Půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Byl pozdní večer, mušky bzučely a tatínek si před spaním hrál s Jůtubkem, jak mu sám důvěrně říká.
Začal s Golden Earring a potom si nechal radit s playlistem doporučenými podobnými dřevními písněmi od jiných interpretů.
I nabídl mu zchytralý algoritmus American Woman od The Guess Who, slavnou, až zprofanovanou píseň, ale komu na tom záleží, když je tak boží, jak je, takže na ni tatínek bez obav a bez delšího váhání kliknul.
A protože to byla živá verze, tak ihned v šoku zvolal: "Takhle vypadají Guess Who?!"
Něco v jeho hlase, možná pochybnosti o smyslu vesmíru a hroucení mladických ideálů, mě zvedlo z mého gauče a přinutilo jít se podívat. A sama jsem také šokem nahlas vykřikla.
Oba jsme se shodli na tom, že jsme čekali zarostlou nonkonformní máničku a nikoliv pána s knírem v bílém obleku s roláčkem.
A tady se vám musím přiznat, že jsem se okamžitě sama nad sebou zastyděla, protože kdo já jsem, abych někomu jinému přikazovala, jak má vypadat a jak se má oblékat. Hlas má jako zvon (zkřížený s cirkulárkou) a na tom jedině záleží.
A jak si požitkářsky týpek v riflích dává solíčka!
Ach ano, to je tedy můj půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Podejmlíko Půlrohlík