Babičky jsou nejlepší babičky.

A co je na tom, že je to kruhová tautologie.
Tady je jedna společná sesterská fotka ze zrcadla na vlakovém nádraží.
Je to naše oblíbené zrcadlo a moje oblíbená nádražní knihovna, protože jsem tam našla za jedno nejlepší knihu, jaká kdy byla napsána, ale taky třeba Ostrov tučňáků, který rovněž stojí za to.
Letošní léto je takové skoupé na deníčkové záznamy, neboť jsme obě zavaleny prací a ještě k tomu každá úplně jinde.

Podejmlíko Půlrohlík

Stručný obrázkový příspěvek o Chrisi Evansovi a tričkách, která nosí ve filmu Parchanti.

A ještě stručnější textový příspěvek o tom, že mi možná na čtvrt století stará kolena
(a když už mluvíme o mých kolenech - měla jsem jedno zraněné a teď si při běhání musím vybírat mezi tím, jestli si ho zatáhnu ortézou a bude mě bolet všechno jenom ne koleno, a nebo si ho při běhání nezatáhnu ortézou a nebude mě bolet nic, jenom koleno)
měkne mozek, ale podívejte se na ta trička.

Podejmlíko Půlrohlík

Občas si říkám, že už nejsem takový pesimista, jako jsem bývala, a potom si vzpomenu, že i moje krevní skupina je B mínus.

A z jiného soudku: David Jařab je scenáristicky inscenační bůh!
Viděla jsem od něj dva filmy a přesto neochvějně věřím v předchozí tvrzení.
Ať už vezme jakéhokoliv herce, prostředí nebo dějový oblouk, v jeho podání je vše neskonale krásné.

Podejmlíko Půlrohlík

Byly tam dvě děti, ne tři.

Není asi lepšího pocitu, než když v televizi běží Válka světů, na kterou se dívá váš tatínek, celou dobu si říkáte "Nebudu se na to dívat, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu se díváte a celou dobu si říkáte "Nebudu nad tím přemýšlet, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu nad tím přemýšlíte a celou dobu si říkáte "Ale nebudu o tom psát, není to film pro mě.", ale potom vám to nedá a tak trochu o tom píšete a celou dobu si říkáte "Nebudu to rozebírat dopodrobna, není to film pro mě.", ale potom vám to tak trochu nedá a už si pouštíte vybrané scény několikrát, abyste je dokázali rozebrat a vysvětlit, v čem vám tak vadí.
A druhý den donutíte svoji sestru, aby si váš výtvor přečetla, aby měl alespoň nějaké publikum, a pustíte jí i vybrané pitvané scény a potom jí pustíte scénu z jiného filmu, na kterou v tom rozboru reagujete, jakože je mnohem krásnější a propracovanější, a sestra u té krásné propracované scény říká "Nemusíš to vypínat, mně se to líbí." a jen co zajdete za roh, už slyšíte, že si pouští trailer k tomu krásnému propracovanému filmu a říká: "Co kdybychom se na to podívali."
A potom spolu se sestrou ležíte na podlaze, jíte pečené brambory s majonézou a co je nejlepší, díváte se u toho na ten krásný propracovaný film, kde Brad Pitt vůbec nemrká a každé emocionální gesto je dohráno až do úplného konce.
A tady zhruba končí ten pocit, nad nějž není.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

 

 

 

 

 

Padej od ní, ty mrcho!

Hádejte, který film slavil předvčerejškem třicet let výročí od premiéry?
Vetřelci!
Camerona vlastně nesnáším (čestné výjimky tvoří ještě T jednička a dvojka), ale tohle se mu vážně povedlo.
Vždycky pláču a mám chuť trénovat shyby jako Vasquezová.
(Abych citovala kamaráda: "Dobrá ženská umí zavařit okurky, ale Vasquezová umí zavařit i dveře!")

Podejmlíko Půlrohlík

Jsem v silném pokušení jít si koupit látku a vyšít si taky něco romantického na zeď. Tedy ne něco. Přesně tohle.

"Teď naše slunce z Yorku proměnilo v zářivé léto zimu našich svárů!"

