"Konečně se mi poštěstilo zažít ten nekonečným děsem naplněný moment, kdy zběžně procházím chodbou a koutkem oka zahlédnu skrz pootevřené dveře nevinné osmileté dítě stát ve svém pokoji čelem k prázdné zdi. Nerozumím mu, co říká, tak vejdu za ním a ptám se: "S kým si to povídáš?" Otočí se ke mně, jeho tvář zračí hravost, oči zůstávají nepřítomné či prázdné, sladký hlásek odvětí: "S nikým."
Co na tom, že jenom několik chvil nato se v jiné místností probudí jeho dvouletá sestra a začne plakat a křičet, stejně jsem dnes nechtěla jít spát."
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat