V neděli jsem seděla s kamarádkou na břehu Vltavy a vyprávěla jí o průniku pekel. A přesně v momentu, kdy jsem vyslovila nahlas slovní spojení průnik pekel, jsem zvedla hlavu a uviděla, že tři metry ode mě sedí na lavičce Jaz Coleman (ten Jaz Coleman, z těch Killing Joke) a dívá se přímo na mě.
V pondělí se mi těsně před odchodem z domu vylila láhev vody do batohu, takže jsem přišla zase pozdě, ačkoliv tentokrát jsem to neměla v úmyslu.
V úterý se mi udělalo špatně ze vzduchu v metru, tak jsem se vypotácela na povrch a s hrůzou zjistila, že mi čerstvý vzduch ani položení se do trávy vůbec nepomáhá. To bylo poprvé. Paradoxně tento pocit zkázy doprovázela vize bílého světa, nikoliv temnoty.
Ve středu jsem si nahmatala žebra a ušla devět kilometrů kvůli čtyřem stům gramům čerstvého špenátu.
Ve čtvrtek jsem se pokusila zapnout foťák a zjistila jsem, že to nejde, a teprve v ten moment mi došlo, že pro fotografický aparát nebude zřejmě nejlepší, když se vám v pondělí vylije láhev vody do batohu. A i jinak se mě zmocňovala nervozita.
V pátek jsem byla silně nervózní a dezorientovaná a frustrovaně jsem vykřikla, když jsem si uvědomila, že po pěti letech společných dobrodružství nemám svůj věrný foťák po mém boku. Co když uvidím meteorit, mileneckou hádku... nebo koťátko, co potom?
V sobotu jsem měla celý den otevřené okno, takže jsem měla v pokoji asi sedm stupňů teploty, a zdálo se mi to vhodné.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat