Co jsem zpozorovala kolem.

Prošli kolem mě dva muži celí v černém.
Jeden měl jedno oko úplně bílé a druhý měl na krku vytetovaný kříž.

Také jsem si poprvé povídala s Medou.

Podejmlíko Půlrohlík

Ukaž srdce.

Ve vězení k vám může přijít vězeň, dát vám facku a říct: "Ukaž srdce."
A znamená to, že vás zkouší, jestli mu ji dáte taky. A když ne, tak jste pampeliška. A pampeliška se sesype, když na ni trochu fouknete.
Asi bude velký rozdíl mezi tím, jak poeticky to zní a jak nepoeticky to doopravdy vypadá.

Podejmlíko Půlrohlík

P. S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že si vygooglil spojení "není těžký, je můj bratr". 

Do třetice všeho dobrého.

Nedělám teď nic moc jiného, než že hystericky píšu scénáře o věcech, se kterými osobně nemám zkušenosti, ale když už dělám něco jiného, tak poslouchám zejména Nizozemce a Nizozemkyně (?).

A protože o hudbě více méně byly i poslední dva příspěvky, tak jsem si řekla, že než budu zase tapetovat fotkami květů, co jsem kde minula na procházce (mám super fotky rybníka pokrytého okřehkem!), tak uzavřu hudební hattrick.

Krom toho se mi pořád kolem plíží smutek a co jiného se k němu hodí víc než nivé hlasy mých oblíbených bardů a bardek (?). 

Dodatek: Měla jsem za to, existuje slovo nivý a znamená to něco jako zastřený+vášnivý, ale zdá se, že nivý existuje jenom v rámci slova ohnivý, což v podstatě může znamenat zastřený+vášnivý, takže jsme všichni vyhráli.
Druhý dodatek: Právě jsem si uvědomila, že nivý existuje i v rámci slova vášnivý, takže bůh ví, co se mi honilo hlavou, když jsem to psala.

Podejmlíko Půlrohlík

Golden Earring se mi vyskytují ve všech třech příspěvcích, protože se jich v poslední době nemůžu vůbec nabažit. V jejich zlatém období jim zpíval hlavně Barry Hay a jeho dřevní řvaní si také užívám, ale z pochopitelně melancholicky něžných důvodů mi ze srdce tryskají hlavně jejich rané písně zpívané kytaristou Georgem Kooymansem.

Mariska Veres je bohyně, která by mohla hlasem ničit národy, což dokazuje v bezpočtu jiných hitovek, nicméně já si teď často pouštím pomalou, repetitivní a hypnotickou Daemon Lover, protože je pomalá, repetitivní a hypnotická.

Focus jsou magoři. Focus jsou boží.

Anneke je oproti ostatním anachronická, ale jakkoliv jsem se snažila, tak jsem ji nemohla vynechat. Její temperament mi to nedovolil. 

Lesem se nese skepse.

Raději ať se mi zase zdají noční můry, teď se mi nezdá nic.
Poslala jsem dnes v mailu mimo jiné slova "...a teď se nějak ozývá a bolí to."

Podejmlíko Půlrohlík

P. S.: A den, kdy jsem smutná, skončil panem Harapesem (mým milovaným Kristiánem) brečícím do kamery smutkem, že nikdy neměl děti.

Nepanikař.

Ach, to byl týden.
V neděli jsem seděla s kamarádkou na břehu Vltavy a vyprávěla jí o průniku pekel. A přesně v momentu, kdy jsem vyslovila nahlas slovní spojení průnik pekel, jsem zvedla hlavu a uviděla, že tři metry ode mě sedí na lavičce Jaz Coleman (ten Jaz Coleman, z těch Killing Joke) a dívá se přímo na mě.
V pondělí se mi těsně před odchodem z domu vylila láhev vody do batohu, takže jsem přišla zase pozdě, ačkoliv tentokrát jsem to neměla v úmyslu.
V úterý se mi udělalo špatně ze vzduchu v metru, tak jsem se vypotácela na povrch a s hrůzou zjistila, že mi čerstvý vzduch ani položení se do trávy vůbec nepomáhá. To bylo poprvé. Paradoxně tento pocit zkázy doprovázela vize bílého světa, nikoliv temnoty.
Ve středu jsem si nahmatala žebra a ušla devět kilometrů kvůli čtyřem stům gramům čerstvého špenátu.
Ve čtvrtek jsem se pokusila zapnout foťák a zjistila jsem, že to nejde, a teprve v ten moment mi došlo, že pro fotografický aparát nebude zřejmě nejlepší, když se vám v pondělí vylije láhev vody do batohu. A i jinak se mě zmocňovala nervozita.
V pátek jsem byla silně nervózní a dezorientovaná a frustrovaně jsem vykřikla, když jsem si uvědomila, že po pěti letech společných dobrodružství nemám svůj věrný foťák po mém boku. Co když uvidím meteorit, mileneckou hádku... nebo koťátko, co potom?
V sobotu jsem měla celý den otevřené okno, takže jsem měla v pokoji asi sedm stupňů teploty, a zdálo se mi to vhodné.

Podejmlíko Půlrohlík

"Jako každej normální chlap, co kouká na televizi, bych to zvládl dokonale. Stačí polít jedovatě modrou tekutinou a pevně sevřít v hrsti."

Apokalypsa se blíží, já to říkám pořád, ale dnes jsem tomu čelila s magnificentními vlasy.
Když doktor, od kterého jsem si potom vyslechla "V BUDOUCNOSTI SE TI NEPŘÍMO ODMĚNÍM SLÁVOU", odešel po schodech nahoru, napsala jsem báseň:

Onehdy mě při večeru napadlo, 
zda Persefona skutečně milovala Háda, 
ale popravdě mě vůbec nenapadlo zabývat se tím, 
zdali Hádes skutečně miloval Persefonu.

U bohů nejspíš jeden nikdy doopravdy nemůže poznat pravdu, 
na to jsou jejich city přespříliš lidské.

Za odměnu jsem se dozásobila jedním banánem, žervé, tuňákem ve vlastní šťávě a mokasínami s leopardím potiskem.

A také jsem se několikrát podivovala tomu, jak adekvátně depresivně energický podobraz může vytvořit prosté abecední seskupení skladeb:

Falling In Love With Myself Again/Sparks
Family Dinner/Beautiful Creatures OST by thenewno2
Farewell/Crouching Tiger, Hidden Dragon OST by Tan Dun
Farewell No. 2/House of Flying Daggers OST by Shigeru Umebayashi
Father Of Night/Manfred Mann's Earth Band
Fetus/Pagoda
Five To One/The Doors
Fix/Sisters Of Mercy
Fixin' To Die/Bob Dylan
Floating Candyman/Candyman OST by Philip Glass
For A Few Dollars More Theme/ For A Few Dollars More OST by Ennio Morricone
For Michael Collins, Jeffrey And Me/Jethro Tull
For No One/The Beatles
For Your Love/Yardbirds
Frogs On Acid/Cluekid
From The End Of The World/Electric Light Orchestra
Fuck U/Archive

Kdybych stála trochu blíž k foťáku, tak jsem mohla mít portrét jako z dámy křížové. Takhle se mi zrcadlí jenom kousek hlavy.

Podejmlíko Půlrohlík

Pamatuješ tenkrát?

Vždycky říkám, že se všechno opakuje. A opakuje. Pořád.

Žaludek se svírá i po pěti letech.

O víkendu jedu tam, kde všechno začalo.

A to tam toho začalo sakra dost.

A přitom se opakují i další věci. 

Sice ze stejný doby, ale z jiných míst.

Pojďte se radši podívat, jak jsem o víkendu sfoukávala svíčky na dortu.

Šilamáma Půlplicpryč

Carol si všímá detailů, velmi konkrétních detailů, ale nevnímá věci (svět) jako celek.

Dnešní den byl pro mne speciální z mnoha důvodů.
Předně jsem se ráno udeřila do lokte tak, že tam teď mám dvoucentimetrovou tržnou ránu. Myslela jsem si, že dny takovéhle elementární nešikovnosti už mám za sebou, ale kdo ví. Včera mi taky spadly ze skříně na záda dvě krabice, na jedné je obrázek slona. Ale abych zůstala u lokte, když se udeříte o správnou ostrou hranu do správného místa na lokti, tak loket docela dost krvácí, kdo by to byl řekl.
Ale to asi jenom vesmír vyžadoval platbu, protože hned potom se mi podařilo udělat na vlasech vlnu a fixovat ji tak, že zůstala zvlněná a na svém místě, což se mi nikdy předtím během celého života ještě nepovedlo. Je to první krok k mému cíli přiblížit se trpaslíkům z Hobita, kteří cestují stovky kilometrů, zlézají hory a stromy a zpívají a kují pikle a jejich účesy jsou po celou tu dobu dokonalé.
Také jsem dnes poprvé v tomto týdnu mluvila s dalšími lidskými bytostmi - na mém hlase to bylo dost poznat, byl celý zatažený a chlaplavý, ale nakonec jsem si to myslím docela užila - a doufám, že i ti, se kterými jsem mluvila. Zábavným detailem je to, že největší část debaty byla o dívce, jejíž já podlehne svým ostatním částem a přestane zcela vycházet z bytu a útočí na všechny, kdo se tam pokusí dostat za ní. (V minulém týdnu za mnou dvakrát přišla spolubydlící, jednou mi nabízela dva grepy a podruhé kuřecí rizoto.) Ale nezeptala jsem se pana K., jak je vysoký, což mi asi moje sestra jen tak neodpustí.
Dále jsem také dnes poprvé v tomto týdnu byla venku za světla (byla jsem venku každý den, ale vždycky potmě), nicméně zapomněla jsem si vzít foťák a hned jsem toho litovala, protože jsem se zatoulala k mé oblíbené městské věži, kterou si postavili občané sami svými silami a z vybraných prostředků, to mě vždycky na kostelech a podobných stavbách fascinuje: Lidé to chtěli, tak se domluvili a postavili si to, vlastníma rukama. Každopádně důvod mé lítosti byl to, že mezi věží a vedle stojícím kostelem se zjevila jakási instalace pavoukoptačích chlupatých barevných zvířátek, které působí na těch neomítnutých starých kamenných zdech velmi bizarně a fantazii probouzejícně. Musím si tedy vystačit s chabými, spíše abstraktními fotografiemi z mého telefonu, které také fantazii spíše provokují, než že by něco vysvětlovaly.
Ušla jsem dnes bez pár metrů sedm kilometrů, což je zatím nejvíc v tomto měsíci. U této příležitosti bych chtěla poděkovat mým městským botám, že přestaly ubližovat mým nohám a dovolují mi provozovat delší procházky.
Poslouchám teď skoro jenom vážnou hudbu, jsem u Mozartových koncertů pro housle, a moje vědomí si myslím konečně začíná překonávat ten nezvyk (vzhledem k hudbě, kterou obvykle poslouchám) a je na dobré cestě k výsostným zážitkům.
A konečně jsem si objednala čtyři Analogony s dokonalými názvy KONEC CIVILIZACE, MYSTIFIKACE A DEMYSTIFIKACE, ŽENA V MNOŽNÉM ČÍSLE A MÝTUS A UTOPIE a velmi se na ně těším. Mělo by to být vzrušující dobrodružství.

Podejmlíko Půlrohlík

V análech jsem vyhledala, že jde o post-apokalyptické kolibříky, kteří jako fénix vylétají z popela, aby se napili z květu, symbolizujíce tak dualitu života a smrti, mísíce v sobě tíži materiálu (latex) a jeho sexuální náboj s lehkostí kolibříka. 

To, co neuděláme, neuděláme proto, aby ostatní nevěděli, že to udělat chceme.

Dnes jsme si se sestrou poplakaly u Vesnice. Zjistila jsem, že čím víc na to koukám, tím víc mě bolí srdce i u scén, u kterých mě dříve vůbec nebolelo.
Zajímalo by mě, co to znamená, když po třech měsících přijedu poprvé do Prahy a uvidím film o muži, který běží se psy/vlky a je šťasten. A další film o mladé učitelce, která se zamiluje do svého studenta a je slepá ke všemu kromě vlastní touhy po lásce. A o Strejcovském, jak ovazuje Pavlu provazem.
A že jsem v noci sledovala Petra Marka, jak se se svými studenty baví o polském filmu. Připadali si myslím velmi mužní, jak tam tak ovíněni kouřili a házeli po sobě jmény, aby vysoupeřili, který z nich je moudřejší a sečtělejší. Nepřispěla jsem do debaty příliš, jenom jsem jim podala popelník a řekla, že ten Zanussiho film s dlouhým názvem se jmenuje "Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou". Ale z těch filmů, o kterých se bavili, jsem viděla všechny.
Taky jsem viděla film o tom, jak pan Potměšil s Dejdarem chtějí dělat poctivou politiku a zlí mafiáni jim to kazí. Přišlo mi zvláštní, že jediná scéna, která mi ve filmu připadala uvěřitelná a autentická, bylo zkopání chudáka politického asistenta na ulici do krychličky.
Také by mě zajímalo, jestli mě skutečně sledoval celou dobu od projekce až po schodech nahoru.
Což mi připomíná, že jsem dnes ve vlaku za dvě hodiny napsala skoro všechno, o čem bych chtěla psát další dva roky. Jenom konec mě zatím nějak neuspokojuje, ale to ty konce dělají vždycky, dokud k nim člověk nedospěje.
Když vyprávím Michalovi o Kosťovi, připadám si také trochu slepá.
A všechno teď vychází tak skvěle a vypadá tak dobře, že se cítím velmi provinile, že se trochu obávám, co se stane, až to skončí, protože se bojím, že to neustojím. A ještě se mi to rýmuje. Ale ospravedlnila jsem si to tak, že aby nedošlo ke stejné slepotě jako u výše zmíněné paní učitelky, musí člověk chvilku počkat, aby se mohl na situaci podívat střízlivějšíma očima.
Tak dlouhý výlev jsem dnes ani nečekala, a to jsem si jistá, že jsem polovinu všech věcí, co jsem chtěla napsat a utřídit, zapomněla.
Zde máte Bustera Keatona, na němž visí jeho vlastní děti.

Podejmlíko Půlrohlík

Naposled zamávám na cestu vlaštovkám.

Dnes jsem plakala, když hrál Honzík Metropoledne.
Pan Pozzi byl ve škole sám na dni otevřených dveří a přemýšlel, jak to těm lidem říct, že ne všechny sny je dobré si plnit.
Také zemřel herec, který hrál Peeping Toma. Jmenoval se Karlheinz Böhm.
Probouzejí se ve mně něžné city a z toho budou zase problémy, ale přišla jsem na to, že Richardovi zničila život crazy bitch.
Opět mě čeká doba, kdy musím svůj život kompletně přestěhovat z města do města a začíná se vynořovat myšlenka, že být tak neskutečně marnivá není úplně dobře.

Podejmlíko Půlrohlík