V troubě se mi peče koláč s rybízem a drobenkou

Moje modřina a já, to je lovestory jak blázen. Bolí mě z ní sice chodit ve většině tenisek, ale je tak krásná a hraje všemi barvami.... Bojím se ale, že oni brzy přijdu, přece jen už je to víc jak týden.

V pátek jsem jela s devíti lidmi do dvacet kilometrů vzdáleného města, tam jsme si dali na véču různé ryby (já amura) a pak jsme šli domů. Pěšky. Třicet devět kilometrů. Protože, proč chodit dvacet, když můžete chodit čtyřicet, že ano? Přišla jsem domů v pět hodin a pět minut ráno. Bolely mě kyčle.

V sobotu jsem po šestihodinovém spánku udělala krůtí kousky v těstíčku s pečenou zeleninou a rýží a pak jsme jeli do kina. Do města vzdáleného pětatřicet kilometrů, protože proč chodit do bližšího, žeano? Byl to pěkný roadtrip. Při řízení jsem nikoho nezajela a ani jsem nebyla moc hysterická, prostě krásná sobota. A každopádně ten Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus (celkem 313 minut) za to stáli. U Přeletu jsem v podstatě celou druhou půlku plakala a u Amadea nám srdce trnula také ze všech sil. 

Jestli k tomu chce Podejmlíko něco dodat, nechť tak učiní, nebo mlčí navždy.

Podejmlíko dodává, že Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, rock me Amadeus.

Šilamáma Půlplicpryč