc růžovými květy.

A zejména! jsem zcela náhodou objevila jednu z nejlepších knih, jaké kdy byly napsány. Pasovala jsem ji do tohoto stavu hned po přečtení prvních několika řádků před miniaturní veřejnou nádražní knihovnou, kde jsem ji bez jakéhokoliv očekávání vzala do ruky. Jedná se o knihu Kdo dřív od finského autora Kåre Holta a budete mi muset věřit, že je dokonale napsaná.
(Věčná temnota. Roald sedí na kraji lůžka a hraje karty se Smrtí. Mladý vědec Danco dostal kurděje a brzy zemře. Tvář má žlutou. V šeru kajuty svítí jeho rudnoucí oči. Křičí: "Hraj se mnou karty! Brzy umřu!")
 Jednou bych o ní chtěla napsat delší samostatný příspěvek, takže tato informace bude zatím stačit.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

Ten závěr je ale potřeba přehodnotit.

Letní sezóna je v plném proudu. Pro mě to znamená dvě věci - kondiční procházky se stávají tou nejlákavější činností na planetě, zvláště mohu-li je zakončit podvečerním plaváním v přírodní nádrži.
A ta druhá věc je, že všechno kvete a kdykoliv já vidím cokoli kvést, mám neutuchající touhu všechny ty květy fotit ze všech úhlů a vzdáleností.
Orlíček byl v dětství moje nejoblíbenější luční květina a už jsem ji pěkných pár let neviděla, tak jsem byla ráda, že na mě takhle vykoukla. Říkala jsem si spokojeně, že to s těmi lučními prostorami není až tak špatné a že snad motýli slabostí nezajdou. Když jsem šla zpátky, už tam byl muž v montérkách a celou tu mez kosil elektrickou sekačkou.
Dveře na poslední fotografii vedou do sklepa domu, kde potvrzeně a dost děsivě straší. Když jsem před nimi stála v poledním slunci, tak jsem se ani moc nebála, ale když na to teď potmě a sama vzpomínám, tak se mi trochu svírá srdíčko, ó můj bóže.
Také už díky všemocným paprskům slunce přesně vím, jaký obrys má můj Darth Vader batoh na mých zádech, ačkoliv bych se bez této vizuální informace nejspíš obešla.

Podejmlíko Půlrohlík