Oneirismus: „prodloužení snového stavu do bdělosti"

Těsně před tím, než jsem se probudila, zdál se mi sen, že se s tátou hádám, která písnička od Kingdom Come je nejlepší.

Vstanu, jdu do obývacího pokoje a říkám tátovi: "Před chvílí se mi zdálo, že se hádáme, která písnička od Kingdom Come je nejlepší. Já jsem tvrdila, že akustická verze Can't Let Go, ale nemůžu si vzpomenout, kterou jsi prosazoval ty."

Taťka si promnul bradu a usoudil: "Can't Let Go je děsná chcípnička. Nejlepší je Twilight Cruiser."

Pro jistotu jsme si pustili celou desku a poté, co se tatínek speciálně zvedl, aby zesílil volume pro Janine, jsme se shodli na tom, že nejlepší písnička od Kingdom Come je Janine.
A v Janine se mimo jiné zpívá: "I thought it was a dream / The wildest one I've seen."
A to je historka o tom, jak jsem si prodloužila snový stav do bdělosti.

Podejmlíko Půlrohlík

At dawn my lover comes to me and tells me of her dreams.

Kdyby někoho zajímalo, jak dlouho vydržím stát bez hnutí na břehu rybníka ve snaze vyfotit kapra vyskakujícího do vzduchu v letu, tak je to 27 minut.
A kdyby někoho zajímalo, jestli se mi podařilo vyfotit kapra vyskakujícího do vzduchu v letu, tak nepodařilo. Mám jenom kruhy na vodě.
Ale zase se mi podařil takový ten klasický fail natáčení videí, kdy jsem si chtěla natočit kapry, jak plavou pod okřehkem a tlamičkami v něm dělají spletité cestičky a vypadá to jako hnízdo temných tvorů hemžících se pod hladinou, kdy jsem omylem zmáčkla nahrávání a nevšimla si toho, nahrála šum toho, jak jdu s foťákem po břehu, a když jsem namířila na rybník a zmáčkla spoušť, tak se nahrávání vypnulo a já potom minutu stála a "natáčela" rybník a nenahrávala nic. Mám tedy jenom první zkušební, nezaostřený, nehororový záběr.
A to vlastně ještě pracuji s předpokladem, že jsou to kapři, já vlastně pořádně nevím, jak vypadá kapr. V reálu to bylo fakt hororové (a trochu sci-fi, jako nějaká tajná měsíční krajina), budete mi muset věřit.
A úplně na závěr jsem potkala malou holčičku v růžové tutu sukýnce, co šla bosky po cestičce a hrála si se zelení.

Podejmlíko Půlrohlík

Příspěvek o stručné konverzaci.

Hanka poslala pohled od Balatonu, na kterém je Garfield a dívka v plavkách.
Babička mi poslala mail s předmětem: "Fwd: Uložení igelitek - jak jednoduché".
Šilamáma píše:: "Kvak a Žbluňk se bojí rádi - tady to čte jedno dítě a právě jsem se u toho málem rozbrečela, když mi to půjčil na čtení v autobuse. Zvlášť povídka Samota je extrémně dojemná."
Michal polemizoval, že nejlepší by bylo, kdyby zpoza rohu vyběhla hromada dětí házejících petardy, jako v nějakém neorealistickém filmu.
A tatínek je smutný, protože byl natěšený na to, že se podle mapy zahraničních rozhleden pustí do sbírky fotek zahraničních rozhleden, ale potom zjistil, že už jednu zahraniční rozhlednu má, takže sbírka byla zahájena již dávno a nikoliv teď.
To si jistě zaslouží fotku, jak držím svoje copy.

Podejmlíko Půlrohlík

Do třetice všeho dobrého.

Nedělám teď nic moc jiného, než že hystericky píšu scénáře o věcech, se kterými osobně nemám zkušenosti, ale když už dělám něco jiného, tak poslouchám zejména Nizozemce a Nizozemkyně (?).

A protože o hudbě více méně byly i poslední dva příspěvky, tak jsem si řekla, že než budu zase tapetovat fotkami květů, co jsem kde minula na procházce (mám super fotky rybníka pokrytého okřehkem!), tak uzavřu hudební hattrick.

Krom toho se mi pořád kolem plíží smutek a co jiného se k němu hodí víc než nivé hlasy mých oblíbených bardů a bardek (?). 

Dodatek: Měla jsem za to, existuje slovo nivý a znamená to něco jako zastřený+vášnivý, ale zdá se, že nivý existuje jenom v rámci slova ohnivý, což v podstatě může znamenat zastřený+vášnivý, takže jsme všichni vyhráli.
Druhý dodatek: Právě jsem si uvědomila, že nivý existuje i v rámci slova vášnivý, takže bůh ví, co se mi honilo hlavou, když jsem to psala.

Podejmlíko Půlrohlík

Golden Earring se mi vyskytují ve všech třech příspěvcích, protože se jich v poslední době nemůžu vůbec nabažit. V jejich zlatém období jim zpíval hlavně Barry Hay a jeho dřevní řvaní si také užívám, ale z pochopitelně melancholicky něžných důvodů mi ze srdce tryskají hlavně jejich rané písně zpívané kytaristou Georgem Kooymansem.

Mariska Veres je bohyně, která by mohla hlasem ničit národy, což dokazuje v bezpočtu jiných hitovek, nicméně já si teď často pouštím pomalou, repetitivní a hypnotickou Daemon Lover, protože je pomalá, repetitivní a hypnotická.

Focus jsou magoři. Focus jsou boží.

Anneke je oproti ostatním anachronická, ale jakkoliv jsem se snažila, tak jsem ji nemohla vynechat. Její temperament mi to nedovolil. 

Lesem se nese skepse.

Raději ať se mi zase zdají noční můry, teď se mi nezdá nic.
Poslala jsem dnes v mailu mimo jiné slova "...a teď se nějak ozývá a bolí to."

Podejmlíko Půlrohlík

P. S.: A den, kdy jsem smutná, skončil panem Harapesem (mým milovaným Kristiánem) brečícím do kamery smutkem, že nikdy neměl děti.

Půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Byl pozdní večer, mušky bzučely a tatínek si před spaním hrál s Jůtubkem, jak mu sám důvěrně říká.
Začal s Golden Earring a potom si nechal radit s playlistem doporučenými podobnými dřevními písněmi od jiných interpretů.
I nabídl mu zchytralý algoritmus American Woman od The Guess Who, slavnou, až zprofanovanou píseň, ale komu na tom záleží, když je tak boží, jak je, takže na ni tatínek bez obav a bez delšího váhání kliknul.
A protože to byla živá verze, tak ihned v šoku zvolal: "Takhle vypadají Guess Who?!"
Něco v jeho hlase, možná pochybnosti o smyslu vesmíru a hroucení mladických ideálů, mě zvedlo z mého gauče a přinutilo jít se podívat. A sama jsem také šokem nahlas vykřikla.
Oba jsme se shodli na tom, že jsme čekali zarostlou nonkonformní máničku a nikoliv pána s knírem v bílém obleku s roláčkem.
A tady se vám musím přiznat, že jsem se okamžitě sama nad sebou zastyděla, protože kdo já jsem, abych někomu jinému přikazovala, jak má vypadat a jak se má oblékat. Hlas má jako zvon (zkřížený s cirkulárkou) a na tom jedině záleží.
A jak si požitkářsky týpek v riflích dává solíčka!
Ach ano, to je tedy můj půlnoční příspěvek o kulturním šoku a společenské potřebě nenechat se ovládat předsudky.

Podejmlíko Půlrohlík

Čau Amóre, čau.

A zkuste teď dostat ten popěvek z hlavy, ha!
Šilamáma nám opět odjela, tentokrát do Banátu vařit rodinám s dětmi.
Chtěly jsme tento hořkosladký moment oslavit rajčatovými lasagněmi, ale po čtvrthodině ve frontě, která se téměř nehýbala, jsme byly nuceny přehodnotit tyto plány.
Sníst čtyři chlebíčky a dva zákusky na vlakovém nádraží na lavičce se také počítá jako hořkosladká oslava, ba?
Chtěla jsem si do série vyfotit odjíždějící mávající Šilamámu ve vlaku, ale celkové přehřátí organismu nebo co způsobilo, že jsem poněkud selhala. Vlak na většině fotografií je, ale se Šilamámou už je to horší.
Babička si mě potom ještě objednala na počítačová kouzla sestávající z kopírování fotek do počítače, a počítačová kouzla mega super extra sestávající z připojení flashky k televizi a prohlížení fotek v televizi. Cestou k babičce jsem si vyfotila jednu velmi krásnou zeď, kolem které chodím pravidelně, ale v tomto ostrém poledním světle se mi líbila alespoň dvakrát tak víc než obvykle. Je to moc nóbl zeď.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

Co jsem si přivezla z Korsiky:

- nesouměrně opálená záda (procházka k tůni údolím říčky Tavignano, cesta z obchodu do kempu)

- sešmajdané sandálky (spaní na zemi v přístavu, 30 km skalnatým terénem)

- přehoz na postel (krémový s jemnými barevnými proužky)

- šiška (z korsické borovice)

Šilamáma Půlplicpryč

Padej od ní, ty mrcho!

Hádejte, který film slavil předvčerejškem třicet let výročí od premiéry?
Vetřelci!
Camerona vlastně nesnáším (čestné výjimky tvoří ještě T jednička a dvojka), ale tohle se mu vážně povedlo.
Vždycky pláču a mám chuť trénovat shyby jako Vasquezová.
(Abych citovala kamaráda: "Dobrá ženská umí zavařit okurky, ale Vasquezová umí zavařit i dveře!")

Podejmlíko Půlrohlík

Jsem v silném pokušení jít si koupit látku a vyšít si taky něco romantického na zeď. Tedy ne něco. Přesně tohle.

Já jsem ti říkal, ať tam napíšeš ten Kyrgyzstán!

Rizoto s hráškem je patrně nejlepší rizoto - áno?
Také jsme byly s dětmi na hřišti.
Nastala tam spousta pěkných situací, ale moje nejoblíbenější byla jen hypotetická, protože pouhých několik centrimetrů nám zabránilo, abychom byli svědky podobného rozhovoru:
-"A jak jste si vlastně rozbil hlavu?"
-"My jsme soutěžili ve skoku do dálky a já jsem se do toho tak zažral, že jsem si nevšiml, že padám hlavou na klouzačku."
Ukázalo se, že chodit po kladině popředu, pozadu i bokem je docela jednoduché, když u toho člověk netancuje.
Také jsme s Šilamamkou zažily velmi nostalgický moment, protože jsme bratránka ponoukly, aby v pískovišti vyrobil tunel, což byla v našem dětství jedna z nejoblíbenějších činností. K našemu překvapení ustál i většinu zátěžových testů, kterým jsme ho podrobili.
Zdrojem největších vášní v naší rodině bývají partie hry jméno-město a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Šilamáma, která z nějakého důvodu stíhá psát pekelně rychle i směšně úhledně, nás pravidelně drtí, což vede některé hráče k vyvíjení teoretických plánů, jak jí hru trochu ztížit, aby její smrtelný náskok trochu klesl. Nutno dodat, že každý plán doposud selhal a Šilamáma opět vyhrála o 110 bodů.
Na tomto místě bych ráda poznamenala, že mezi státy začínající na D patří Dánsko, Demokratická republika Kongo, Dominika, Dominikánská republika a Džibutsko.
Na podobnou notu se hodí připomenout, že kromě Hynka a Hany lze ve jménech na H použít Herberta, Huberta, Horymíra, Huga, Heřmana, Hermana, Havla, Hedviku, Hermínu (a navíc to byla naše prababička!), Helenu nebo Henriettu.

Podejmlíko Půlrohlík