Hanka poslala pohled od Balatonu, na kterém je Garfield a dívka v plavkách.
Babička mi poslala mail s předmětem: "Fwd: Uložení igelitek - jak jednoduché".
Šilamáma píše:: "Kvak a Žbluňk se bojí rádi - tady to čte jedno dítě a právě jsem se u toho málem rozbrečela, když mi to půjčil na čtení v autobuse. Zvlášť povídka Samota je extrémně dojemná."
Michal polemizoval, že nejlepší by bylo, kdyby zpoza rohu vyběhla hromada dětí házejících petardy, jako v nějakém neorealistickém filmu.
A tatínek je smutný, protože byl natěšený na to, že se podle mapy zahraničních rozhleden pustí do sbírky fotek zahraničních rozhleden, ale potom zjistil, že už jednu zahraniční rozhlednu má, takže sbírka byla zahájena již dávno a nikoliv teď.
To si jistě zaslouží fotku, jak držím svoje copy.
Nevím, jestli je to zřejmé, ale já s cizími lidmi většinou moc nemluvím.
Někdy dokonce moc nemluvím ani s lidmi, kteří nejsou cizí.
A proto jsem si téměř jistá, že dnes jsem se potkala s jistým druhem magie.
Připravovala jsem se na delší putování vlakem, které začalo tím, že jsem si kupovala bagetu sýrový mlsoun a za zády mi pochodovali vojáci se samopaly v pohotovostní poloze. Protože jsem včera byla v kině na Batmanovi versus Supermanovi, kteříšto pánové mi způsobili takovou migrénu, že mi noční můry nedaly moc spát, tak jsem hned po nalodění do vlaku zavřela oči a odpočívala v řízeném kómatu. Do těchto osvěžujících mdlob ke mně dolehl nervózní hlas spolucestujícího postaršího pána, který se před průvodčím obával, že kvůli zpoždění nestihne dva navazující spoje. Zmínil se, že cestuje do rodného města mojí maminky, což mě probralo a já jsem učinila věc na moje poměry nevídanou, a totiž že jsem se s ním dala do řeči.
Ukázalo se, že pán jede na konferenci o zemi (půdě) přednášet o využívání energie, že má vystudovaný matfyz, ale i DAMU, že zná některé mé profesory a že je velkým fanouškem filmu. Mluvili jsme o Půlnočním kovbojovi a Miloši Formanovi a od něj jsme se dostali přes Valmonta k srovnávací diskuzi o různých adaptacích Nebezpečných známostí a jak se každá soustředí na jiné aspekty motivů původního románu. Pán mi doporučil verzi z roku 1959 s Gérardem Philipem a já jemu seriál z roku 2003 s Catherine Deneuve.
Padla i nějaká ta zmínka o poezii a já jsem přidala svůj zážitek, kdy mi po jednom čtení slečna vášnivě popisovala, jak jí moje verše dodaly odvahu nenávidět svoji matku, ačkoliv moje vlastní emoce by něco takového nikdy neočekávaly.
Od toho jsme přikročili k širší diskuzi o interpretaci, i mezižánrové, a jak může jedno dílo díky různým náhledům obsahovat velmi odlišné věci. Jako příklad přitom padla divadelní hra Rozhodně správná koupel a potom i Kupec benátský a jeho intepretační vývoj v průběhu mnoha staletí.
Potom pán popisoval, jak za totality na oslavě výročí osvobození Rudou armádou recitoval Shakespearův Sonet č. 66 a očekával zatčení za provokaci, ale interpretační schopnosti soudruhů k jeho štěstí nebyly tak vyvinuté, aby obsáhly, jak vznešeným způsobem je vlastně všechny pozurážel. A když už jsme byli u Shakespeara, tak nebylo možné nedotknout se toho, že jakýkoliv překlad literárního díla už je také interpretace a spíše přebásnění, než exaktní práce, a že i lidé jako třeba Martin Hilský, kteří zasvětí celý život jednomu spisovateli, se neustále učí odhalovat další a další vrstvy a významy textů, které domněle důvěrně znali.
Závěrem našeho rozhovoru, který nám zabral tři hodiny a tři vlakové spoje, mi pán zarecitoval ten "skvostný monolog na teď" z Richarda III., což mě jako fanynku jak Shakespeara, tak Červeného trpaslíka velmi potěšilo.
Nakonec mi bylo až líto, když jsem musela ve své zastávce vystoupit. Doma jsem si našla program konference a usoudila z něj, že pán se zřejmě jmenuje Karel.
Doufám, že se panu Karlovi v rodném městě mojí maminky (a ve městě našeho mládí) líbilo.
Doufám, že jednou budu vládnout takovou magií, jakou vládne pan Karel.
Klíčem ke všemu byla pradědečkova knižní police plná titulů jako Kapitál Karla Marxe a podobných.
Mezi nimi se vyjímal jeden speciální nápis: Émile Zola - Zabiják.
Dále je nutno říci, že náš tatínek byl tehdy malý chlapec a malému chlapci se kniha s názvem Zabiják přirozeně zdá velmi přitažlivá.
Dospěláci v takových případech samozřejmě říkají věci jako "to není pro děti" a "necháš to na pokoji" a to způsobuje, že se malému chlapci zdá přitažlivá ještě víc.
Malý chlapec tudíž ve škole machruje a tvrdí, že tu knihu četl. Pan učitel se křivě pousměje a zeptá se malého chlapce, o čem to je.
Malý chlapec s gustem vypráví, jak tam chodí ti zabijáci a vraždí lidi. Je panem učitelem veřejně ponížen, protože o tom to přece vůbec není.
V pozdějším věku se ke knize doopravdy dostane, přečte si ji a woah, konečně zjistí, o čem to vlastně je.
A v tom se skrývá naděje pro nás pro všechny, že jednou třeba zjistíme, o čem to vlastně doopravdy je.
