Včera jsem těsně minula Onen Svět.

Mají tam krásnou rozhlednu, což jsem zjistila až teď, a trochu nás to zamrzelo, protože tatínek sbírá rozhledny, ale zase byl už soumrak a všechno se kromě tmy halilo i do mlhy.
V mlze a tmě jsme putovali autem šest hodin a jsem ochotna prohlásit, že to byl jeden z nejděsivějších zážitků v mém životě.
Také jsem se dvakrát pokusila vystoupit z auta se stále ještě zapnutým bezpečnostním pásem a pokaždé pro mě bylo velké překvapení, že to nejde.
Podnikli jsme totiž spontánní výlet na Šumavu, jehož nejkrásnějším aspektem bylo to, že letní sezóna již skončila a zimní ještě nezačala, takže jsme během pětihodinové pěší túry potkali jenom tři další turisty.
A to nemluvím o Bílém potoce obklopeném samými buky, jejich oranžově zbarvené listí udělalo z celé strže scénu jako z filmu Zhang Yimoua.
Mému foťáku se vybila baterka přesně ve chvíli, kdy jsme stanuli na hrázi Černého jezera, takže jsem pár fotek pořídila na tatínkův fotoaparát, se kterým neumím moc zacházet.
Strávili jsme noc v bezbariérovém pokoji v přízemí a můžu vám říct, že velké prosklené dveře rovnou do zahrady bez prahu jsou nesmírně bohulibé a rovněž také děsivé, protože! protože jsem si jistá, že kdyby chtěl jakýkoliv upír dovnitř, tak nemusí čekat, až ho někdo pozve přes práh (docela dobrá klička v zákonech nadpřirozena, řekla bych) a může si rovnou nawaltzovat dovnitř.
Vždycky mi různí lidé říkali, že vypadám jako žába, a nyní mám konečně obrazový materiál, kde jako velká šťastná žába na prameni (na kameni a zkřížená s čarodějnicí z Blair) opravdu vypadám.
A podívejte se na ten strom, co je u srdce pořád zelený, ale okrajové větve už pokrývá listí podzimní!

Podejmlíko Půlrohlík