Nevím, jestli je to zřejmé, ale já s cizími lidmi většinou moc nemluvím.
Někdy dokonce moc nemluvím ani s lidmi, kteří nejsou cizí.
A proto jsem si téměř jistá, že dnes jsem se potkala s jistým druhem magie.
Připravovala jsem se na delší putování vlakem, které začalo tím, že jsem si kupovala bagetu sýrový mlsoun a za zády mi pochodovali vojáci se samopaly v pohotovostní poloze. Protože jsem včera byla v kině na Batmanovi versus Supermanovi, kteříšto pánové mi způsobili takovou migrénu, že mi noční můry nedaly moc spát, tak jsem hned po nalodění do vlaku zavřela oči a odpočívala v řízeném kómatu. Do těchto osvěžujících mdlob ke mně dolehl nervózní hlas spolucestujícího postaršího pána, který se před průvodčím obával, že kvůli zpoždění nestihne dva navazující spoje. Zmínil se, že cestuje do rodného města mojí maminky, což mě probralo a já jsem učinila věc na moje poměry nevídanou, a totiž že jsem se s ním dala do řeči.
Ukázalo se, že pán jede na konferenci o zemi (půdě) přednášet o využívání energie, že má vystudovaný matfyz, ale i DAMU, že zná některé mé profesory a že je velkým fanouškem filmu. Mluvili jsme o Půlnočním kovbojovi a Miloši Formanovi a od něj jsme se dostali přes Valmonta k srovnávací diskuzi o různých adaptacích Nebezpečných známostí a jak se každá soustředí na jiné aspekty motivů původního románu. Pán mi doporučil verzi z roku 1959 s Gérardem Philipem a já jemu seriál z roku 2003 s Catherine Deneuve.
Padla i nějaká ta zmínka o poezii a já jsem přidala svůj zážitek, kdy mi po jednom čtení slečna vášnivě popisovala, jak jí moje verše dodaly odvahu nenávidět svoji matku, ačkoliv moje vlastní emoce by něco takového nikdy neočekávaly.
Od toho jsme přikročili k širší diskuzi o interpretaci, i mezižánrové, a jak může jedno dílo díky různým náhledům obsahovat velmi odlišné věci. Jako příklad přitom padla divadelní hra Rozhodně správná koupel a potom i Kupec benátský a jeho intepretační vývoj v průběhu mnoha staletí.
Potom pán popisoval, jak za totality na oslavě výročí osvobození Rudou armádou recitoval Shakespearův Sonet č. 66 a očekával zatčení za provokaci, ale interpretační schopnosti soudruhů k jeho štěstí nebyly tak vyvinuté, aby obsáhly, jak vznešeným způsobem je vlastně všechny pozurážel. A když už jsme byli u Shakespeara, tak nebylo možné nedotknout se toho, že jakýkoliv překlad literárního díla už je také interpretace a spíše přebásnění, než exaktní práce, a že i lidé jako třeba Martin Hilský, kteří zasvětí celý život jednomu spisovateli, se neustále učí odhalovat další a další vrstvy a významy textů, které domněle důvěrně znali.
Závěrem našeho rozhovoru, který nám zabral tři hodiny a tři vlakové spoje, mi pán zarecitoval ten "skvostný monolog na teď" z Richarda III., což mě jako fanynku jak Shakespeara, tak Červeného trpaslíka velmi potěšilo.
Nakonec mi bylo až líto, když jsem musela ve své zastávce vystoupit. Doma jsem si našla program konference a usoudila z něj, že pán se zřejmě jmenuje Karel.
Doufám, že se panu Karlovi v rodném městě mojí maminky (a ve městě našeho mládí) líbilo.
Doufám, že jednou budu vládnout takovou magií, jakou vládne pan Karel.

Podejmlíko Půlrohlík

Jsem to ale netvor. (aka Šilamáma každý ráno po pařbě)

Začíná pohádková sezóna.
Tudíž už jsme daly dvakrát "Čert ví proč", ve kteréžto pohádce jsme objevily množství dialogů, po nichž umírám smíchy.
Pak jsem stihla "Ať žijí duchové!" u čehož jsem si zase položila otázku, co se rytíři Brtníkovi z Brtníku a jeho dceři Leontýnce stalo, že musí strašit (trest za to, že byli zlí, umřeli násilnou smrtí nebo je někdo proklel?).
Pak s tátou "S čerty nejsou žerty" a hlavně nemyslet nebo z Vás nadělám žížaly!
A před chvílí jsme koukali na "Císařův pekař a Pekařův císař", no a co si budem namlouvat, brečely jsme jak na svatbě, ačkoliv v poslední scéně už má Kateřina čepeček, takže svatba musela proběhnout v mezičase a nebyla tam.
Tak a teď si dáváme na dobrou noc Shreka.

Šilamáma Půlplicpryč

Vytvářím si bojovou náladu

Tak tu máme opět ten víkend. Letos je to popáté, první dva to byl jeden, druhé dva to byl ten druhý, bude to on i letos? Nebo to zvládnu?
Těším se na holky. Moc. Při nakupování v Kauflandu jsem si řekla, že takovýty ženský likérky vlastně nejsou žádná ostuda, tak jsem si koupila brusinkovýho jelzina. Noaco?
V poslední době mi začíná připadat uhozený, jak se všichni furt ptají, jak se máš. FŮŮŮŮŮŮŮŮŮŮ

Šilamáma Půlplicpryč

Divoch chvilku mlčel. "Ale stejně," trval na svém, "je Othello dobrý, lepší než ty pocitové filmy."

