Taky jsem se zamyslela, proč jsem vlastně ve svém bakalářském scénáři, který byl de facto pohádka na motivy starých českých pověstí, tak urputně chtěla mít porod v přímém přenosu, ale chtěla jsem ho tam a teď bych ho tam nejspíš chtěla ještě víc.
Protože děti jsou panečku skvělý nástroj, jak změnit budoucnost, a jak jest známo, já se snadno nadchnu pro měnění budoucnosti, zvláště když pozoruji přítomnost.
Ještě jsem také v příspěvku o hormonech chtěla zmínit, že když jsem byla sama v pubertě, tak jsem to nedokázala řádně ocenit, ale dnes si popisy Harryho záchvatů vzteku a frustrace z pera Joanne Kathleen Rowlingové zvráceně užívám.
A také jsem si pořádně nepamatovala, jak roztomile podvratně drzá byla profesorka McGonagallová, nejspíš i proto, že při pohledu na úctyhodnou Maggie Smith (jakkoliv ji miluji, i proto, že je matkou Tobyho Stephense) se snadno zapomíná, že knižní Minervě bylo při Harryho nástupu teprve padesát šest let.
Ale to jsem se nechala unést.
Obrazový aspekt příspěvku bude zobrazovat, jak snadné je někdy přijít o hlavu, protože když jsem psala ten titulek, tak jsem opravdu trpěla dojmem, že to bude jen zmínka, a ještě k tomu krátká.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat