Oneirismus: „prodloužení snového stavu do bdělosti"

Těsně před tím, než jsem se probudila, zdál se mi sen, že se s tátou hádám, která písnička od Kingdom Come je nejlepší.

Vstanu, jdu do obývacího pokoje a říkám tátovi: "Před chvílí se mi zdálo, že se hádáme, která písnička od Kingdom Come je nejlepší. Já jsem tvrdila, že akustická verze Can't Let Go, ale nemůžu si vzpomenout, kterou jsi prosazoval ty."

Taťka si promnul bradu a usoudil: "Can't Let Go je děsná chcípnička. Nejlepší je Twilight Cruiser."

Pro jistotu jsme si pustili celou desku a poté, co se tatínek speciálně zvedl, aby zesílil volume pro Janine, jsme se shodli na tom, že nejlepší písnička od Kingdom Come je Janine.
A v Janine se mimo jiné zpívá: "I thought it was a dream / The wildest one I've seen."
A to je historka o tom, jak jsem si prodloužila snový stav do bdělosti.

Podejmlíko Půlrohlík

Půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Byl pozdní večer, mušky bzučely a tatínek si před spaním hrál s Jůtubkem, jak mu sám důvěrně říká.
Začal s Golden Earring a potom si nechal radit s playlistem doporučenými podobnými dřevními písněmi od jiných interpretů.
I nabídl mu zchytralý algoritmus American Woman od The Guess Who, slavnou, až zprofanovanou píseň, ale komu na tom záleží, když je tak boží, jak je, takže na ni tatínek bez obav a bez delšího váhání kliknul.
A protože to byla živá verze, tak ihned v šoku zvolal: "Takhle vypadají Guess Who?!"
Něco v jeho hlase, možná pochybnosti o smyslu vesmíru a hroucení mladických ideálů, mě zvedlo z mého gauče a přinutilo jít se podívat. A sama jsem také šokem nahlas vykřikla.
Oba jsme se shodli na tom, že jsme čekali zarostlou nonkonformní máničku a nikoliv pána s knírem v bílém obleku s roláčkem.
A tady se vám musím přiznat, že jsem se okamžitě sama nad sebou zastyděla, protože kdo já jsem, abych někomu jinému přikazovala, jak má vypadat a jak se má oblékat. Hlas má jako zvon (zkřížený s cirkulárkou) a na tom jedině záleží.
A jak si požitkářsky týpek v riflích dává solíčka!
Ach ano, to je tedy můj půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Podejmlíko Půlrohlík

Krátký (ale podrobně popsaný) příběh o jablku.

Příběh se odehrává ve vagónu pro rodiče s dětmi, kde nebyli přítomni žádní rodiče s dětmi.
Ve vlaku si vedle mne sedl mladý muž (který shodou okolností vypadal přesně jako Matthew Gray Gubler) a z batohu si na stoleček vyndal žluté jablko a láhev s vodou.
Když v jedné stanici vlak s cuknutím zastavil, zmíněné jablko spadlo na podlahu a odkutálelo se do neznámých končin.
V tento moment jsem si uvědomila, že v cestovní tašce s potiskem palmových stromů v přihrádce nad mojí hlavou mám přichystaná dvě (červená) jablka a že se mi nyní naskytla naprosto báječná příležitost spáchat dobrý skutek a nabídnout jedno z oněch jablek tomuto cizinci.
"Jak to jen provedu?" ptala jsem se sama sebe. Stydím se mluvit na cizí lidi, nota bene, když vypadají jako jedinečný Matthew Gray Gubler. Řekla jsem si, že když cizinec nevystoupí v Kolíně a pojede dál, že je to znamení osudu, že mám odhodit vrozený ostych a že mu zkrátka musím nabídnout náhradu za ztracené jablko.
Do Kolína jsme přijeli za půl hodiny a cizinec opravdu nevystoupil, takže jsem přistoupila k realizaci svého plánu.
Cizinec přirozeně jablko s úsměvem odmítl a já se jala zaobírat spoustou nových myšlenek, například jestli by moje chování zavánělo sociopatií, kdybych někomu popsala všechny svoje myšlenkové pochody, nebo že když naposledy zdokumentovaně nabízela žena muži jablko, tak to vlastně nebylo považováno za dobrý skutek, nýbrž za prvotní hřích. (Ale veškerá symbolika, kterou tato biblická scéna reprezentuje, mě dodnes nevýslovně rozčiluje, takže do toho se raději pouštět nebudu, možná někdy jindy).
Poté jsem se rozhodla, že se o tento krátký incident podělím v sms zprávě se svojí sestrou - třeba mi sama navrhne možnost, že jsem sociopat!
Nicméně přesně ve chvíli, kdy jsem stiskla tlačítko "odeslat", vlak znovu při zastavení poskočil a jablko se k cizinci přikutálelo zpět a on ho zvedl ve své dlani.

