Chcete vidět něco strašidelného?

Mám tady dvě série děsivých obrázků. Jeden děsivější než druhý.

Strašidelný vývoj č. 1:

 

 

 

Strašidelný vývoj č. 2: 

A já teď nemůžu jít spát, protože se příliš bojím
Dobrou noc.

Podejmlíko Půlrohlík

Stručný odpolední příspěvek.

Dnes jsme si se sestrou slíbily, že ani jedna tu druhou nikdy kvůli prachům nehodíme do jezera.

Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč

Andrea říká, že tohle jsem já v minulém životě.

Já říkám, že i v minulém životě bych si ty vlasy nejspíš ustřihla v tom místě pod zadkem, kde už začínají být zmučené.

Podejmlíko Půlrohlík

Jediná slušná věc, kterou vynalezli, je víno. A i to se naučili falšovat.

Tak se zdá, že nám Šilamamka, předtím, než zase odsvištěla do Albánie - kde prý s sebou mají mladíka, který vypadá přesně jako mladý lord Voldemort - přivezla nějakou odolnou banátskou virózu, neboť už čtvrtý den mě všechno bolí, kašlám, hekám a celkově umírám, a včera začal kašlat a bolet i náš tatínek.
To nám ovšem nezabránilo v tom, abychom si cvičně na zahradě nezkusili postavit jedenáctikilový stan se dvěma pokoji a předsíňkou. Sedmdesátiletá babička nám v tom pomáhala a jak ji to bavilo.
A potom jsme si udělali k večeři letní salát zvaný letňoš, dávnou to relikvii z našeho mládí, a jak nám přišel k duhu.
A když jsme u toho našeho tatínka, tak jsem našla fotografie, jak jsme se šli 6. ledna 2015 procházet a fotit si sníh.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

 

Mladý muž v příliš těsných lakýrkách a buřince běží ulicemi Kristianie prodat umrlčí lebku.

Dnešek byl dočista nabitý významnými mikroudálostmi.

Nejprve jsem se přesvědčila vstát tak brzo, abych stihla dojít na vlak nikoliv v našem městě, ale až ve vedlejším městysu. Obnáší to sedm kilometrů loukami podél řeky, pěkná procházka. Stejně jsem se ale tak bála, že to nestihnu a že mi vlak ujede, že jsem poslední tři kilometry v panice běžela, v oranžových šortkách a tyrkysovém leopardím tílku, na zádech Darth Vader batoh a v ruce květináč s květinou pro babičku, byl to určitě krásný pohled. A co si budeme povídat, po běhání se mi docela stýská, tak jsem ráda využila příležitosti. V jednu chvíli jsem možná trochu uštvala a vysílila černooranžového motýla, protože ten chtěl očividně sedět uprostřed kopřiv vyšlapané stezky a nahřívat se na slunci, nebo co tak černooranžoví motýli sedící na stezce mezi kopřivami dělají, ale pokaždé, když jsem ho doběhla, se zvedl a poodletěl o několik metrů dopředu, kde zase usedl. A nebo ho bavilo mě provokovat. Zkrátka jsme spolu závodili nějakou dobu a potom zmizel a ani se nerozloučil.

Později jsem se také seznámila se čtrnáct dní starým miminkem a co si budeme povídat, trochu mi to vehnalo slzy do očí.

Když jsem si při katalogizaci květů na předzahrádce chtěla vyfotit červený rybíz, kde se vzalo, kuře. Říkám kuře proto, abych mohla s uchechtnutím pronést otázku: "Why did the chicken cross the road?"

Jeden z těchto růžových keřů vznikl tak, že naše maminka zasadila do země svatební kytici svojí sestry. Nejsem si teď ovšem jistá, který. Řekla bych ale, že ten s nejvíc růžovými květy.

A zejména! jsem zcela náhodou objevila jednu z nejlepších knih, jaké kdy byly napsány. Pasovala jsem ji do tohoto stavu hned po přečtení prvních několika řádků před miniaturní veřejnou nádražní knihovnou, kde jsem ji bez jakéhokoliv očekávání vzala do ruky. Jedná se o knihu Kdo dřív od finského autora Kåre Holta a budete mi muset věřit, že je dokonale napsaná.
(Věčná temnota. Roald sedí na kraji lůžka a hraje karty se Smrtí. Mladý vědec Danco dostal kurděje a brzy zemře. Tvář má žlutou. V šeru kajuty svítí jeho rudnoucí oči. Křičí: "Hraj se mnou karty! Brzy umřu!")
 Jednou bych o ní chtěla napsat delší samostatný příspěvek, takže tato informace bude zatím stačit.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

Oficiálně přestávám věřit na lásku.

Tim Burton a Helena Bonham Carter se rozešli. Když to nevyšlo jim, jak by mohlo komukoliv jinýmu.

Kašlu na kluky, jdu se radši učit peněžní ekonomii.

Šilamáma Půlplicpryč

Chodím po přeludech, opírám se o přízraky

V rámci přípravy na maturitu a přijímačky na vejšku jsem se naučila připravovat mrkvovou a okurkovou limonádu.

Mrkvová - kolik toho chcete, tolik mrkve uvařte doměka (já pro tři lidi asi půl kila), nechte vychladnout (jako pořádně, nejlíp přes noc) rozmixujte na kašičku, přidejte citron, mixujte pekelně dlouho (ať je to fakt hladký), dosladit podle chuti a nechat vychladnout (tipuju, že v týhle fázi by se to dalo jíst jako kojenecká výživa. Pak si trochu kydněte do skleničky a zalijte sodou, kyselomilci přidají i led, zimomilci nadrcený či nenadrcený led.

Okurková - oloupat dvě okurky, překrojit na půlky (lžičkou odstranit zrníčka), nakrájet na malý kousky, rozmixovat (festovně!), přecedit (pořádně!), vychladit v ledničce, dát do mixéru s ledem, citronovou šťávou (popř. vyrovnat cukrem) a mátou (normálně lístečky, prodávaj to minimálně v každým albertu) a vodkou (ale jen pokud jako já slavíte, že jste dali všechny didaktický testy státní části maturity). Pak mixujte a zas si to nalijte do skleničky a zalijte sodou.

Chtěla jsem z těch fotek udělat divné fotomontáže, protože jsou divné, ale to, co z toho vylezlo mě moc zneklidňovalo, a tak tam prostě akorát vypadám blbě.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Jediným problémem zůstává, že přijímačky dělám z matiky, a ne z domáchích limonád :/

Já teda odmítám svojí nenávistí plýtvat na někoho, jako je on

Já jsem si tedy chtěla dnešní příspěvek pro sebe zamluvit proto, že jsem šla zase na burzu s rybičkami, ale potom mi připadalo takové neestetické óchat nad křehkými krásnými stvořeními, které jsem si pořídila proto, aby je žabka mohla jednu po druhé spořádat.
A potom jsem chtěla ještě napsat, že teď říkal, že v březnu, ale chachacha, prvně říkal, že v prosinci, ale to je hloupé.
Tak nechám promluvit jenom mocnou kinematografii.

Podejmlíko Půlrohlík

Hvězdy jsou jak sedmikrásky.

Poslední post byl extrémně stručný. Tento není.

Věci, co mě tu překvapily:

• Ve všech barech, či restauracích (ve kterých jsem byla) byly společné záchody pro muže a ženy.
• Když jsem si řekla o náplast na pořezaný prstík, vyfásla jsem pidikondomek. Místo náplasti.
• Pivo v hospodě tu stojí od šesti eur nahoru (za půllitr).
• V obchodech prodávají jen jeden druh mouky.
• V neděli není nikde otevřeno. Jen supermarkety mají do jedné odpoledne.
• Na poště se kupují známky u samoobsluženého automatu.
• V noci tu nejsou vidět hvězdy. 
• Restaurace (většinou se netýká brasserií) bývají otevřené jen přes oběd a přes večeře. (asi 12-15 a 19-22)
• Cena přílohy je započtena zpravidla v ceně jídla.
• Je mi tu velikost kalhot 36.
• Pivo ve skleněným půllitru v obchodech prakticky nemají. Buď 25 cl anebo ty lepší piva mají v sedmičce. I se špuntem jak šáňo. Fakt šílený.
• Vyskytují se tu prodejny/obchody/nevím jak to pojmenovat, jež se u nás prakticky nevyskytují. Nebo minimálně ne v takovém množství. Prádelny samoobslužné, prádelny s obsluhou (i žehlení). Obchody, kde upravují oblečení. Teď si zrovna nemůřu vzpomenout, ale bylo toho víc.
• Všichni, všude a za všech okolností platí kartou.
• V restauraci vás uvedou ke stolu, dostanete vodu a pečivo.
• Líbají se tu při pozdravu na tváře, ale to je dost zprofanováno.
• V Boloňským lesíku jsou prostitutky kolem silnice i ve dne.
• Je tu daleko víc reklam na seznamky. Jsou všude. V televizi, v metru, na ulici. 
• Francouzi neříkají při focení "fromage" ale "tvistytý".

Určitě mi hlava nebrala víc věcí, ale moje hlava toho moc nepobírá nikdy.

Šilamáma Půlplicpryč

Puteaux/Defense aka Beton/Nebe

Šilamáma aka What the fuck?!?

Bude ohlodané od krys. (story o blešáku 2. část)

Přes hradbu stánků jsem se dostala tak, že jsem jakousi mezerou prošla do pasáže Marché Dauphine. Tam jsem se už nebála. Zastřešený obchoďák ve stylu art deco. Včetně náměstíčka s fontánou. Hodně obchodů bylo zavříno, ale hodně bylo i otevříno. V přízemí hlavně obrazy, koberce, nábytek. Věci mimo moji cenovou ligu. Ale krásně se tam "óóóchalo a ááchalo".

V prvním patře staré fotky i foťáky, knížky, oblečení, gramofonové desky. Ceny vzhledem k menším objektům byly také lidovější. Já byla nejspokojenější při prohrabování starých fotek. Takovýhle bizáry miluji. Jsem také hrdou majitelkou deseti echt vintidž fotek za souhrnou cenu deset euro, ačkoliv avizovaná cena byla 2 eura (potažmo 1,50 eura) za kus. Co se týče oblečení, u mnoha kusů platilo, že to, že je to vintage ještě neznamená, že je to pěkný. Moc se mi líbilo hrabání se hromadami doplňků. Chtěla jsem své drahé sestře Podejmlíko koupit krajkové černé rukavičky, nicméně cena 40 euro mě poněkud odradila.

Po prolezení tohoto obchoďáku jsem vylezla ven a bloudila tou čtvrtí. Pod širým nebem na ulici byl echt blešák, tak jak bych si jej představovala, nicméně ceny ani sortiment mě nikde moc nezaujal. Semo tamo nějaký luxusnější butik. Tak jsem hledala něco, kde bych mohla pojíst. Jak jsem byla hlouběji a hlouběji v uličkách, víc a víc jsem se bála. Necítila jsem se tam prostě bezpečně ani přirozeně, takže jsem se vrátila k hlavní silnici a šla na metro. Když jsem stála u přechodu, nějakej chlápek na motorce mě začal balit, když jsem mu říkala, že s ním nikam nepůjdu, jel za mnou na motorce i po chodníku. TO už jsem začínala fakt panikařit. Tak mu říkám, že mám přítele a zdrhla jsem. Když jsem dorazila k metru, byla jsem fakt šťastná jak tučňák.

Tak furt nevím, jestli jsem ráda, že jsem tam byla nebo ne.

Šilamáma Půlplicpryč