"Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí."

Děti, děti, tak jsem zase jednou brečela na veřejnosti.
Tentokrát to bylo na jedné z přednášek na Cyklofestu, který pořádají cestovatelé Lucie a Michal Jonovi, což je mimochodem pár, který v letech 2003 - 2005 projel non-stop všechny kontinenty na kole - a to samotné už je taky trochu na brečení, představte si, že jste tři roky mimo domov, ve dvou, spoléháte sami na sebe, a potom se vrátíte zpátky a najednou je to pořád stejná postel a kupujete si tramvajenky a vyplňujete daňová přiznání a promazáváte spamy v emailové schránce a čekáte na přechodu na zelenou.
Konkrétní situace, která mě dovedla k dojatému pláči, nastala při prezentaci Pavla Richtra, který zúčastnil závodu Iditarod Trail Invitational. To znamená, že se na kole vydal na 1600 kilometrů dlouhou trasu vedoucí skrz Aljašku přes lidmi neosídlenou pustinu plnou sněhu, ledu a větru. Trasa vede několik stovek kilometrů i po zamrzlé řece a moři. Trvalo mu 13 dní tuto cestu dokončit. Do cíle dorazil jako čtvrtý. Občas se potkával s některými z 16 dalších závodníků. Ale většinu toho času strávil úplně sám. Se sebou.
Citát z nadpisu článku je vyňat z popisu druhé z přiložených fotografií.
Moment, kdy jsem se rozbrečela: Když ukazoval fotografii vlčích stop navršených přes stopu předchozího závodníka, který opustil dřevěný srub čtyři hodiny před ním.
Někde čtyři hodiny nebo pět minut před vámi je vlk.

Podejmlíko Půlrohlík

Fotografie převzaty ze stránek Pavla Richtra.
http://pavelrichtr.cz
https://www.facebook.com/pavel.richtr