A večer byla na znamení zázraků na horizontu kompletní dvojitá duha. Tak velká a kompletní a dvojitá, že se mi ani mezi kantny nevešla.

Podejmlíko Půlrohlík

To ví snad jen déšť a vítr kolem nás.

V sobotu jsem si nevšimla Tomáše s violoncellem a teď nemůžu najít notes se svými básněmi.
Naposledy jsem ho určitě držela v ruce v Českém Těšíně a to už je bratru dva podzimy zpátky.
Soňa mi onehdy říkala, že jsem se zaobírala dramatem tak dlouho, až jsem ztratila svou poezii, a měla pravdu.
Sešla jsem tehdy z pódia a řekla Piotrovi, že už nikdy nebudu číst své básně nahlas, tak jsem asi také měla pravdu. Zaklela jsem se někam do temnoty.
Zajímavé je, že Piotr si pamatuje, z jakého notesu jsem četla, já ne.
Já si matně vybavuji, že jsem si tam ty básně zapisovala tmavě červenou fixou. Myslela jsem si, že je ten notes v posteli s ostatními notesy, ale není. Respektive prolistovala jsem všechny notesy v posteli a v žádném z nich nebyly básně napsané červenou fixou. Další možnost je ta, že moje vzpomínka, jak si zapisuji básně ke čtení červenou fixou, je falešná. Ale co jsem to potom četla v tom Těšíně?
V jiném notesu, v tmavě červeném notesu, jsem našla zápisky, které jsem si psala to ráno na nádraží těsně před odjezdem domů, bylo to 16. listopadu. Stojí tam třeba: "Michalova dívka řekla, že vypadám smutná, a od té doby už jsem se upřímně neusmála."
O pět dní později, 21. listopadu, jsem si zapsala: "Viděla jsem ho smát se jenom dvakrát. Jednou, když jsem odjela, a podruhé, když jsem přijela. A potom vlastně ještě jednou ve velké tlačenici, poté, co jsme se oba obnažili."
A pod tím mám oranžově napsáno "smysl pro načasování" a to je třikrát podtrženo.
Sestra na to říká: "Když se musíš ptát, nikdy se to nedozvíš, když to víš, stačí se jen zeptat."

Podejmlíko Půlrohlík

Stručné shrnutí událostí minulého týdne.

Tak tedy, mně, Podejmlíku, která si už od srpna pletu obří šálu, abych si s ní mohla omotat hlavu a celou vrchní polovinu těla, až udeří mrazy, aby se mi zase nedostal ušima do hlavy zánět jako celý loňský podzim a zimu, nafoukalo do uší a dostal se mi tam zánět.
Julie udeřila svojí lícní kostí do zdi a udělala tam důlek.
Šilamámin deštník podnikl vzrušující jízdu vlakem až do Brna, protože se mnou zapomněl vystoupit ve správné stanici, a vyšel z toho dobrodružství nezraněn a možná i šťasten.
Obě sestry jsme konečně viděly naživo Noska (i když já mám takový dojem, že jsem ho viděla před čtyřmi nebo pěti lety v Krvavé svatbě, ale tam nebyl tak blízko, abych si na něj mohla šáhnout) a přestože se nám ho nepodařilo unést, vykouzlil nám na obličejích výrazy maximálního zamilování.
Obě sestry jsme si také daly lososa a cheesecake s borůvkovým přelivem a obojí nám rovněž vykouzlilo na obličejích výrazy maximálního zamilování.
A ve čtvrtek večer jsme také byly aktérkami velké čtvrteční večerní záhady, protože cestou domů jsme byly v jednu chvíli ponořeny v debatu o řízení účetnictví pro místní půlmaraton a asi o tři sta metrů později jsem najednou Šilamámě vyjmenovávala rozdíly mezi přirozeným a nemocničním porodem a ani jedna si nejsme zaboha schopné vzpomenout, jaký řetěz myšlenek nás  k tomu tématu přivedl.
Je to záhada, to nám teda nezávidím.

Podejmlíko Půlrohlík

A znám ji ve všem všudy.

Sestra mi vždycky říkala, ať si s tím hipsterstvím nezačínám, a už je to tady: při porcování avokáda jsem se dnes pořezala tak, že vypadám, jako kdybych přísahala Sarumanovi, že svůj lid vyvedu na drancování Theodénova království.
Dokonce se mi z toho zamotala hlava a musela jsem si lehnout, abych neomdlela, tak je to nebezpečné.
Také se mi už potřetí přetrhl řetízek s Panenkou Marií a českými granáty, které mají chránit svého nositele podle staré víry proti démonům. Asi to znamená, že na mě teď démonická přítomnost obzvláště dotírá.
V pondělí jsem poslala sestře esemesku ve znění: "Právě jsem omylem pustila na celý vagon vlaku asi pět vteřin usilovného ječení Cradle of Filth."
(Byla to tahle píseň, sami si vyberte, která část ječení by se vám tak hodila do vlaku plného otrávených lidí jedoucích do Prahy do práce.)
Sestřina odpověď zněla: "Nikdy jsem na tebe nebyla pyšnější."

Podejmlíko Půlrohlík

Když připustím, že vidím, měl bych vidět víc.

Mám nové brýle, ale to není náplní dnešního zápisku.
Náplní dnešního zápisku je příběh o tom, jak dnes moje sestra vykonala dva pošetile skvělé činy:

1. a) Kontext k pošetile skvělému činu číslo jedna:
Jsme obě velkými - velkými! - fanynkami muzikálu Jesus Christ Superstar. V jeho velkém finálovém čísle Jidáš Iškariotský v české verzi zpívá tato slova "Bylo chybou strategie v dobrém i zlém, že jsi zvolil špatnou dobu a zaostalou zem. Bez rádia bez novin a televize dá se lidem těžko prodat sebelepší vize. Ber to jak ber, já se tě jen ptám."
1. b) Pošetile skvělý čin číslo jedna (a kontext k pošetile skvělému činu číslo dva):
Když jsme dnes s babičkou hrály karty (žolíka), prozpěvovaly si a cucaly u toho hašlerky, moje sestra řekla: "Ber to jak džber, já se tě jen džbán."

2. Pošetile skvělý čin číslo dva:
Když jsem čímsi provokovala moji sestru (člověk si nemůže pamatovat všechno), tak moje sestra vzala hašlerku a hodila ji po mně. Hašlerka mě trefila do čela, od kterého se odrazila, přeletěla přes celý stůl a přistála v mojí sklence s vodou, kterou babiččina kamarádka osobně ručně pomalovala jemným modrofialovým kvítím.

Podejmlíko Půlrohlík

-"My daughter has memorized all your songs." -"Why did she do that?" -"'Cause I made her do it, that's why."

K narozeninám jsem si dala dárek podívání se na poslední velký film s Bobem Dylanem, který jsem ještě neviděla. Česky Inkognito, anglicky Masked and Anonymous, celkově šílený. Perličkou je to, že Dylan je pod pseudonymem Sergei Petrov spouautorem scénáře.
Ráda bych také poznamenala, že právě pracuji na scénáři, kde má hlavní mužská postava příjmení Petroff, ale to je kvůli těm klavírům a jmenuje se tak už asi sedm let a to příjmení vymyslel Tomáš.
Kdybyste se dívali na ten odkaz na ČSFD, tak ten nejdelší a nejfanatičtěji obdivovatelský komentář je samozřejmě ode mne.
V tom filmu ve stresu před velkým koncertem, který organizuje, jedna z postav poslouchá rádio, a z rádia běží zpráva v tomto znění:

"Geologist in Trenton are digging the world's deepest hole there and have reached the death of 30 miners. Scientists have measured the temperature down there and they have lowered microphones into the pit and heard the sounds of millions of suffering souls. They have determined that the cente of the Earth is hollow. Hopefully, they say, whatever is down there will stay down there."

Abych to shrnula: Nejen plaší lidé, ale i naše civilizace je odsouzena k zániku.
Ale pořád existují legíny s Mickey Mousem a legíny s blesky, takže odcházejme s úsměvem.

Podejmlíko Půlrohlík

Náhlé uvědomění a zahřátí u srdce.

Jak se jmenuje ten pocit, když si uvědomíte, že pán, který vám chválil květované a zlaté kalhoty a šaty s andělem, pracoval na rekvizitách pro Tajemství hradu v Karpatech?

Podejmlíko Půlrohlík

Magie.

Zastávka plná "normálních lidí".
Přijde pankáč, lidé se od něj odtahují. Někomu začne zvonit telefon - Dancing queen od ABBY.
Pankáč přijme s vážnou tváří hovor.
Svět je krásný.

Podejmlíko Půlrohlík

Rajčatová omáčka na špagety s kousky párků

Zážitky ke sdílení.

V pondělí jsme jely s kamarádkou do hospody a začal nás v šalině balit nějakej slepej týpek hláškou: "Holky, nevěnujete se hudbě? Váš hlas je mi povědomej." Bohužel, za náš zpěv by nás spíš zavřeli.

Včera jsem byla v kině na Vetřelcovi a pak jsem šla (jak jinak) na pivo. Seděla jsem u stolu s jedním člověkem a přišla za náma nějaká paní a prej jestli máme rádi svatby (což je poněkud náročná otázka na první rande, žeano) a pak nám dala likérové špičky.

A chápu, že kus z té knihy jsem sem už psala, ale opět. To si prostě nemohu nechat pro sebe:
           A ještě jednou to musím zopakovat - náš svět je zalidněný spícími, kteří zemřeli a sní o tom, že žijí. Na světě je stále více lidí, protože ho zalidňují spící mrtví, přibývá jich, a opravdových lidí, těch, kteří žijí poprvé, je pořád málo. V celém tom zmatku nikdo z nás neví a vědět nemůže, zda je tím, kdo jen sní život, nebo tím, kdo ho doopravdy žije. 

denní dům, noční dům - Olga Tokarczuková

Zcela neadekvátně toto doplním fotkou dokazující moji snahu přeměny image na gothiclolitku aka Nejsem stará na punčocháče s Mickey Mousem.

Šilamáma Půlplicpryč

Jsem to ale netvor. (aka Šilamáma každý ráno po pařbě)

Začíná pohádková sezóna.
Tudíž už jsme daly dvakrát "Čert ví proč", ve kteréžto pohádce jsme objevily množství dialogů, po nichž umírám smíchy.
Pak jsem stihla "Ať žijí duchové!" u čehož jsem si zase položila otázku, co se rytíři Brtníkovi z Brtníku a jeho dceři Leontýnce stalo, že musí strašit (trest za to, že byli zlí, umřeli násilnou smrtí nebo je někdo proklel?).
Pak s tátou "S čerty nejsou žerty" a hlavně nemyslet nebo z Vás nadělám žížaly!
A před chvílí jsme koukali na "Císařův pekař a Pekařův císař", no a co si budem namlouvat, brečely jsme jak na svatbě, ačkoliv v poslední scéně už má Kateřina čepeček, takže svatba musela proběhnout v mezičase a nebyla tam.
Tak a teď si dáváme na dobrou noc Shreka.

Šilamáma Půlplicpryč

Od té doby si nemůžu pomoct a musím všechno zkoumat z více úhlů.

Takže děti, již minulý víkend jsem chtěla napsat něco o minulém víkendu, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ty důležité věci pro sebe. Zde se hodlám svěřovat s těmi krásnými.
Viděla jsem východ slunce nad takovými těmi starými secesními vilkami porostlými břečťanem.
Přivezla jsem sestře jako suvenýr Deník Bridget Jonesové v polštině.
Četla jsem svoji poezii nahlas a to mě přivedlo k myšlence, že moje duše je vlastně velmi temná a brutální.
Na nádraží nade mnou poletovala skupina havranů. Usuzuji, že to byli havrani, protože měli světlé zobáky.
Přiznávám se, že mi zachybělo, že už tolik nefotím, protože jsem viděla spoustu poutavých kompozicí. Mám jenom jednu fotografii z nádraží, kde jsem hodinu a půl čekala. Chtěla jsem se jít podívat na židovský hřbitov, ale začalo silně pršet.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo bydlet blízko kostela. Ale ne takového kostela, od kterého si můžu půjčit klíče, zavřít za sebou mříž a být uvnitř sama a říkat si, že jeho tři sta let existence vedlo k tomu, že tam sedím a dívám se. Tady jsem viděla takový kostel, co vypadá trošku jako pevnost, kterou opouští jenom zvuky zvonů. Ale neměla jsem čas ho zkoumat zblízka, takže mu nejspíš křivdím.
Zapsala jsem si větu z životopisu jedné básnířky, protože mi připomíná něco mezi Hvězdnými válkami a absolutní pravdou:
"Dnes je poezie součástí mého života, světlou stránkou Moci./Dziś poezja jest częścią mojego życia, jasną stroną Mocy."

A potom také byla pronesena věta: "Je zvláštní, že vidíš někoho dva dny a potom o tom přemýšlíš třeba tři měsíce."

Podejmlíko Půlrohlík

Zakazuje se plivat krev

Zítra je večírek Zámostí. Těšeníčko jak sviňa! A punčocháčky s kočičkama mi stihly přijít, takže budu vypadat jak kurva. Ale jako roztomilá kurva ♥♥♥

Včera když jsem přijela domů, ležel na stole dopis s tímto textem:
         "Na základě rozhodnutí pedagogické rady ze dne 10.4.2012 bylo uděleno Vaší dceři napomenutí třídního učitele za nedodržení domluvy s vyučujícím ohledně odborné soutěže z ANJ v okresním kole."

Úplně jsem zapomněla, jakej rebel jsem byla.

Šilamáma Půlplicpryč

A kdo to stojí za plotem?

George Harrison je moje největší láska.
Na mojí oblíbené fotce jako zarostlý skřítek radostně poskakuje při hře v tenis.
Nyní, při četbě nové životopisné knihy George Harrison: Za zamčenými dveřmi a při studiu příslušných materiálů, zjišťuji, že druhým radostným skřítkem a partnerem ve hře byl Bob Dylan.
Nevím, jak vy, ale já mám radost, že život nepostrádá schopnost překvapovat novými informacemi.

Podejmlíko Půlrohlík

"I would dance with you, Maria, but my hands are on fire."

