Představ si to

A přesně takhle jsem se rozplakala na přednášce o pojišťovnictví.

Šilamáma Půlplicpryč

Zhoršující platební morálka je prostě problém

Je čtvrt na šest, už zase svítí sluníčko, a já jsem se po noci strávený střídavě sledováním různejch rozhovorů na youtube, úpravou a formátováním v bakalářce a touhou po tom se na to vykašlat a jít spát, rozhodla že přidám ještě jednu podkapitolu (a k tomu hafo výpočtů) do návrhů, páč tiskárna, kde si to nechám svázat, otevírá až za dvě a třičtvrtě hodiny.
No tak hlavně, že jsem po Vánocích strávila měsíc tím, že jsem vyšívala Lenku Láskorádovou.

Šilamáma Půlplicpryč

Radioaktivní noční můra/denní sen

Byla jsem o víkendu na outdoorovém závodě. Celý jsem ho odchodila/odběhala v legínách s potiskem růží. Bylo krásně.

Opět jsme měly náš dívčí dreamteam, se kterým jsme prošly údolí Jihlavky, skoro pořád viděly Dukovany, k snídani si daly veliký kafe a ohřátej párek od nejhodnější paní ve stánku u benzinové pumpy, rozdělily se o gumídky se všemi týmy, které jsme potkaly u včelích úlů, klikovaly/dřepovaly/autíčkovaly/sklapovačkovaly v deset večer, vyluštily čtyři z šesti šifer (na nás dobrý), jely na dřevěné "motokáře" dva kilometry z kopce serpentínami a střílely u toho mutanty, poprvé za čtyřletou historii našeho týmu se neztratily, nemohly chodit a stejně pak zase na disciplínách běhaly, z třicetišesti hodin spaly jen šest, šly na obě nepovinné noční disciplíny, a hlavně jsme skončily třinácté. Z třiadvaceti týmů. Což znamená, že jsme byly lepší než deset týmů. A taky jsme byly nejlepší ryze dívčí družstvo. Srdíčko!

A teď po vzoru profesora Kettleburna (předchůdce Hagrida na postu učitele Péče o kouzelné tvory v Bradavicích) odcházím na odpočinek, abych pečovala o své zbývající končetiny.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Fotky vyfotila má drahá kamarádka, sestra v boji outdoorových závodů i pitek a večírků.

Pan Potter bude vždy po RUCE, aby zachránil svět - III.

Ve dnešním vydání rukou z kinematografického vesmíru Harryho Pottera se budu věnovat exkluzívně gestům Severuse Snapea, takže komu se chce brečet, tak klidně může.

Na závěr přidávám obrázek nalezený na twitteru, který ve fanouškovském podání zobrazuje, co Snapíček vidí, když se podívá do zrcadla z Erisedu. 

Jak nějak řekl Brumbál: "Někdy mám dojem, že rozřazujeme příliš brzy."

Podejmlíko Půlrohlík

  

Měla jsem ráda schůzky Brumbálovy armády, bylo to jako mít přátele

Včera jsem hlídala děti. Bylo to moc hezké.
Co bylo míň hezké bylo to, že jsem během toho hodinu courala při sněžení po venku jen s jedněmi punčocháčky, které jsem si následně roztrhla, když jsem se houpala na dětském hřišti.
Takže se cítím poněkud nemocně. Změřila jsem si teplotu, abych zjistila, jak na tom jsem. Naměřilo mi to 35,57°C. Paráda.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Fotky jsou ilustrací mého unaveně nachcípaného stavu, který jsem včera večer měla.
P.S.S. Dívaly jsme se sestrou (teda já jsem u toho spíš spala) na Harryho Pottera a Fénixův řád a ona pronesla velmi moudrou větu: ,,Vsadím se, že nebýt Lenky Láskorádový, tak by celý Bradavice byly dávno zamořený škrknama." Souhlasím s ní.

Alan Rickman (21.2.1946 - 14.1.2016)

Zemřel Alan Rickman.

Už nikdy se nebude posmívat Bruci Willisovi.
Už nikdy nebude svádět Kate Winsletovou svým sametovým barytonem.
Už nebude na nikoho upírat své mimozemsky tvarované zelené oči.
Už nikdy nebude dávat své anglicky chladné ženě CD s písněmi, které ji naučily citu.
Už nikdy jeho hlasem nepromluví další depresivní robot.
Už nikdy se nebude rozčilovat, že mu fanoušci připomínají Grabtharovo kladivo.
Už nikdy nebude v Nottinghamu zakazovat Vánoce.
Už nikdy nebude posílat Johnnyho Deppa na galeje.
Už nikdy nás nebude nutit otevřít knihu na straně 394.

Sbohem, sladký princi.

Jo tenhle Žáček. Ach jo.

Tak se mi dneska zdálo, že jsem zachraňovala šestnáctiletého Haleyho Joela Osmenta před lesním obrem ze dřeva, pneumatik a brnění.
Šilamáma se ptá: "A povedlo se ti to?"
Povedlo. Zatímco se Haley schovával v potoce, já jsem propíchla obra jeho vlastním kopím.
A aby mému snu nebylo tak smutno, přidám můj nejoblíbenější sen, jaký popisuje J. K. Rowlingová v hlavě Harryho Pottera:

Harrymu se zdálo, že je znovu v komnatě Brumbálovy armády. Cho mu vyčítala, že ji tam vylákal pod falešnou záminkou; slíbil jí prý sto padesát kartiček z čokoládových žabek, když přijde. Harry se bránil... a Cho se rozkřičela. "Podívej, Cedric mi dal hromadu kartiček!" Začala kartičky vyhazovat z hábitu a plnými hrstmi je rozhazovala do vzduchu. Pak se proměnila v Hermionu, která řekla: "Je to pravda, Harry, vážně jsi jí je slíbil... asi bys jí měl místo nich dát něco jiného... co třeba svůj Kulový blesk?" A Harry se vymlouval, že Kulový blesk Cho dát nemůže, protože ten má přece Umbridgeová, a že je to stejně všechno nesmysl, zašel přece do komnaty jen proto, aby v ní rozvěsil pár vánočních koulí, co vypadají jako Dobbyho hlava...
A sen se změnil.

Podejmlíko Půlrohlík

Krátká zmínka o hormonálních fluktuacích

Dnes jsem se vůlí osudu dívala na reportáž "Pět zrození" (dokument tomu říkat nechci a upřímně doufám, že si tohle téma jednou zaslouží celovečerní rozpracování) a kromě nějakých těch slziček to ve mně také vyvolalo vzpomínky na šťastné časy, kdy jsem nakoukávala domácí videa domácích porodů, abych ve svém bakalářském scénáři dokázala alespoň částečně věrohodně popsat spontánní porod.
Taky jsem se zamyslela, proč jsem vlastně ve svém bakalářském scénáři, který byl de facto pohádka na motivy starých českých pověstí, tak urputně chtěla mít porod v přímém přenosu, ale chtěla jsem ho tam a teď bych ho tam nejspíš chtěla ještě víc.
Protože děti jsou panečku skvělý nástroj, jak změnit budoucnost, a jak jest známo, já se snadno nadchnu pro měnění budoucnosti, zvláště když pozoruji přítomnost.
Ještě jsem také v příspěvku o hormonech chtěla zmínit, že když jsem byla sama v pubertě, tak jsem to nedokázala řádně ocenit, ale dnes si popisy Harryho záchvatů vzteku a frustrace z pera Joanne Kathleen Rowlingové zvráceně užívám.
A také jsem si pořádně nepamatovala, jak roztomile podvratně drzá byla profesorka McGonagallová, nejspíš i proto, že při pohledu na úctyhodnou Maggie Smith (jakkoliv ji miluji, i proto, že je matkou Tobyho Stephense) se snadno zapomíná, že knižní Minervě bylo při Harryho nástupu teprve padesát šest let.
Ale to jsem se nechala unést.
Obrazový aspekt příspěvku bude zobrazovat, jak snadné je někdy přijít o hlavu, protože když jsem psala ten titulek, tak jsem opravdu trpěla dojmem, že to bude jen zmínka, a ještě k tomu krátká.

Podejmlíko Půlrohlík

Náhodně zadumaný příspěvek o broukovi.

Dnes jsem se během procházky zadumala nad schopnostmi Albuse Brumbála.
Knihy naznačují, že jsou rozsáhlé a mocné, ty schopnosti.
Ale také přímo i nepřímo říkají, že jich Albus Percival Brian Wulfric zase tolik nepoužívá - a to ze strachu, že by potom začal příliš toužit po moci a vydal se na scestí.
Proti některým problémům kouzelnického světa zase nevykročí proto, že důvěruje svým žákům a následovníkům a chce je nechat zmoudřet tím, že se s těmi problémy budou muset vypořádat sami.
S tím vším tak nějak dejme tomu nemám problém, i když je krapet těžké přijmout, že mu cca deset měsíců chodil Quirrell s Voldemortem v turbanu po škole a on si toho nevšiml.
Ale budiž, to byla jedna z mnoha důležitých lekcí pro Harryho, díky kterým načerpal schopnosti a sebevědomí pro další boj.
Ale potom je tu jeden brouk.
Tedy Rita Holoubková v podobě brouka jako nenahlášená zvěromágyně.
Pošahaná novinářka, která v touze po nejčtenějším sólokaprovi poškodila Harryho i Brumbálovu mediální pověst natolik, že valná část kouzelnické vlády i široké veřejnosti následně nevěřila žádnému jejich dalšímu tvrzení a to docela významně zbrzdilo a vykolejilo první etapu tažení proti Voldemortovi.
Takže se vlastně ve výsledku ptám: Je Brumbál chytřejší než Hermiona? Protože, se vší úctou k Hermioně, si myslím, že byl měl být, tak jak to, že si tu maškarádu s přeměnami v brouka neuvědomil sám? Brumbál, který víceméně ví o všem, co se děje ve škole, a zná nonverbální kouzla, která mu umožní prohlédnout neviditelný plášť a bůh ví co ještě?
Nebo o tom věděl a řekl si, že pokud Zlaté trio do konce roku tu záhadu samo nevyřeší, tak že po tom zasáhne?
A nebo jenom podcenil vliv jejích paskvilných článků na mínění kouzelnické veřejnosti?
A nebo jenom cestou pro banány příliš přemýšlím nad nesmyslnými detaily svých oblíbených knížek?
A co na to Jan Tleskač?

Podejmlíko Půlrohlík

Pan Potter bude vždy po RUCE, aby zachránil svět - II.

Momentálně mě docela bolí nohy, takže mi na mysl přišly ruce, ty z kinematografického vesmíru Harryho Pottera samozřejmě,
(který mě mimochodem - kinematický vesmír - štve čím dál tím víc, jak se prokousávám knížkami a připomínám si všechna témata a dějové linky, které byly vynechány jen proto, abychom se na plátně bavili tím, jak Hermiona brečí kvůli klukům nebo jak se Ron šmajchluje s Levandulí).
A dnes to budou ruce, jejichž gesta vyvolávají brečení.

Podejmlíko Půlrohlík

Odpověď na obě otázky je ano.

Kdyby vás někdy zajímalo, jak vypadám, když do čtyř do noci pletu šálu, potom si všimnu, kolik je hodin, rychle běžím na nádraží, strávím čtyři hodiny ve vlaku plná strachu, že usnu a zapomenu přestoupit, jdu čtyři kilometry v mlhavém deštíčku a potom se vyfotím, tak takhle.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Vždycky, když jsem přemýšlela, do jaké koleje bych v Bradavicích asi byla zařazena, nejvíc jsem oscilovala mezi Havraspárem a Nebelvírem, ale v docela podrobném a pečlivě sestaveném testu na Pottermore mi vyšel Mrzimor. Myslím si, že to dává smysl.
P.P.S: Tak Šilamáma je taky Mrzimor, a ještě víc než já, ale na rozdíl ode mě hned za ním číhá její temná stránka.

Pan Potter bude vždy po RUCE, aby zachránil svět - I.

