Jinak hezký, taky hezký

Outdoorovej závod. Ale to je z fotek určitě jasný.

Šilamáma Půlplicpryč

Co jsem zpozorovala kolem.

Prošli kolem mě dva muži celí v černém.
Jeden měl jedno oko úplně bílé a druhý měl na krku vytetovaný kříž.

Také jsem si poprvé povídala s Medou.

Podejmlíko Půlrohlík

Kde domov můj.

Dnešek byl divný den.
Ráno jsem vstala brzo, ne velmi brzo, ale dost brzo na to, abych si připadala jako produktivní člen společnosti. Venku byla ještě mlha, což mě potěšilo. A za domem probíhalo natáčení nějakého filmu, což nijak nezměnilo mé emocionální naladění.
Šla jsem si do Bubenče pro Peršákovu knížku, protože ji potřebuji v ruce, pokud mám alespoň trošku myslet jako on. Když mi ji pan editor dával, tak vypadal, že na něco čeká, že se chce na něco zeptat, třeba proč si od něj kupuji Peršákovu knížku, ale nic neřekl a na nic se nezeptal.
Cestou zpět jsem si vyfotila kvetoucí keře a připadala si nabitá energií. Říkala jsem si, že bych se mohla takhle procházet donekonečna. Ráno jsem si ale nezabalila lahev s vodou, tak jsem se chtěla stavit domů pro zásoby. A jakmile jsem překročila práh, udělalo se mi strašně špatně. Tak špatně, že i jen držet otevřené oči pro mě bylo namáhavé.
Celý den jsem s výčitkami prospala. Znovu jsem se vzbudila až zase večer, kdy jsem si řekla, že by mi mohlo přestat být špatně, abych se mohla jít ještě projít, když už jsem nic jiného nezvládla. A přesně tak, zničehož nic, mi zase přestalo být špatně. Tak jsem se šla projít.
A během toho všeho bylo strašlivé vedro.
Divný den.

Podejmlíko Půlrohlík

 

Je to jedna jedna tělo a duch

Zítra musím udělat dvě zkoušky, abych mohla státnicovat tak, jak byl původní plán. Snad bude Bůh a můj mozek milostiv. Mám tu v zásobě dva šátečky plněný povidlama, takže motivace učit se dlouho do noci by byla.

V pátek jsem běžela s kámošama dvanáctiminutovku. Jako bylo to slabší, ale zase na moje lemroidní poměry vlastně ani ne. Navíc mi bylo řečeno, že dva kiláky jsou pro netrénovaný holky takovej základ a to jsem uběhla víc. O něco málo. Každopádně fotky jsou z toho takové velmi roztomile rozmazané a vlastně tak nějak docela správně popisují situaci.

Šilamáma Půlplicpryč

Nepanikař.

Ach, to byl týden.
V neděli jsem seděla s kamarádkou na břehu Vltavy a vyprávěla jí o průniku pekel. A přesně v momentu, kdy jsem vyslovila nahlas slovní spojení průnik pekel, jsem zvedla hlavu a uviděla, že tři metry ode mě sedí na lavičce Jaz Coleman (ten Jaz Coleman, z těch Killing Joke) a dívá se přímo na mě.
V pondělí se mi těsně před odchodem z domu vylila láhev vody do batohu, takže jsem přišla zase pozdě, ačkoliv tentokrát jsem to neměla v úmyslu.
V úterý se mi udělalo špatně ze vzduchu v metru, tak jsem se vypotácela na povrch a s hrůzou zjistila, že mi čerstvý vzduch ani položení se do trávy vůbec nepomáhá. To bylo poprvé. Paradoxně tento pocit zkázy doprovázela vize bílého světa, nikoliv temnoty.
Ve středu jsem si nahmatala žebra a ušla devět kilometrů kvůli čtyřem stům gramům čerstvého špenátu.
Ve čtvrtek jsem se pokusila zapnout foťák a zjistila jsem, že to nejde, a teprve v ten moment mi došlo, že pro fotografický aparát nebude zřejmě nejlepší, když se vám v pondělí vylije láhev vody do batohu. A i jinak se mě zmocňovala nervozita.
V pátek jsem byla silně nervózní a dezorientovaná a frustrovaně jsem vykřikla, když jsem si uvědomila, že po pěti letech společných dobrodružství nemám svůj věrný foťák po mém boku. Co když uvidím meteorit, mileneckou hádku... nebo koťátko, co potom?
V sobotu jsem měla celý den otevřené okno, takže jsem měla v pokoji asi sedm stupňů teploty, a zdálo se mi to vhodné.

Podejmlíko Půlrohlík

"Teď naše slunce z Yorku proměnilo v zářivé léto zimu našich svárů!"

Nevím, jestli je to zřejmé, ale já s cizími lidmi většinou moc nemluvím.
Někdy dokonce moc nemluvím ani s lidmi, kteří nejsou cizí.
A proto jsem si téměř jistá, že dnes jsem se potkala s jistým druhem magie.
Připravovala jsem se na delší putování vlakem, které začalo tím, že jsem si kupovala bagetu sýrový mlsoun a za zády mi pochodovali vojáci se samopaly v pohotovostní poloze. Protože jsem včera byla v kině na Batmanovi versus Supermanovi, kteříšto pánové mi způsobili takovou migrénu, že mi noční můry nedaly moc spát, tak jsem hned po nalodění do vlaku zavřela oči a odpočívala v řízeném kómatu. Do těchto osvěžujících mdlob ke mně dolehl nervózní hlas spolucestujícího postaršího pána, který se před průvodčím obával, že kvůli zpoždění nestihne dva navazující spoje. Zmínil se, že cestuje do rodného města mojí maminky, což mě probralo a já jsem učinila věc na moje poměry nevídanou, a totiž že jsem se s ním dala do řeči.
Ukázalo se, že pán jede na konferenci o zemi (půdě) přednášet o využívání energie, že má vystudovaný matfyz, ale i DAMU, že zná některé mé profesory a že je velkým fanouškem filmu. Mluvili jsme o Půlnočním kovbojovi a Miloši Formanovi a od něj jsme se dostali přes Valmonta k srovnávací diskuzi o různých adaptacích Nebezpečných známostí a jak se každá soustředí na jiné aspekty motivů původního románu. Pán mi doporučil verzi z roku 1959 s Gérardem Philipem a já jemu seriál z roku 2003 s Catherine Deneuve.
Padla i nějaká ta zmínka o poezii a já jsem přidala svůj zážitek, kdy mi po jednom čtení slečna vášnivě popisovala, jak jí moje verše dodaly odvahu nenávidět svoji matku, ačkoliv moje vlastní emoce by něco takového nikdy neočekávaly.
Od toho jsme přikročili k širší diskuzi o interpretaci, i mezižánrové, a jak může jedno dílo díky různým náhledům obsahovat velmi odlišné věci. Jako příklad přitom padla divadelní hra Rozhodně správná koupel a potom i Kupec benátský a jeho intepretační vývoj v průběhu mnoha staletí.
Potom pán popisoval, jak za totality na oslavě výročí osvobození Rudou armádou recitoval Shakespearův Sonet č. 66 a očekával zatčení za provokaci, ale interpretační schopnosti soudruhů k jeho štěstí nebyly tak vyvinuté, aby obsáhly, jak vznešeným způsobem je vlastně všechny pozurážel. A když už jsme byli u Shakespeara, tak nebylo možné nedotknout se toho, že jakýkoliv překlad literárního díla už je také interpretace a spíše přebásnění, než exaktní práce, a že i lidé jako třeba Martin Hilský, kteří zasvětí celý život jednomu spisovateli, se neustále učí odhalovat další a další vrstvy a významy textů, které domněle důvěrně znali.
Závěrem našeho rozhovoru, který nám zabral tři hodiny a tři vlakové spoje, mi pán zarecitoval ten "skvostný monolog na teď" z Richarda III., což mě jako fanynku jak Shakespeara, tak Červeného trpaslíka velmi potěšilo.
Nakonec mi bylo až líto, když jsem musela ve své zastávce vystoupit. Doma jsem si našla program konference a usoudila z něj, že pán se zřejmě jmenuje Karel.
Doufám, že se panu Karlovi v rodném městě mojí maminky (a ve městě našeho mládí) líbilo.
Doufám, že jednou budu vládnout takovou magií, jakou vládne pan Karel.

Podejmlíko Půlrohlík

Bůh má ve zvyku přicházet na konci deváté směny

V souvislosti s nedávným svátkem Tomášů jsem se zase jednou rozčilovala, že jich je zbytečně moc. Člověk v podstatě nemůže hodit kamenem (kór, když musí být bez viny), aniž by jich pár netrefil. A potkala jsem dalšího. Je ale dost jiný, než všichni ti Tomášové, které už znám. V případě některých to je jen dobře, jiní jsou báječní a patří i přes své jméno k mým nejoblíbenějším lidem. Tak uvidíme.

O víkendu ale jedu do Prahy za svojí milovanou kamarádkou na Žižkovskou noc. Nejdůležitější pro nás tam jsou samozřejmě Hentai Corporation, kteří nejen že v sestavě nemají žádného Tomáše, ale ještě jsou pro mě asi nejvíc srdíčkovou kapelou vůbec. Tak snad nás Praha nespolkne.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Doplňuji toto fotkami z výletu s dvěma kamarády, z nichž jeden se jmenuje Tomáš, ale nikdy jsem nikoho neslyšela mu tak říkat.

Tvá jedenáctá žena je týdny nezvěstná, všech těch deset před ní poušť ve tvém srdci zná

Včera večer mě v hospodě do krve podrápala kočka. Maxíček. Poklidně mi dřímal na klíně, když v tom moji kamarádi začali rozkládat stůl (ano, v té hospodě mají rozkládací stůl) a to vrzání Maxíčka hrozně vyděsilo, takže se mi přes rameno začal drápat (doslova) pryč. Pak už se za mnou mazlit nešel. Takovéto věci by se neměly dít.
Jsem nějaká smutná. Nesnáším únor.
Příští týden možná půjdu na versnisáž obrazů. Pozval mě na ni jeden člověk, kterýmu už jsem možná odpustila. Jen nevím, jestli jsem odpustila i sama sobě. Ty obrazy by měly být výborný. Adam Černý.
Mám dojem, že jsem měla i víc myšlenek, ale zaboha si nemůžu vzpomenout jaký. Tak si jdu radši uvařit špagety.

Šilamáma Půlplicpryč

-"My daughter has memorized all your songs." -"Why did she do that?" -"'Cause I made her do it, that's why."

Obvykle jsem na svoje kruhy pod očima pyšná a pěstuji si je s láskou, ale když jsem se dnes viděla v zrcadle, tak jsem se sama sebe lekla, což už se mi dlouho nestalo.
Takže jsem si dovolila jako večerní program spát, abych měla energii na hlavní spánek dne, který mě ještě čeká.
Nějaký pán mě dnes na ulici spatřil, jak si prohlížím zrcadlovou kinetickou sochu, a požádal mě, jestli si může můj odraz vyfotit. Takže teď někde po světě chodí pán, kterému jsem dovolila vyfotit si můj obraz v pokřiveném zrcadle.
Také jsem dnes vešla do Františkánské zahrady vchodem, jakým jsem tam ještě nikdy předtím nevešla.
A co se týče vizuálního aspektu, přidávám fotky z minulého pátku, kdy jsme chtěly jet do Tišnova a místo toho jsme šly jenom na houbové lasagne a kokosové kari.
Jako bonusové kolo se nabízí otázka kdo si dal lasagne a kdo kari.

Podejmlíko Půlrohlík

Právě jsem se poklepala po rameni

Přišla jsem totiž na další vtípek z videa Epic Rap Battles of History - Mozart vs Skrillex.
Mozart tam zpívá "I'm a prodigy Sonny and I'm about to smack a bitch up". No a "Smack a bitch up" je jeden z největších hitů kapely The Prodigy. Jsem na sebe opravdu pyšná.

Doplňuji toto poněkud historickou fotkou, na které se tvářím pochybovačně (můj oblíbený výraz)  a  mám na sobě tričko s nápisem "Decadence NOW!" Měla bych ho najít. A začít zase nosit.

Šilamáma Půlplicpryč

Motýlci v žaludku

Pánvenože, minulý týden (a hlavně víkend) byl tak nabitý a máme z něho se sestrou spoustu fotek, ale aktuálně o tom nedokážu moc napsat.
To, jak jsme šly se sestrou na oběd, pak na kafe, pak se couraly a fotily a další den jsme byly na výletě na hradě a pak jsem hrála fotbal a koupala jsem se na splavu a přerušila to bouřka a pak oživené židovské město a noční cesta za rodinkou na zahradu a tam rodinná párty, grilování, koupáníčko a takový věci a pak menší fesťák, kde jsem pogovala v balerinkách a s mojí nej kámoškou stavěla hrad z písku a spala u ní a koukali jsme se ještě s jedním klukem na Zoufalý manželky a lakovali si u toho nehty a pak další koupání na splavu a přerušila to další bouřka a pak jsem byla doma s rodinkou a u toho jsem zjistila důvod těch mých současných motýlků v žaludku.
S jednou nejmenovanou cestovkou v pátek totiž odjíždím (jako zaměstnanec) na zájezd do Makedonie a Kosova a včera večer jsem zjistila, že já (HLUPÁK BRALOVSKÁ) nemám cestovní pas a že do toho Kosova ho fakt potřebuju. Takže jsem dneska byla dvakrát na městským úřadě, telefonovala s ministerstvem zahraničních věcí a vyplázla přes dva tisíce, abych se stala majitelkou ne jenom jednoho, ale hned dvou cestovních pasů. Občas ta moje rozevlátost není pozitivní. A teďka, když se vyřešil problém s pasem mi došlo tohle: "DYŤ JÁ V PÁTEK JEDU DO KOSOVA!"

Tak snad mě nikdo nezastřelí.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Doplňujeme to zcela neadekvátně poklidnými fotkami z minulé středy a poklidného kafíčka a poklidné, ač zlehýnka zpocené cesty domů.

 

 

Nikdo nikomu nerozumí. Všichni poslouchají. A tančí.

Ani nevím, co bych měla psát.

Snad jen abych parafrázovala moji milovanou sestru: Zdá se, že poslední dobou mám problém nejen s temnotou v mém srdci, ale i v mém oblečení.

Šilamáma Půlplicpryč

Měla jsem sen.

Je tohle lucidní snění? Já myslím, že to je lucidní snění.
Zdálo se mi, že se houpu v houpacím křesle. V rámci snu si říkám: "Teď je mi tak příjemně a pohodlně, že by mohl někdo přijít a vylekat mě."
Někdo přišel a vylekal mě.
Lekla jsem se a snila dál.

Podejmlíko Půlrohlík

Prdí se po pudingu?

V úterý jsem byla sportovat. Hrát florball. Dvě hodiny. Připadala jsem si jak parní lokomotiva.
Zítra pojedu po čtrnácti dnech domů a v sobotu budeme slavit s dětmi. Těším se jak malá!
Zítra mám ráno ale ještě školu a z té hned pojedu na vlak. Takže si chci udělat tousty na jídlo, jenomže v naší kuchyni sedí moje spolubydlící, kterou nenávidím s nějakou holkou a já nevím, co mám dělat. Achjo.

Toto je úryvek z knihy Denní dům, noční dům od Olgy Tokarczukové:

zapomenutosti
             Šla jsem za Martou a kosila jsem její kopřivy ze stezky do příkopu. Přešlapovala za mnou a se založenýma rukama říkala, že Bůh zapomněl stvořit hodně zvířat.
            "Například brodníka," řekla jsem."Byl by tvrdý jako želva, ale měl by dlouhé nohy a drsné tupé zuby. Chodil by po příkopech a žral všechnu špínu, bláto, mrtvé větve, i odpadky, které voda přináší z vesnice."
            A tak jsme začaly vzpomínat na zvířata, která Bůh, z nějakého důvodu, zapomněl stvořit. Zapomněl na tolik ptáků, tolik zvířat, která žijí v zemi. Nakonec Marta řekla, že nejvíc jí chybí to velké, nehybné zvíře, které v noci sedí na rozcestí. Neřekla, jak se jmenuje.


Je to skvělá knížka.
Toto jsou šaty a sukně, které jsem ušila. Můžete si je koupit tu.

Šilamáma Půlplicpryč

Stejně jako dívky, které už přicházejí nahé. Ale za jakou cenu.

V poslední době se mi chce pořád spát. Pořád.

Šilamáma Půlplicpryč

"Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí."

Děti, děti, tak jsem zase jednou brečela na veřejnosti.
Tentokrát to bylo na jedné z přednášek na Cyklofestu, který pořádají cestovatelé Lucie a Michal Jonovi, což je mimochodem pár, který v letech 2003 - 2005 projel non-stop všechny kontinenty na kole - a to samotné už je taky trochu na brečení, představte si, že jste tři roky mimo domov, ve dvou, spoléháte sami na sebe, a potom se vrátíte zpátky a najednou je to pořád stejná postel a kupujete si tramvajenky a vyplňujete daňová přiznání a promazáváte spamy v emailové schránce a čekáte na přechodu na zelenou.
Konkrétní situace, která mě dovedla k dojatému pláči, nastala při prezentaci Pavla Richtra, který zúčastnil závodu Iditarod Trail Invitational. To znamená, že se na kole vydal na 1600 kilometrů dlouhou trasu vedoucí skrz Aljašku přes lidmi neosídlenou pustinu plnou sněhu, ledu a větru. Trasa vede několik stovek kilometrů i po zamrzlé řece a moři. Trvalo mu 13 dní tuto cestu dokončit. Do cíle dorazil jako čtvrtý. Občas se potkával s některými z 16 dalších závodníků. Ale většinu toho času strávil úplně sám. Se sebou.
Citát z nadpisu článku je vyňat z popisu druhé z přiložených fotografií.
Moment, kdy jsem se rozbrečela: Když ukazoval fotografii vlčích stop navršených přes stopu předchozího závodníka, který opustil dřevěný srub čtyři hodiny před ním.
Někde čtyři hodiny nebo pět minut před vámi je vlk.

Podejmlíko Půlrohlík

Fotografie převzaty ze stránek Pavla Richtra.
http://pavelrichtr.cz
https://www.facebook.com/pavel.richtr