Nejspíš je to zřejmé, ale přišel čas oficiálně to oznámit. Mojí žhavou láskou pro toto léto se stal Bob Dylan. Pocházím z rodiny formované dřevním rock'n'rollem a potom triem The Beatles + The Rolling Stones + The Doors. Dylanova hudba tatínka nebaví a proto u nás doma nebyl nikdy k dispozici. Poprvé jsem se k jeho hudbě dostala přes George Harrisona a jeho "The Concert for Bangladesh", postupně jsem si naposlouchala i pár ostatních písniček, zvláště poté, co se ukázalo, že Jan za Dylana velmi horuje.
Teď jsem ale psala analýzu skvělého depresivního filmu "V nitru Llewyna Davise" a během psacího přepracování  mě napadlo, že bych si okamžitě měla naposlouchat co nejvíce existujících verzí písně "House of the Risin' Sun" a určit jednou provždy, která je nejlepší. Což jsem briskně učinila. Již předtím jsem si několikrát denně pouštěla písničku "Tweeter and the Monkey Man", další ze spolupráce Harrisona a Dylana (a Toma Pettyho, Jeffa Lynna a Roye Orbisona), protože jsem na ni dostala náladu pokaždé, když jsem uviděla Dylanův obličej na titulní stránce časopisu na hromadě ostatních tiskovin v jedné nejmenované místnosti našeho bytu. A pak už to šlo ráz na ráz a teď už jsem v té fázi, že jsem si na eBayi koupila čtyřhodinový bootleg Dylanova režijního počinu ve stylu cinema veritas v takřka nesledovatelné kvalitě a sleduji to, a také jsem si koupila dvě verze Dylanovy básnické sbírky "Tarantule", jednu v angličtině a jednu v českém překladu, abych mohla porovnat rozdíly v textu.
Abych se dostala ke své pointě: Vynalezla jsem skvělý článek do kategorie "Ona není chorá, je jenom obětí vítězství touhy nad rozumem."
A abych se dostala ke své druhé pointě: Vynalezla jsem sérii dalších článků o Dylanovi, které naplánuji s různými rozestupy pro budoucí zveřejnění, aby se nějak naředily mezi ostatní zápisky a netvořily příliš velký kumul na jednom místě.


Podejmlíko Půlrohlík

(Já se snažím setřást Dylana z jeho stromu neboli Já se snažím vylézt za Dylanem na jeho strom, koláž, 2014)

I love you my baby, my sweet cherry. You are my sweet strawberry.

Díváme se na Knoflíkáře, film o smrti a o náhodě/osudu, a tatínek (který občas neslyší nic, ani když se mu to říká do očí) si stěžuje, že tady slyší nějaké odporné bzučení.
Nezdá se mi to, jen čekám, až začne ve filmu hrát Hollywood od Už jsme doma.
Tatínek zastaví promítání, rozsvítí, přinese si židli a prohlíží si strop.
Nad oknem je v pavučině chycená moucha, bzučí o život, nad ní sedí pavouk a bleskově ji oplétá.
Dívám se na to a kromě citoslovcí řeknu: "To vážně vypadá jako ve filmech, když se ve filmech pavouk chystá pohltit mouchu."
A potom řeknu: "Osvobodíme ji."
Tatínek přinese vysavač, řekne "Tu už neosvobodíš.", oba je vysaje.
Pokračujeme v promítání a hraje Hollywood od Už jsme doma.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se dostal na náš blog tak, že zadal do vyhledávače spojení "filmy o mniších".

Dvě žáby na lavičce.

Drahý bože. Drahý dobrý bože můj.
Právě jsem viděla blesk a srdce se mi na chvíli zastavilo. Několik posledních dní mám ze všeho velmi podivný, téměř špatný pocit, a stupňuje se to. Tak bych chtěla jenom říci, že jsem ráda, že jsem mohla zavolat Peťovým, a také poprosit: Stůj při mně.

Vždycky, když se dívám na Constantina, musím se sama sebe ptát, proč má vyšetřovatelka Angela Dodson doma čtyři telefony. Teď už to začínám chápat.

Podejmlíko Půlrohlík

Dávno vlastně nevím, kam jsem šel a kde jsem byl, než jsem tu cestu opustil.

To je pořád řečí, že má člověk s věkem dospět, a morální principy, a pravidla, a blá blá,
a ani teď pořád neumím navázat ani oční kontakt.
Každopádně jsme vedly s Lukášem diskuzi o entitách duchovního až strašidelného rázu, kterou jsme si všichni navzájem potvrdili, že v našem městě je exoplazmou přímo předimenzováno.
Mám tím na mysli chvíle, kdy jsem doma sama a jasně slyším, že někdo volá moje jméno. Nebo že v úterý zavřela dveře od balkónu na kliku.

Podejmlíko Půlrohlík

P. S.: Někdo se dostal na náš blog tak, že si vygůgloval spojení "jak ušít sovu".
P. P. S.: Před zhruba šesti měsíci jsem omylem místo slova "dokumentaci" použila "komunikaci" a zaznamenala jsem to až teď.