Všimla jsem si, že jsem ještě na blogu neventilovala svoje úvahy o upírech ze dne mých narozenin.
"Chcete-li porozumět nějaké době, podívejte se na její upíry."
To říkali v dokumentu o archeologovi, co našel v morovém hrobě v Benátkách lebku s cihlou v ústech a s bandou dalších vědců zkoumal, jestli našel upíra.
Kamarády hned napadlo, jestli tím myslím nového Jarmusche (Přežijí jen milenci).
Já doufám, že pro naši dobu Jarmuschovi upíři příznační nebudou.
Kamarádi povídají, že tedy jací upíři by podle mě měli být pro naši dobu příznační.
A já povídám, že ti z filmu Žízeň Chan-wook Parka - raději postmoderní eklektiky než depresivní hipstery.
A teď si ve své samomluvě vysvětlím podrobněji, proč to takhle cítím. Totiž, myslím si, že smyslem a cílem každého lidského života je dospět, zmoudřet a předat moudrost, ke které jsme dospěli, další generaci. Tento proces pro mě obsahuje zhnusení světem, které přijde v pubertě v době, kdy si člověk začne všímat věcí kolem sebe. Ale toto zhnusení nemůže být bez konce, protože je neproduktivní a slepou kolejí v lidském uvažování a konání. Jeho jediným smysluplným výsledkem je, že si člověk povšimne věcí, co mu vadí, a pojmenuje je. Následujícím krokem ve vývoji je to, že se začne chovat tak, aby zmíněné chyby zmenšoval a odstraňoval. Jakákoliv jiná reakce je pohrdání přiděleným časem. (A tím nemám na mysli, že člověk musí nutně zahraňovat velryby a přivazovat se před lopaty velkokorporátních buldozerů. Každý člověk vnímá jinak a tím pádem si vytyčí jiný cíl vyhovující vlastnímu morálnímu kodexu.)
A teď ještě něco k nadpisu "aktuálnost nesmrtelných", což byl postřeh jednoho dalšího kamaráda. Podle mě totiž upíři nejsou nesmrtelní, nýbrž mrtví, kteří byli příliš zbabělí na to, aby prošli branou smrti. Jestli totiž něco nechápu, tak je to lidská posedlost nesmrtelností. (Zrcadlí se to v mé osobní tezi/mottu: Strach je největší nepřítel.) Žít věčně mi přijde jako hrozný trest ubírající smysl všemu smysluplnému v lidském životě. Smrt je atraktorem lidského života. Atraktor je konečný stav systému, bod, ve kterém každé těleso skončí bez ohledu na svou trajektorii.
A teď doopravdy k těm symptomatickým upírům, jenže moje myšlenky budou dávat smysl asi jenom těm lidem, kteří viděli oba zmíněné filmy. Jarmuschovi upíři, dvojice milenců, neprocházejí žádným dramatickým obloukem, jejich stav jim vyhovuje, pracují pouze na ukojení vlastních potřeb a závislostí, ať už je to krev, literatura, hudba nebo cokoliv jiného, pohrdají všemi lidmi a nerespektují nic jiného než sami sebe, aniž by byli obdařeni jakýmikoliv morálními vlastnostmi. Jejich "intelektuálnost" je maska, za kterou se skrývají nízké, "obyčejné" animální bytosti, ovšem tohle si postavy nikdy vědomě nepřipustí. Jejich filmová existence vyústí ironickou anekdotou s otevřeným koncem.
Parkovi upíři, rovněž dvojice milenců, jsou také zvířátka uniklá smrti, která se zabývají posloucháním svých pudů (a navíc si ještě kvůli brilantnímu nápadu režiséra a scénáristy vypůjčují syžet z klasického románu Tereza Raquinová od Emila Zoly). Lidé jsou pro ně také zdrojem potravy a posměchu kvůli své slabosti a neschopnosti, ALE na rozdíl od Jarmuschovců se kvůli tomu nepovažují za vyšší bytosti intelektuálně ani morálně. Jejich filmový příběh má navíc dramatický oblouk, postavy si projdou vývojem ústícím v roz(h)řešující konečné finále.
A teď závěr: Byla bych velmi ráda, kdyby naši dobu symbolizovali upíři, kteří jsou schopni využít určitý čas naplno, uznat chybu a přimout konec, a ne upíři, kteří se budou bát smrti navěky.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat