Předně jsem se ráno udeřila do lokte tak, že tam teď mám dvoucentimetrovou tržnou ránu. Myslela jsem si, že dny takovéhle elementární nešikovnosti už mám za sebou, ale kdo ví. Včera mi taky spadly ze skříně na záda dvě krabice, na jedné je obrázek slona. Ale abych zůstala u lokte, když se udeříte o správnou ostrou hranu do správného místa na lokti, tak loket docela dost krvácí, kdo by to byl řekl.
Ale to asi jenom vesmír vyžadoval platbu, protože hned potom se mi podařilo udělat na vlasech vlnu a fixovat ji tak, že zůstala zvlněná a na svém místě, což se mi nikdy předtím během celého života ještě nepovedlo. Je to první krok k mému cíli přiblížit se trpaslíkům z Hobita, kteří cestují stovky kilometrů, zlézají hory a stromy a zpívají a kují pikle a jejich účesy jsou po celou tu dobu dokonalé.
Také jsem dnes poprvé v tomto týdnu mluvila s dalšími lidskými bytostmi - na mém hlase to bylo dost poznat, byl celý zatažený a chlaplavý, ale nakonec jsem si to myslím docela užila - a doufám, že i ti, se kterými jsem mluvila. Zábavným detailem je to, že největší část debaty byla o dívce, jejíž já podlehne svým ostatním částem a přestane zcela vycházet z bytu a útočí na všechny, kdo se tam pokusí dostat za ní. (V minulém týdnu za mnou dvakrát přišla spolubydlící, jednou mi nabízela dva grepy a podruhé kuřecí rizoto.) Ale nezeptala jsem se pana K., jak je vysoký, což mi asi moje sestra jen tak neodpustí.
Dále jsem také dnes poprvé v tomto týdnu byla venku za světla (byla jsem venku každý den, ale vždycky potmě), nicméně zapomněla jsem si vzít foťák a hned jsem toho litovala, protože jsem se zatoulala k mé oblíbené městské věži, kterou si postavili občané sami svými silami a z vybraných prostředků, to mě vždycky na kostelech a podobných stavbách fascinuje: Lidé to chtěli, tak se domluvili a postavili si to, vlastníma rukama. Každopádně důvod mé lítosti byl to, že mezi věží a vedle stojícím kostelem se zjevila jakási instalace pavoukoptačích chlupatých barevných zvířátek, které působí na těch neomítnutých starých kamenných zdech velmi bizarně a fantazii probouzejícně. Musím si tedy vystačit s chabými, spíše abstraktními fotografiemi z mého telefonu, které také fantazii spíše provokují, než že by něco vysvětlovaly.
Ušla jsem dnes bez pár metrů sedm kilometrů, což je zatím nejvíc v tomto měsíci. U této příležitosti bych chtěla poděkovat mým městským botám, že přestaly ubližovat mým nohám a dovolují mi provozovat delší procházky.
Poslouchám teď skoro jenom vážnou hudbu, jsem u Mozartových koncertů pro housle, a moje vědomí si myslím konečně začíná překonávat ten nezvyk (vzhledem k hudbě, kterou obvykle poslouchám) a je na dobré cestě k výsostným zážitkům.
A konečně jsem si objednala čtyři Analogony s dokonalými názvy KONEC CIVILIZACE, MYSTIFIKACE A DEMYSTIFIKACE, ŽENA V MNOŽNÉM ČÍSLE A MÝTUS A UTOPIE a velmi se na ně těším. Mělo by to být vzrušující dobrodružství.
Podejmlíko Půlrohlík
V análech jsem vyhledala, že jde o post-apokalyptické kolibříky, kteří jako fénix vylétají z popela, aby se napili z květu, symbolizujíce tak dualitu života a smrti, mísíce v sobě tíži materiálu (latex) a jeho sexuální náboj s lehkostí kolibříka.
Žádné komentáře:
Okomentovat