Chuck Berry (18. října 1926 - 18. března 2017)

Ach ne, ach ne, ach ne, ale ještě zatím máme Little Richarda.
Vřele doporučuji koncertní dokument Chuck Berry Hail! Hail! Rock 'n' Roll, je tam všechno a je skvostný.
Sbohem, sladký princi.

Rick Parfitt (12. října 1948 - 24. prosince 2016)

Náš tatínek si již několikátým dnem pouští koncerty Status Quo, hledí na ně zjihlým zrakem a říká: "Slyšíš, když hraje jenom ta jedna kytara, tak je to takové jalové, obyčejné, ale jakmile se přidá ta druhá, jak to získá plnost a drive a živočišnost... Ten Rick je prostě nepostradatelný."
Sbohem, sladký princi.

William Blake by měl 28. listopadu narozeniny, tak mu zpětně přeji vše nejlepší.

Bylo by mu 259. Ptala jsem se sama sebe, trhal by si vlasy, kdyby ještě žil?
Na Wikipedii má ve své vizitce napsáno "žánr: vizionářství, poezie", což mi přijde přesné. V anglické verzi tedy, v češtině to přeložili jako "mystika, poezie". Taky dobré, ale ne tak dobré, řekla bych.
Jsem celkem rozhodnutá, že nikdy nebudu mít žádné tetování, ale kdybych náhodou někdy nějaké chtít měla, tak to budou tyhle jeho dvě grafiky, každá na jedno stehno.

Podejmlíko Půlrohlík

Andrzej Wajda (6.3.1926 - 9.10.2016)

Brečím hořké slzy.
Viděla jsem zatím pět jeho filmů, ale po každém jsem měla silný pocit, že to je nejlepší film, jaký jsem kdy viděla.
Obrazotvornost tohoto muže je tak nekompromisní jako sen, ze kterého není probuzení.
Sbohem, sladký princi.

Sbohem, sladký princi.

Dnes jsem jenom chtěla vyhlásit minutu ticha za moje Jim Morrison náušnice, neboť jsem včera jednu ztratila v temném baru.
Všichni, kdož jste je znali a měli rádi, vzpomeňte si na ně občas. A na to, co v tomto světě znamenaly.

Podejmlíko Půlrohlík

"I never painted dreams. I painted my own reality."

Dnes uplynulo 109 let od narození malířky, jejíž dílo s sebou ze všech niterných věcí nese zejména vzkaz o bolesti.
Když jsem v pubertě sama začínala malovat, měla jsem ji hodně v srdci.
A něco je tam usídleno dodnes a něco navěky.

Podejmlíko Půlrohlík

“Feet, what do I need you for when I have wings to fly?”

Vím, kde na mě čeká poklad.

Dnes slaví smrtozeniny Jim Morrison a Brian Jones (a oba v rámci Klubu 27), tak je oslavme písní.
(Brian Jones je ten, co hraje na tu dospěláckou a exotickou verzi xylofonu, zřejmě zvanou marimba. A Jim Morrison je přirozeně Ještěří král.)
A také tu máme fotku Jima se psem (o kterém nevím, komu patřil) a fotku Briana se siamskou kočkou, o které vím, že zřejmě patřila Georgi Harrisonovi.

Podejmlíko Půlrohlík

Anton Yelchin (11. 3. 1989 - 19. 6. 2016)

Moje srdce od včerejška nepřetržitě bolí, jako bych měla záchvat panického strachu.
(Je přesně rok, na den přesně rok po Aramisovi.)
Nejvíc se mi zapsal jako Odd Thomas, který vidí mrtvé, jako Ian, který dělá hudbu s upíry, a jako Kyle, který chce zrušit konec světa.
Podívejte se, jak laškoval s Matthewem Gray Gublerem.
A zejména bych ho chtěla uctít jako fotografa, který miloval fotit na film - sebe i všechno ostatní.

George Martin (3. ledna 1926 - 8. března 2016)

Když byl George Martin s The Beatles poprvé ve studiu, chtěl uvolnit atmosféru a zbavit kapelu začátečnických nervů. Řekl jim: "Dejte mi vědět, kdyby se vám cokoliv nelíbilo."
"Tak pro začátek," odvětil George Harrison, "nelíbí se mi vaše kravata!"

Komediální drahoušek Michael Palin ve své poctě Georgi Martinovi napsal, že právě smysl pro podvratný humor byl důvodem, proč mezi Martinem jakožto zkušeným hudebním producentem a The Beatles jakožto bandou nevycválaných bouřliváků z přístavu zafungovala magie vytvářející dějiny. A můj osobní názor je takový, že žádný jiný hudební producent (resp. jen jeden další - Phill Spector), se kterým později The Beatles spolupracovali, už tuhle vlastnost neměl. Nejspíš i proto představovala pozdní práce ve studiu pro všechny taková muka, vedoucí nakonec i k (předčasnému?) vyhoření a rozpadu celé kapely.

Jinak toho o Georgi Martinovi nevím tolik, abych si mohla dovolit sama sestavit nějaký uplakaný a relevantní text - protože ano, plakala jsem - tak si dovolím citovat několik příznačných pasáží z knížky Revoluce v hlavě od Iana MacDonalda, která píseň po písni přesně mapuje nahrávací proces Brouků ve studiu. Vycházím z prvního českého vydání této knihy, kterou mělo v roce 1997 na svědomí nakladatelství a vydavatelství VOLVOX GLOBATOR.

Please Please Me: "Gratuluji, pánové," řekl, když po závěrečném taktu stiskl v místnosti režie tlačítko interkomu. "Právě jste dokončili svůj první hit." Pozoruhodné je nejen to, že měl pravdu, ale hlavně to, že někdo jeho věku a hudebního zázemí rozuměl hudbě tak nové a drsné, jako byla jejich. Pochopil, že zdůrazněním své novosti se jen zlepší. Martin úzkostlivě vyvracel tvrzení kritiků klasické hudby, že skutečným géniem, který stál za Beatles, byl on. ("Byl jsem pouhým interpretem. Geniální jsou oni, o tom není pochyb.") Je nicméně téměř jisté, že na obou stranách Atlantiku nebyl žádný jiný producent, jenž by byl schopen Beatles vést, aniž by je zničil - byť je vedl jen tak, že je kultivoval a staral se o ně se svou laskavou, vnímavou přizpůsobivostí, díky níž je George Martin v britském hudebním průmyslu všeobecně respektován. -str. 50

Can't Buy Me Love: Skutečnost, že jim George Martin musel říci, aby raději začali refrénem místo slokou, dokazuje, jak málo si píseň před nahráváním promýšleli. - str. 85

Yesterday: Partitura pro Yesterday je prvním velkým aranžérským přínosem George Martina do diskografie Beatles. McCartney byl zprvu k myšlence smyčcového kvartetu  skeptický- (...) Význam písně pro Beatles netkví ani tak v jejích hudebních prvcích, ale spíše ve skutečnosti, že jim George Martin odkryl do té doby netušený svět klasické instrumentace. -str. 130

In My Life: Byla nahrána - s rozdělaným refrénem, který se měl ještě doplnit - téhož dopoledne jako If I Needed Someone, a dokončena o čtyři dny později, když George Martin přišel do studia dříve, aby přihrál sólo na klávesy. (Udělal to nejspíš proto, aby mohl skupině ukázat hotový výsledek a oni mu nemohli jeho nápad zamítnout předem.) Nejdříve je vyzkoušel na varhanách, pak přešel k elektrickému pianu a nahrál svůj part na poloviční rychlost, což mu při normálním přehrání dodalo tenký, cemballu podobný zvuk. -str. 142

Eleanor Rigby: Smrt je tématem, kterému se pop obvykle vyhýbá.  Tam, kde je smrt přiznaná, je buď zkrášlena nebeskými chóry nebo je podávána jako černý humor (...) Smutný skon osamělé staré panny Eleanor Rigby - nemluvě o brutálním obrazu kněze, který si "z rukou oprašuje hlínu, když kráčí od hrobu" - působil na popové posluchače roku 1966 jako šok. Účinek, doplněn chladným smyčcovým aranžmá George Martina, byl ohromující. -str. 168

For No One: Martina při poslechu klasického aranžmá písně napadlo, že by se k ní hodil ještě lesní roh, a najal jednoho z nejlepších britských hráčů Alana Civila. (...) Jeho pasáž, která se i po létech setkává s obdivem, je výrazná a kultivovaná, má však pramálo společného s celkovým duchem a náladou písně. Dodává do skladby jen další kus neposkvrněné lhostejnosti. -str. 170

Strawberry Fields Forever: SFF pohltila do té doby nevídaných padesát pět hodin studiového času. Rozšířila spektrum studiových technik, vyvinutých při nahrávání Revolveru, a otevřela možnosti, které při dostatečné invenci daly vzniknout bezprecedentním zvukovým obrazům. Podobné nálady a struktury se do té doby objevovaly pouze na poli vážné hudby, a když George Martin popisoval nahrávání jako "kompletní zvukovou báseň - jako moderního Debussyho", měl k tomu jisté opodstatnění. (...) Beatles zde předvádějí, že technická chyba nejen neomezuje představivost, ale může jí pomoci proniknout do oblastí cvičené mysli nedostupných. -str. 181

Den, kdy zemřela hudba.

Protože mám ráda čísla, která končí sedmičkou, tak se hodlám pozastavit nad dnešními padesátými sedmými smrtozeninami Buddyho Hollyho.
Jak by asi vypadal rock'n'roll, kdyby s nimi to letadlo tehdy nespadlo. Bylo mu teprve 22 a i tak už stihl ovlivnit  celou nadcházející generaci hudebníků a definovat, jak vypadá rock'n'rollová kapela. Co by asi tak napsal, kdyby si prožil šedesátá léta. A všechno ostatní.

“Death is very often referred to as a good career move.” - Buddy Holly

Skladba Everyday má některá velmi krásná filmová použití, z nich mi nejmilejší je Stůj při mně, a to ironické v Musíme si promluvit o Kevinovi jsem také s postupem času vzala na milost.

Podejmlíko Půlrohlík

Jacques Rivette (1.3.1928 - 29.1.2016)

Už sedm let platí, že když se mě někdo zeptá na můj nejoblíbenější film, tak odpovím Célina a Julie si vyjely na lodi.
Célina a Julie si vyjely na lodi je totiž jednou z nejkrásnějších filmových odměn, jakých se mi kdy dostalo.
Krásná hašteřilka mi k srdci tolik nepřirostla, ale uznejte sami, že slovní spojení "krásná hašteřilka" je dokonalé samo o sobě a žádný film k tomu ani nepotřebuje.
A Jacques Rivette byl čaroděj. Opravdický čaroděj, který chodil mezi lidmi.
Sbohem, sladký princi.

Alan Rickman (21.2.1946 - 14.1.2016)

Zemřel Alan Rickman.

Už nikdy se nebude posmívat Bruci Willisovi.
Už nikdy nebude svádět Kate Winsletovou svým sametovým barytonem.
Už nebude na nikoho upírat své mimozemsky tvarované zelené oči.
Už nikdy nebude dávat své anglicky chladné ženě CD s písněmi, které ji naučily citu.
Už nikdy jeho hlasem nepromluví další depresivní robot.
Už nikdy se nebude rozčilovat, že mu fanoušci připomínají Grabtharovo kladivo.
Už nikdy nebude v Nottinghamu zakazovat Vánoce.
Už nikdy nebude posílat Johnnyho Deppa na galeje.
Už nikdy nás nebude nutit otevřít knihu na straně 394.

Sbohem, sladký princi.

David Bowie (8.1.1947 - 10.1.2016)

Odteď už nám jako jediný David Bowie zůstala Tilda Swinton.
Vždycky jsem se ho chtěla zeptat, jestli si dokázal Sametovou extázi užít i jako dobrý film a nebo jestli byl zkrátka příliš naštvaný, že je to kvazi o něm, ale pak se mi to zdálo příliš urážlivé.
Vždycky jsem se ho chtěla také zeptat, jaké to bylo zpívat na pódiu, zatímco pod ním umírají heroinové děti, ale pak se mi to zdálo příliš urážlivé.
Kdo teď bude zpívat středověkým rytířům, když poznávají paní svého srdce?
Kdo teď bude dávat elektrické stroje kouzelníkům, aby se sami zničili?
Kdo teď bude soudit undergroundové souboje modelů?
Sbohem, sladký princi.

Milovat tebe je jako milovat smrt.

Včera by oslavil 54. narozeniny nejmocnější ze všech dvě stě a jeden centimetr vysokých upírů:
Petrus T. Ratajczyk alias Peter Steele (4. ledna 1962 - 14. 4. 2010),
muž, který citoval The Beatles a Black Sabbath jako své největší hudební vzory,
který oplýval hlasem hlubokým jako Mariánský příkop, vlastnil čtyři kočky a hrál na basovou kytaru, takže byl, je a bude nejdokonalejším mužem ze všech dokonalých mužů, navždy, napořád, pardon všichni ostatní muži, ale toto místo už není volné, děkuji za snahu.
Takže, suprzelené narozeniny, Petře, a díky za to, jaký's byl básník.
Protože můj vnitřní gotik má díky tobě sugestivní představu o světě beze strachu, neboť kde není naděje, není strach.
A protože jestli některý muž kdy odevzdal celou svou hudební kariéru snaze popsat tu nejdokonalejší witch/bitch, tak jsi to byl také ty.

"I went looking for trouble
And boy
I found her..."

Anesthesia - Burnt Flowers Fallen - Creepy Green Light - Halloween In Heaven - Too Late: Frozen