Teď jsem ale psala analýzu skvělého depresivního filmu "V nitru Llewyna Davise" a během psacího přepracování mě napadlo, že bych si okamžitě měla naposlouchat co nejvíce existujících verzí písně "House of the Risin' Sun" a určit jednou provždy, která je nejlepší. Což jsem briskně učinila. Již předtím jsem si několikrát denně pouštěla písničku "Tweeter and the Monkey Man", další ze spolupráce Harrisona a Dylana (a Toma Pettyho, Jeffa Lynna a Roye Orbisona), protože jsem na ni dostala náladu pokaždé, když jsem uviděla Dylanův obličej na titulní stránce časopisu na hromadě ostatních tiskovin v jedné nejmenované místnosti našeho bytu. A pak už to šlo ráz na ráz a teď už jsem v té fázi, že jsem si na eBayi koupila čtyřhodinový bootleg Dylanova režijního počinu ve stylu cinema veritas v takřka nesledovatelné kvalitě a sleduji to, a také jsem si koupila dvě verze Dylanovy básnické sbírky "Tarantule", jednu v angličtině a jednu v českém překladu, abych mohla porovnat rozdíly v textu.
Abych se dostala ke své pointě: Vynalezla jsem skvělý článek do kategorie "Ona není chorá, je jenom obětí vítězství touhy nad rozumem."
A abych se dostala ke své druhé pointě: Vynalezla jsem sérii dalších článků o Dylanovi, které naplánuji s různými rozestupy pro budoucí zveřejnění, aby se nějak naředily mezi ostatní zápisky a netvořily příliš velký kumul na jednom místě.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat