Dnešek byl dočista nabitý významnými mikroudálostmi.
Nejprve jsem se přesvědčila vstát tak brzo, abych stihla dojít na vlak nikoliv v našem městě, ale až ve vedlejším městysu. Obnáší to sedm kilometrů loukami podél řeky, pěkná procházka. Stejně jsem se ale tak bála, že to nestihnu a že mi vlak ujede, že jsem poslední tři kilometry v panice běžela, v oranžových šortkách a tyrkysovém leopardím tílku, na zádech Darth Vader batoh a v ruce květináč s květinou pro babičku, byl to určitě krásný pohled. A co si budeme povídat, po běhání se mi docela stýská, tak jsem ráda využila příležitosti. V jednu chvíli jsem možná trochu uštvala a vysílila černooranžového motýla, protože ten chtěl očividně sedět uprostřed kopřiv vyšlapané stezky a nahřívat se na slunci, nebo co tak černooranžoví motýli sedící na stezce mezi kopřivami dělají, ale pokaždé, když jsem ho doběhla, se zvedl a poodletěl o několik metrů dopředu, kde zase usedl. A nebo ho bavilo mě provokovat. Zkrátka jsme spolu závodili nějakou dobu a potom zmizel a ani se nerozloučil.
Později jsem se také seznámila se čtrnáct dní starým miminkem a co si budeme povídat, trochu mi to vehnalo slzy do očí.
Když jsem si při katalogizaci květů na předzahrádce chtěla vyfotit červený rybíz, kde se vzalo, kuře. Říkám kuře proto, abych mohla s uchechtnutím pronést otázku: "Why did the chicken cross the road?"
Jeden z těchto růžových keřů vznikl tak, že naše maminka zasadila do země svatební kytici svojí sestry. Nejsem si teď ovšem jistá, který. Řekla bych ale, že ten s nejvíc růžovými květy.
A zejména! jsem zcela náhodou objevila jednu z nejlepších knih, jaké kdy byly napsány. Pasovala jsem ji do tohoto stavu hned po přečtení prvních několika řádků před miniaturní veřejnou nádražní knihovnou, kde jsem ji bez jakéhokoliv očekávání vzala do ruky. Jedná se o knihu Kdo dřív od finského autora Kåre Holta a budete mi muset věřit, že je dokonale napsaná.
(Věčná temnota. Roald sedí na kraji lůžka a hraje karty se Smrtí. Mladý vědec Danco dostal kurděje a brzy zemře. Tvář má žlutou. V šeru kajuty svítí jeho rudnoucí oči. Křičí: "Hraj se mnou karty! Brzy umřu!")
Jednou bych o ní chtěla napsat delší samostatný příspěvek, takže tato informace bude zatím stačit.
Podejmlíko Půlrohlík
Jak si škatulkujeme
A co jsi čekal - tuřín?
(14)
A chladně - skoro lhostejně - mi ukazovala obrazy
(226)
A pak že existují náhody - ať žijí záhady!
(19)
angel voice singing
(4)
Čtenářský koutek
(1)
dodatek
(1)
Heleno - miláčku - podej mi sirky
(10)
Hledat si ve světě jinačí obvazy.
(25)
Jedna paní povídala
(3)
Julie zradila Winstona Smithe
(12)
Kdo si Annu pamatuje
(14)
Konec dětství
(13)
lidé utíkali před vlakem jedoucím z plátna
(17)
Moje sestra odchází od věcí
(34)
Ona není chorá - je jenom obětí vítězství touhy nad rozumem
(162)
ovečky žužlající boty
(77)
Paříž
(21)
Písně které mě zachránily
(2)
Podejmlíko Půlrohlík
(518)
Protestpříspěvek
(12)
Rolničky kam se podíváš
(26)
Řekly jsme slovu jdi a ono odcházelo
(186)
Sbohem sladký princi
(27)
Šilamáma Půlplicpryč
(386)
Šilamáma sukně pestrý
(10)
Těšeníčko jak krtek jablíčko
(30)
To je zvláštní
(23)
Vždycky pláču na svatbách.
(67)
When the Music's Over
(63)
že si nepamatuješ svoji poezii
(97)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat