Zajímalo by mě, co to znamená, když po třech měsících přijedu poprvé do Prahy a uvidím film o muži, který běží se psy/vlky a je šťasten. A další film o mladé učitelce, která se zamiluje do svého studenta a je slepá ke všemu kromě vlastní touhy po lásce. A o Strejcovském, jak ovazuje Pavlu provazem.
A že jsem v noci sledovala Petra Marka, jak se se svými studenty baví o polském filmu. Připadali si myslím velmi mužní, jak tam tak ovíněni kouřili a házeli po sobě jmény, aby vysoupeřili, který z nich je moudřejší a sečtělejší. Nepřispěla jsem do debaty příliš, jenom jsem jim podala popelník a řekla, že ten Zanussiho film s dlouhým názvem se jmenuje "Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou". Ale z těch filmů, o kterých se bavili, jsem viděla všechny.
Taky jsem viděla film o tom, jak pan Potměšil s Dejdarem chtějí dělat poctivou politiku a zlí mafiáni jim to kazí. Přišlo mi zvláštní, že jediná scéna, která mi ve filmu připadala uvěřitelná a autentická, bylo zkopání chudáka politického asistenta na ulici do krychličky.
Také by mě zajímalo, jestli mě skutečně sledoval celou dobu od projekce až po schodech nahoru.
Což mi připomíná, že jsem dnes ve vlaku za dvě hodiny napsala skoro všechno, o čem bych chtěla psát další dva roky. Jenom konec mě zatím nějak neuspokojuje, ale to ty konce dělají vždycky, dokud k nim člověk nedospěje.
Když vyprávím Michalovi o Kosťovi, připadám si také trochu slepá.
A všechno teď vychází tak skvěle a vypadá tak dobře, že se cítím velmi provinile, že se trochu obávám, co se stane, až to skončí, protože se bojím, že to neustojím. A ještě se mi to rýmuje. Ale ospravedlnila jsem si to tak, že aby nedošlo ke stejné slepotě jako u výše zmíněné paní učitelky, musí člověk chvilku počkat, aby se mohl na situaci podívat střízlivějšíma očima.
Tak dlouhý výlev jsem dnes ani nečekala, a to jsem si jistá, že jsem polovinu všech věcí, co jsem chtěla napsat a utřídit, zapomněla.
Zde máte Bustera Keatona, na němž visí jeho vlastní děti.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat