Můžete nám vysvětlit, proč rozbíjíte střechu?

Dnes je to 157 dní, co jsem na blog napsala smysluplný příspěvek. Nu, ke 158 dnům to nedotáhnu. Už jen proto, že 157 je prvočíslo a to určitě něco znamená. Ráda bych zmínila několik hezkých věcí, které se mi za ten bezmála půlrok staly.

Absolvovala jsem hned dva prohlídkové okruhy na zámku Hrubý Rohozec. Dohromady to byly skoro tři hodiny prohlídky. Bylo to poučné a zábavné.

V září jsem začala chodit na hodiny baletu. Ano. Já. Už jsem přihlášená na pokračující kurz. Mám piškoty, umím takovéty pohyby rukama a vím, kdy se mám dívat do dlaně a kdy na hřbet. Akorát teda cvičím v pruhovaných legínách a tričku The Beatles (teda dnes jsem měla tričko Hentai Corporation, ale pointa je myslím jasná. Moc mě to baví.

K narozeninám jsem od něj měla dostat lístky na Marilyna Mansona, ale bohužel to neklaplo, protože ten den jsme už měli jiné plány. A totiž koncert Annihilator, Death Angel a Testament, na který jsem mu koupila lístky já. Nakonec jsem dostala skvělou krabičku na salát (bez ironie ji miluju).

Jsem klidná. A šťastná. Za týden se on stěhuje ke mě, následně se k nám přidá Podejmlíko a o měsíc později i Jonášek. Těším se. Budeme mít i obývák s televizí a květinami a kobercem a gaučem a myslím, že to prostě bude pěkné. Jsme dospělí.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Jako fotodokumentaci přikládám snímky z prosincové návštěvy krajské výstavy králíků, holubů, drůbeže, okrasného a exotického ptactva Moravia 2017. Pak, že život není krásný.

Správná otázka je, jestli je někdo, kdo nechce vypadat jako Steve Buscemi

Jsem teď dost šťastná. Snažila jsem se pátrat v paměti, jestli pamatuji, kdy jsem byla naposledy takhle šťastná a nevím. Asi to bylo ještě s prvním, než začaly noci plný křiku a slz.

Poprvý od těch dávných dob se nebojím, že to přejde. Když jsem říkala, že se bojím, že to přejde, tak byl dotčený, že se bojím, že to přejde. Že přece, proč by to přecházelo? Byl z toho smutný a já byla pak smutná z toho, že je kvůli mě smutný a začala jsem plakat. Ale křik tam nebyl, bylo tam jen spousta objímání a že se teda nebudeme bát, že to přejde, že přece ani dva měsíce nic nejsou. To už jsem neplakala. A pak jsme zpívali v baru Proklínám a prohrávali společně ve fotbálku až do rána a všechno bylo v pořádku.

Šilamáma Půlplicpryč

Stručný obrázkový příspěvek o Chrisi Evansovi a tričkách, která nosí ve filmu Parchanti.

A ještě stručnější textový příspěvek o tom, že mi možná na čtvrt století stará kolena
(a když už mluvíme o mých kolenech - měla jsem jedno zraněné a teď si při běhání musím vybírat mezi tím, jestli si ho zatáhnu ortézou a bude mě bolet všechno jenom ne koleno, a nebo si ho při běhání nezatáhnu ortézou a nebude mě bolet nic, jenom koleno)
měkne mozek, ale podívejte se na ta trička.

Podejmlíko Půlrohlík

Moje sestra už měsíc neměla kocovinu a myslím, že se po ní kocovinám stýská.

Posuďte sami.

Podejmlíko Půlrohlík

Velmi stručný večerní příspěvek.

Vraťme se prosím nyní v myšlenkách ke dni, kdy mi sestra z výletu jako dárek přinesla pytlíček cukru a obal na párátko, který byl zároveň neporušený a páratkaprostý.

Podejmlíko Půlrohlík

Šílená princezna spí, snad ji ticho probudí.

Našla jsem mezi fotkami složku s názvem "Dialog s vesmírem".
A ano, myslím si, že její obsah dostál svému názvu.

Podejmlíko Půlrohlík

 

V troubě se mi peče koláč s rybízem a drobenkou

Moje modřina a já, to je lovestory jak blázen. Bolí mě z ní sice chodit ve většině tenisek, ale je tak krásná a hraje všemi barvami.... Bojím se ale, že oni brzy přijdu, přece jen už je to víc jak týden.

V pátek jsem jela s devíti lidmi do dvacet kilometrů vzdáleného města, tam jsme si dali na véču různé ryby (já amura) a pak jsme šli domů. Pěšky. Třicet devět kilometrů. Protože, proč chodit dvacet, když můžete chodit čtyřicet, že ano? Přišla jsem domů v pět hodin a pět minut ráno. Bolely mě kyčle.

V sobotu jsem po šestihodinovém spánku udělala krůtí kousky v těstíčku s pečenou zeleninou a rýží a pak jsme jeli do kina. Do města vzdáleného pětatřicet kilometrů, protože proč chodit do bližšího, žeano? Byl to pěkný roadtrip. Při řízení jsem nikoho nezajela a ani jsem nebyla moc hysterická, prostě krásná sobota. A každopádně ten Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus (celkem 313 minut) za to stáli. U Přeletu jsem v podstatě celou druhou půlku plakala a u Amadea nám srdce trnula také ze všech sil. 

Jestli k tomu chce Podejmlíko něco dodat, nechť tak učiní, nebo mlčí navždy.

Podejmlíko dodává, že Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, rock me Amadeus.

Šilamáma Půlplicpryč

Musí se naučit nazpamět jména z norského kalendáře, kvůli starým lidem, co chodí do knihovny, ale nenosí si průkazku a půjčují si paperback románky o padesáti dílech

V pátek jsem byla na představení Kmeny v NdB. Bylo to hezké. Šli jsme pak spolu pít koktejly, které se jmenovaly jako staré filmy a knihy o letcích. Pak jsem mu doma dala zbytek chilli od oběda, které na mě bylo moc pálivé. Jemu chutnalo. Snědl dvě mističky.

V sobotu jsem tančila na plese do pěti hodin do rána. Bylo to hezké. Akorát mám teď moncl přes celý nárt, protože mi při pogu na "Smoke on the water" někdo dupl na nohu a já měla stříbrné plesové sandálky. Při ostatních písních jsme nepogovali.

V neděli jsem chtěla spát, ale šla jsem do kina na film "Já, Daniel Blake". Bylo to smutné a levičácké. Šli jsme pak za kamarádem se stejným příjmením a slečnou, která překvapivě nemá roztomilý holčičkovský obličejíček. Všechny jsem rozesmála vtipem o gumových rukách. 

V pondělí jsem byla na představení Kmeny v NdB. Bylo to hezké. Méně se nám líbil outdoor týpek, ale zase už konečně víc ocenil tanečníka. Šli jsme pak do burgrárny na burgr a vysvětlili číšníkovi z Ameriky, co to je suchý únor.

Šilamáma Půlplicpryč

Pátek byl výjimečný den, protože se Harrrymu a Ronovi poprvé podařilo dojít do Velké síně na snídani, aniž se ztratili

Možná bych se neměla tolik dívat na pořady o vaření.
Nedávno se mi totiž zdál sen, že jsem se účastnila kuchařské soutěže. Úkolem bylo uvařit tříchodové menu. Rozhodla jsem se jako předkrm podávat vejce benedikt (nejlepší jídlo na světě), jako hlavní chod kuřecí prsa s parmazánovou krustou, bramorovou kaší a okurkovo-citrusovým salátem s pikantní vinnou zálivkou a jako dezert čokoládový mousse. V rámci svého snu jsem předkrm zvládla suverénně, ovšem když jsem měla začít připravovat hlavní chod, něco se pokazilo. Už nevím jak se to stalo, ale z nějakého důvodu jsem neměla kuřecí prsa, takže jsem místo nich musela použít klobásu. Připravovala jsem tedy klobásu s parmazánovou krustou, bramborovou kaší a okurkovo-citrusovým salátem s pikantní vinnou zálivkou. Sice mi to zabralo méně času, takže jsem z nějakého důvodu ještě běžela nakoupit na dezert, ale moje klobása nebyla dost propečená, takže na mě ve snu nějaký porotce ve stylu Gordona Ramsayho křičel, že když dělám klobásu s krustou, klobása musí být dostatečně propečená. Z toho jsem sice byla smutná, ale ještě jsem běžela nakoupit na dezert. Nicméně se mi na něj nepodařilo sehnat suroviny, takže místo domácího čokoládového mousse, jsem koupila čokoládový dezert v prášku. Naštěstí nevím, jak na to porotci reagovali, protože jsem se probudila.

A to je příběh toho, proč bych se asi měla dívat méně na pořady o vaření. Naštěstí sedmou sérii amerického Masterchefa mám dokoukanou, tak by to mělo být v pořádku.

Doplňuji toto fotografií primulky, kterou jsme společně s Podejmlíkem minulý týden koupily (No není krásná? Je krásná.) a ještě jednou, na které jsem já a Podejmlíko na rozhledně, která je sice od našeho domova nejblíže ze všech rozhleden, navíc se k tomu kopci, na kterém je postavena, váže hezká pověst o čertech, přesto na ní Podejmlíko byla minulý týden poprvé.

Šilamáma Půlplicpryč

For I am the answer you seek, the dream in your sleep you never wanted to awaken.

Soňa mi posílá řetězovou zprávu od čarodějky, kterou mám přeposlat osmi ženám.

S trochou zoufalosti, ale jen velmi, velmi mírnou, jí říkám, že snad ani neznám osm žen. 

Soňa mi říká, že ona a má sestra vydají za osm žen. 

A má pravdu.

Podejmlíko Půlrohlík

Pamatuješ si jméno té pláže?

Zihuatanejo.
Často si říkám, že kdybych byla Morgan Freeman já, tak bych si ho možná nepamatovala. Ale to je vedlejší. Šťastné a veselé.

Podejmlíko Půlrohlík

Krása je v očích toho, kdo se dívá.

Mám dvě velmi oblíbené filmové scény, které jsou spojené s hraním na akordeon, a dnes jsem si všimla, že v obou hraje stejný člověk. V kostele je to ten úplně nalevo.

Takže, milý Ježíšku, v příštím životě bych chtěla být člověk, který hraje Dumontovi a Caraxovi ve filmech na akordeon. 

Podejmlíko Půlrohlík