Na tenhle seriál jsem se dlouze těšila a dlouze připravovala.
Ruce a jejich gesta v kouzelném/filmovém světě Harryho Pottera.
Občas je to čistě estetické hledisko, občas jedno oko nezůstane suché, občas je to technický způsob, jak uvést postavu do obrazu.
Ale vždycky je to krása nesmírná.

Podejmlíko Půlrohlík

Jenže tu není žádné dříví!

Když jsem se jednoho rána podívala do svého šuplíku na ponožky a řekla si, že ta Mona Lisa vypadá jako profesor Snape, bylo mi jasné, že už je to se mnou vážné.
V poslední době jsme se totiž se sestrou silně vyhecovaly Harry Potterem. V průběhu léta jsme se podívaly na všechny filmy a takový maraton mi vždycky připomene můj plán znovu si také přečíst všechny knížky, abych konfrontovala zasutou dětskou vášeň s vymíváním mozku kinematografií. Dosud jsem si ale vždy našla nějakou výmluvu (maturita, klauzury, státnice, básničky, hraní s dětmi a podobné) pro to, abych se nemusela znovu pouštět do všech sedmi knížek.
Ale tentokrát jsem uhodila rukou do stolu a řekla Accio heptalogie!
První překážka přišla v momentu, kdy jsem se po krk zahrabala do našeho skladu knih a našla jenom prvních šest. (Zato jsem našla všechny Hlídky a ty teď čte Šilamáma, do těch bych se také ráda znovu pustila.) Okamžitě mě popadl pocit, že se nikdy nedozvím, jak to dopadne.
A nyní malá odbočka, stěhovala jsem se teď na školní rok zase do velkého města a při první procházce jsem na ulici před kostelem potkala chlapce sedícího na lavičce, který si četl Harryho Pottera a Relikvie smrti. To mě naplnilo nadějí, že ta naše ztracená kniha přece jen nebude poslední kopií tohoto díla v Čechách a že si jistě mohu obstarat jiným způsobem.
A tím se dostávám k faktu, že tento článek je vlastně vysvětlením, proč se na našem blogu v následujících dnech a týdnech objeví mnoho tematických článků o kouzelnickém učni a zatrpklém učiteli s mimozemsky tvarovanýma očima Alana Rickmana. Zavádím také za tímto účelem nový tag "A co jsi čekal - tuřín?"

Podejmlíko Půlrohlík

Krátký příběh o tom, jak mě sestra urazila tak dobře, že jsem se na ni nemohla ani zlobit.

V pátek odpoledne jsme se šly se Šilamámou vyfotit na průkazky. Po odchodu z ateliéru jsme ještě chvíli stály na schodech, protože když nosím místo kabelky riflový batoh, trvá mi delší dobu do něj vše vrátit a potom ho ještě zapnout.
Během čekání si Šilamáma všimla upoutávky lákající na taneční kurz a řekla něco jako: "Jé, taneční."
Já jsem na oplátku asi odfrkla: "Fuj, taneční."
Je rovněž možné, že jsem ještě dodala: "Všechny tance, co potřebuji vědět, jsem se naučila v mateřské školce."
A zatímco sestra poznamenávala, že "ona by chtěla umět tančit", já jsem začala předvádět ony důležité tance, a to totiž pogo a metalový headbanging.
Šilamáma se na mě podívala ze své impozantní výšky umocněné ještě botami na podpatku a chopila se příležitosti, která se obvykle vyskytuje jednou za sto let - po mém boku tedy poněkud častěji - a pronesla: "Abych citovala Harryho Pottera..."
(Bleskově jsem v hlavě třídila, kterou hlášku z našich oblíbených použije, že by "to je idiot" nebo "asi budu zvracet"? Ale tady nutno poznamenat, že ani jednu z nich nepronesl Harry Potter.)

"...je mi tě vlastně líto."

A to je konec krátkého příběhu o tom, jak mě sestra urazila tak dobře, že jsem se na ni nemohla ani zlobit.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Fotograf mi řekl, že mi tam namíchá různé fotky. Což i udělal.

"Ten kalendář jsem dělal hrozně rád, protože mi dal příležitost ukázat, jak jsem různorodý." 
-Derek Zoolander