"Aktuálnost nesmrtelných" ?

Všimla jsem si, že jsem ještě na blogu neventilovala svoje úvahy o upírech ze dne mých narozenin.
"Chcete-li porozumět nějaké době, podívejte se na její upíry."
To říkali v dokumentu o archeologovi, co našel v morovém hrobě v Benátkách lebku s cihlou v ústech a s bandou dalších vědců zkoumal, jestli našel upíra.
Kamarády hned napadlo, jestli tím myslím nového Jarmusche (Přežijí jen milenci).
Já doufám, že pro naši dobu Jarmuschovi upíři příznační nebudou.
Kamarádi povídají, že tedy jací upíři by podle mě měli být pro naši dobu příznační.
A já povídám, že ti z filmu Žízeň Chan-wook Parka - raději postmoderní eklektiky než depresivní hipstery.
A teď si ve své samomluvě vysvětlím podrobněji, proč to takhle cítím. Totiž, myslím si, že smyslem a cílem každého lidského života je dospět, zmoudřet a předat moudrost, ke které jsme dospěli, další generaci. Tento proces pro mě obsahuje zhnusení světem, které přijde v pubertě v době, kdy si člověk začne všímat věcí kolem sebe. Ale toto zhnusení nemůže být bez konce, protože je neproduktivní a slepou kolejí v lidském uvažování a konání. Jeho jediným smysluplným výsledkem je, že si člověk povšimne věcí, co mu vadí, a pojmenuje je. Následujícím krokem ve vývoji je to, že se začne chovat tak, aby zmíněné chyby zmenšoval a odstraňoval. Jakákoliv jiná reakce je pohrdání přiděleným časem. (A tím nemám na mysli, že člověk musí nutně zahraňovat velryby a přivazovat se před lopaty velkokorporátních buldozerů. Každý člověk vnímá jinak a tím pádem si vytyčí jiný cíl vyhovující vlastnímu morálnímu kodexu.)
A teď ještě něco k nadpisu "aktuálnost nesmrtelných", což byl postřeh jednoho dalšího kamaráda. Podle mě totiž upíři nejsou nesmrtelní, nýbrž mrtví, kteří byli příliš zbabělí na to, aby prošli branou smrti. Jestli totiž něco nechápu, tak je to lidská posedlost nesmrtelností. (Zrcadlí se to v mé osobní tezi/mottu: Strach je největší nepřítel.) Žít věčně mi přijde jako hrozný trest ubírající smysl všemu smysluplnému v lidském životě. Smrt je atraktorem lidského života. Atraktor je konečný stav systému, bod, ve kterém každé těleso skončí bez ohledu na svou trajektorii.
A teď doopravdy k těm symptomatickým upírům, jenže moje myšlenky budou dávat smysl asi jenom těm lidem, kteří viděli oba zmíněné filmy. Jarmuschovi upíři, dvojice milenců, neprocházejí žádným dramatickým obloukem, jejich stav jim vyhovuje, pracují pouze na ukojení vlastních potřeb a závislostí, ať už je to krev, literatura, hudba nebo cokoliv jiného, pohrdají všemi lidmi a nerespektují nic jiného než sami sebe, aniž by byli obdařeni jakýmikoliv morálními vlastnostmi. Jejich "intelektuálnost" je maska, za kterou se skrývají nízké, "obyčejné" animální bytosti, ovšem tohle si postavy nikdy vědomě nepřipustí. Jejich filmová existence vyústí ironickou anekdotou s otevřeným koncem.
Parkovi upíři, rovněž dvojice milenců, jsou také zvířátka uniklá smrti, která se zabývají posloucháním svých pudů (a navíc si ještě kvůli brilantnímu nápadu režiséra a scénáristy vypůjčují syžet z klasického románu Tereza Raquinová od Emila Zoly). Lidé jsou pro ně také zdrojem potravy a posměchu kvůli své slabosti a neschopnosti, ALE na rozdíl od Jarmuschovců se kvůli tomu nepovažují za vyšší bytosti intelektuálně ani morálně. Jejich filmový příběh má navíc dramatický oblouk, postavy si projdou vývojem ústícím v roz(h)řešující konečné finále.
A teď závěr: Byla bych velmi ráda, kdyby naši dobu symbolizovali upíři, kteří jsou schopni využít určitý čas naplno, uznat chybu a přimout konec, a ne upíři, kteří se budou bát smrti navěky.

Podejmlíko Půlrohlík