"Byl jsi v mém životě tak dlouho, že už si nepamatuji nic jiného."

Kromě toho, že mi tento úvodní citát připomíná moji oblíbenou báseň Kateřiny Rudčenkové: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb, až si nakonec dokážu vzpomenout jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat.", je to také druhá nejsilnější věta z pentalogie filmů o Vetřelci, alespoň co se týče mojí maličkosti.
Dívala jsem se teď totiž na všech pět filmů po sobě, z čistě dramaturgických a akademických důvodů samozřejmě.
První nejsilnější věta je tato: "Nějaké zprávy o mojí dceři?"
Zajímavé je, že u filmů samotných jsem neměla dojem, že by se mě nějak zásadně emocionálně dotkly (kromě jedné lekačky z prvního filmu, u které jsem zařvala tak nahlas, že jsem měla strach, že vzbudím všechny v domě). Ale když jsem později jela nočním metrem a zničehožnic mi přišla na mysl vzpomínka na to, jak na konci Vetřelců Ripleyová mlátí královnu tím nakládacím robotem, aby ochránila malou holčičku, potažmo lidstvo, potažmo celé universum, tak jsem se namouduši dojetím rozplakala před očima tolika cizích cestujících.

Jedno se ale musí nechat - všichni ti režiséři si uměli vybrat spoustu krásných tváří.

Podejmlíko Půlrohlík