Takže: Co se týče mého běžeckého stylu, tak kromě obrovské duševní vůle unést váhu vlastního těla můj pohon vyživuje zejména hudba, kterou během procesu samotného poslouchám. Moje duševní vůle se snaží co nejvíc běžet a co nejméně jít (do chůze jsem doteď přecházela vždy do kopečků na trase a občas když jsem měla dojem, že mi vyskočilo z rytmu dýchání oproti nohám). Hudba mi potom dodává odvahu běžet rychle (a pravidelně), když tělu chybí samostatná motivace.
V těchto ohledech byl včerejší čtvrtmaraton velký sukces, neboť:
A. Jsem ani jednou nepřešla do chůze a tím pádem celých těch jedenáct a půl kilometru běžela. Může se to zdát jako samozřejmé, ale pro mě to byla premiéra, že se mi občasná chůze nejevila jako pohodlnější nebo výhodnější možnost. Říkala jsem si, že přece nemám nic jiného na práci, tak můžu stejně dobře celou dobu běžet.
B. Moje mad DJ skillz sestavily výborný playlist, který mě v rovinkách ponoukal běžet rychle a dlouhokroce a do kopečků sice pomalu, ale vytrvale, takže jsem si svůj osobní traťový rekord zlepšila o dvanáct minut.
Ještě bych někam chtěla vmáčknout rychlou, leč výraznou poznámku, že pořadatelé jsou nejlepší z nejlepších, a potom bych ráda jmenovitě složila poklonu těm písním, které mě pronesly krizovými momenty. Nejzajímavější mi na nich přijde to, že na první pohled by je člověk za motivační běžecké písně spíš nepovažoval (dvě z nich jsou dokonce instrumentálky, což v některých případech může být dokonce silně demotivační!), ale v praxi fungovaly jako víno.
1.
Kaktus - Cirkus Mrodry Ublues: Po zmateném a trochu bezhlavém výběhu do táhlého kopečka mi Cirkusáci pomohli najít správný rytmus pro nohy a začala jsem se pořádně soustředit na dýchání.
2.
Life Is Elsewhere - Graveyard Train: Tahle píseň mi za jakýchkoliv okolností dodává pocit bezbřehého, ale nikoliv nesmyslného optimismu. Při sobotním běhu mi pomohla vyrovnat se s dvojicí dívek, které mě vždycky předběhly, po dvou metrech přešly do chůze, nechaly se ode mě předběhnout, aby mě za několik chvil zase předběhly, přešly do chůze a nechaly se předběhnout. A to prosím pořád dokola na prvních šesti a půl kilometrech.
3.
Plakala - Divokej Bill: Divokej Bill mi začal hrát po výběhu na nejvyšší bod tratě a při následném delším běhu z kopce, takže jsem se do toho za jejich jásavé podpory mohla pořádně opřít.
4.
Surf Rider - The Lively Ones: Tohle je asi právě ta písnička, u které jsem si byla nejmíň jistá, jestli se vůbec hodí do běžeckého playlistu, ale kvůli použití na konci Pulp Fiction ji mám spojenou s pocity vyčůraného triumfu, a co jiného člověk vlastně při běhu potřebuje cítit? Navíc zhruba v tuhle chvíli mě poprvé napadlo, že začínám být trochu vyčerpaná, ale díky té boží písni jsem neměla čas na to dál myslet, dělala jsem dlouhé kroky a představovala si, že jsem Samuel L. Jackson a že jsem právě dokázala Timu Rothovi existenci boha.
5.
Take You Down - Daniel Pemberton: Tahle skladba pochází z filmového soundtracku, kterým jsem v několika posledních dnech doslova posedlá. (Což znamená, že ho poslouchám mnoho hodin v kuse pořád dokola, a když zrovna ne, tak se těším, až budu zase sama doma, abych si ho mohla pustit.) Zařazení této westernové melodie mi tedy mělo připomenout ony šťastné časy a zvednout mi náladu v poslední etapě běhu, což se také přesně stalo.
A zvláštní zmínku na konec ještě věnuji písni
Pittbull Terrier od Die Antwoord, kterou jsem měla naplánovanou jako cílovou, ale nakonec mi to o dvě minutky nevyšlo a během závěrečného pokusu o sprint mi hrála až
Remember od Depressive Age (což je shodou okolností i zvuk mého budíku, takže ta písnička díky tomu získává mírně negativní konotace). Ale zpět k Pittbullovi: Vždycky, když totiž ten zběsilý beat podpořený psychopatickým hlasovým projevem Ninji a Yolandi slyším, tak mám dojem, že okamžitě musím zdrhat tak rychle, jak to jenom jde, i kdyby mě měl skolit infarkt. A co je zvláštní, že nohy většinou vážně poslechnou a běží.
Podejmlíko Půlrohlík
P.S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že zadal do vyhledávače termíny "sen radioaktivní" a "anagnorize".
