Jsme lidé, protože zíráme na hvězdy, nebo na ně zíráme proto, že jsme lidé?

Tak jsem dnes zjistila, že na noční můry dost pomáhá, když se před spaním nedívám na horory.
Přijde mi to z podobného soudku jako uvědomění, že pro štíhlý pas je dobré nejíst moc čokolády.
Něco jiného bylo, když jsem po letech toužení po dlouhých vlasech přestala chodit k pánské holičce. Něco úplně jiného.

Podejmlíko Půlrohlík

Když ona přišla na můj sad, vše právě odkvétalo.

Jedním ze smutných faktů mého psaveckého talentu je, že když píšu, tak moje tělo nejlépe pracuje pod vlivem rafinovaného cukru, ačkoliv zároveň doslova cítím, jak je to pro ně z dlouhodobého hlediska špatné.
Přesto je dnes moje historka o tom, jak jsem během psaní koplikovaného mužského dialogu snědla dva čokoládové zajíce, pozitivní a optimistická.
Snědla jsem totiž během včerejší noční psavecké směny dva čokoládové zajíce a cítila jsem se z toho nadopovaná víc, než kdykoliv jindy z kávy nebo čehokoliv jiného. Ve spojení s posunem času to způsobilo, že jsem dopsala někdy v šest ráno, kdy venku byla tak fotogenická mlha, že jsem prostě do ní musela běžet v květovaných šatech.
A mlha na starém šibeničním vrchu, co může být víc pozitivní a optimistické.
Snad jen to, že teď jím tak čistě a zdravě, že mi stačí sto gramů čokolády, abych si jela svou flou až do deseti do rána.
A když jsem se po zaslouženém spánku vzbudila, zářilo slunce tak jasně, že jsem musela okamžitě běžet v nových Batman legínách za světlými zítřky.
Potkala jsem uprostřed polí spoustu cyklistů a také jednu babičku s kočárkem, která mi řekla krásně zněle: "Dobrý den."
Měla pravdu.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

 

 

"Teď naše slunce z Yorku proměnilo v zářivé léto zimu našich svárů!"

Nevím, jestli je to zřejmé, ale já s cizími lidmi většinou moc nemluvím.
Někdy dokonce moc nemluvím ani s lidmi, kteří nejsou cizí.
A proto jsem si téměř jistá, že dnes jsem se potkala s jistým druhem magie.
Připravovala jsem se na delší putování vlakem, které začalo tím, že jsem si kupovala bagetu sýrový mlsoun a za zády mi pochodovali vojáci se samopaly v pohotovostní poloze. Protože jsem včera byla v kině na Batmanovi versus Supermanovi, kteříšto pánové mi způsobili takovou migrénu, že mi noční můry nedaly moc spát, tak jsem hned po nalodění do vlaku zavřela oči a odpočívala v řízeném kómatu. Do těchto osvěžujících mdlob ke mně dolehl nervózní hlas spolucestujícího postaršího pána, který se před průvodčím obával, že kvůli zpoždění nestihne dva navazující spoje. Zmínil se, že cestuje do rodného města mojí maminky, což mě probralo a já jsem učinila věc na moje poměry nevídanou, a totiž že jsem se s ním dala do řeči.
Ukázalo se, že pán jede na konferenci o zemi (půdě) přednášet o využívání energie, že má vystudovaný matfyz, ale i DAMU, že zná některé mé profesory a že je velkým fanouškem filmu. Mluvili jsme o Půlnočním kovbojovi a Miloši Formanovi a od něj jsme se dostali přes Valmonta k srovnávací diskuzi o různých adaptacích Nebezpečných známostí a jak se každá soustředí na jiné aspekty motivů původního románu. Pán mi doporučil verzi z roku 1959 s Gérardem Philipem a já jemu seriál z roku 2003 s Catherine Deneuve.
Padla i nějaká ta zmínka o poezii a já jsem přidala svůj zážitek, kdy mi po jednom čtení slečna vášnivě popisovala, jak jí moje verše dodaly odvahu nenávidět svoji matku, ačkoliv moje vlastní emoce by něco takového nikdy neočekávaly.
Od toho jsme přikročili k širší diskuzi o interpretaci, i mezižánrové, a jak může jedno dílo díky různým náhledům obsahovat velmi odlišné věci. Jako příklad přitom padla divadelní hra Rozhodně správná koupel a potom i Kupec benátský a jeho intepretační vývoj v průběhu mnoha staletí.
Potom pán popisoval, jak za totality na oslavě výročí osvobození Rudou armádou recitoval Shakespearův Sonet č. 66 a očekával zatčení za provokaci, ale interpretační schopnosti soudruhů k jeho štěstí nebyly tak vyvinuté, aby obsáhly, jak vznešeným způsobem je vlastně všechny pozurážel. A když už jsme byli u Shakespeara, tak nebylo možné nedotknout se toho, že jakýkoliv překlad literárního díla už je také interpretace a spíše přebásnění, než exaktní práce, a že i lidé jako třeba Martin Hilský, kteří zasvětí celý život jednomu spisovateli, se neustále učí odhalovat další a další vrstvy a významy textů, které domněle důvěrně znali.
Závěrem našeho rozhovoru, který nám zabral tři hodiny a tři vlakové spoje, mi pán zarecitoval ten "skvostný monolog na teď" z Richarda III., což mě jako fanynku jak Shakespeara, tak Červeného trpaslíka velmi potěšilo.
Nakonec mi bylo až líto, když jsem musela ve své zastávce vystoupit. Doma jsem si našla program konference a usoudila z něj, že pán se zřejmě jmenuje Karel.
Doufám, že se panu Karlovi v rodném městě mojí maminky (a ve městě našeho mládí) líbilo.
Doufám, že jednou budu vládnout takovou magií, jakou vládne pan Karel.

Podejmlíko Půlrohlík

Náš tatínek vypráví o tom, jak se dostal k francouzskému naturalismu.

Klíčem ke všemu byla pradědečkova knižní police plná titulů jako Kapitál Karla Marxe a podobných.
Mezi nimi se vyjímal jeden speciální nápis: Émile Zola - Zabiják.
Dále je nutno říci, že náš tatínek byl tehdy malý chlapec a malému chlapci se kniha s názvem Zabiják přirozeně zdá velmi přitažlivá.
Dospěláci v takových případech samozřejmě říkají věci jako "to není pro děti" a "necháš to na pokoji" a to způsobuje, že se malému chlapci zdá přitažlivá ještě víc.
Malý chlapec tudíž ve škole machruje a tvrdí, že tu knihu četl. Pan učitel se křivě pousměje a zeptá se malého chlapce, o čem to je.
Malý chlapec s gustem vypráví, jak tam chodí ti zabijáci a vraždí lidi. Je panem učitelem veřejně ponížen, protože o tom to přece vůbec není.
V pozdějším věku se ke knize doopravdy dostane, přečte si ji a woah, konečně zjistí, o čem to vlastně je.

A v tom se skrývá naděje pro nás pro všechny, že jednou třeba zjistíme, o čem to vlastně doopravdy je.

Podejmlíko Půlrohlík

A nakonec zbudou jen vraky.

Pan Němec umřel.
Vzpomínaly jsme s Kristinou na projekci filmu Heart Beat 3D - jediného 3D filmu, který ten 3D formát používá jako tvůrčí výrazový prostředek (jak říká doktor).
Proč mám vždycky touhu lézt po hromadách suti v tom nejbělejším oblečení?
A ještě mám jednu zásadní otázku: Lze urazit hudebního skladatele tím, že ho obviníte z krádeže hudebního motivu od Boba Dylana? Jistě, sice mu tím říkáte, že je zloděj, ale na druhou stranu mu i říkáte, že je stejně dobrý jako Bob Dylan.
Po šest let jsem si schovávala článek s fascinujícím nadpisem i obsahem v šuplíčku a nakonec jsem ho vložila do projektu, který ani není můj. Velmi mi to připomíná moment, kdy jsem jako vánoční dárek věnovala starou rezavou břitvu.

Podejmlíko Půlrohlík

Bůh má ve zvyku přicházet na konci deváté směny

V souvislosti s nedávným svátkem Tomášů jsem se zase jednou rozčilovala, že jich je zbytečně moc. Člověk v podstatě nemůže hodit kamenem (kór, když musí být bez viny), aniž by jich pár netrefil. A potkala jsem dalšího. Je ale dost jiný, než všichni ti Tomášové, které už znám. V případě některých to je jen dobře, jiní jsou báječní a patří i přes své jméno k mým nejoblíbenějším lidem. Tak uvidíme.

O víkendu ale jedu do Prahy za svojí milovanou kamarádkou na Žižkovskou noc. Nejdůležitější pro nás tam jsou samozřejmě Hentai Corporation, kteří nejen že v sestavě nemají žádného Tomáše, ale ještě jsou pro mě asi nejvíc srdíčkovou kapelou vůbec. Tak snad nás Praha nespolkne.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Doplňuji toto fotkami z výletu s dvěma kamarády, z nichž jeden se jmenuje Tomáš, ale nikdy jsem nikoho neslyšela mu tak říkat.

Myšlenky nejsou myšlenky, jen převlečenej pocit.

Byla jsem dnes ve školce a viděla tam, jak si chlapeček natáhl na pravou nohu levou botu a nechápal, že levá noha do té pravé boty nechce se stejnou lehkostí.
Snědla jsem asi kilo zemlbáby a nachodila tolik kilometrů, aby to snad zase tolik nevadilo.
Asi hodinu jsem přemítala, jestli chci voňavku v černém flakonu, a ačkoliv jsem dospěla k názoru, že chci, tak jsem si ji nekoupila.
Čeká mne teď mnoho psaní a projevuje se to tak, že mám chuť psát pořád a o čemkoliv, třeba o tom, jak jím zemlbábu a očuchávám u toho kosmetické katalogy.

Podejmlíko Půlrohlík

Těšíš se?

Cítím se teď tak silná.
Dokonce jsem plynule vylezla do prudkého kopečka a vůbec jsem nezpomalila.
Nějaký pán mě potkal uprostřed pole, jak si zouvám botu a upravuji křiklavě zelenou ponožku, a myslím si, že byl poměrně zmatený.
V pátek jsem jela babičce spravit rozbitý internet a celou cestu zpátky jsem běžela, bylo to skvělé.
Nějaký pán mě potkal pod železničním mostem, jak běžím v růžovém kabátě a stříbrných kalhotách s puky, a myslím si, že byl poměrně zmatený.
Nutno dodat, že oba zmatení pánové měli s sebou psy. Na jednoho jsem pokynula rukou a on okamžitě přestal štěkat a jeho zmatený pán byl najednou ještě zmatenější.
Chtěla jsem původně vysvětlit, proč zrovna teď budu citovat Hamleta, ale zasekla jsem se na tom, že vedle té krásné věty mi každé vysvětlení připadalo příšerné a nevhodné. Takže tedy:

"O God, I could be bounded in a nutshell and count myself a king of infinite space, were it not that I have bad dreams."

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

 

Zvířecí vsuvka.

Dnes toho moc říct nechci, jenom snad: Koukněte na ty roztomilé zvířecí vzory!
A také chci říct: K čertu, z té druhé fotky nejde moc poznat, že je to vzor barevných papoušků!

Podejmlíko Půlrohlík

Vlasy. Netahej mě za ně, když přemýšlím.

Dnes jsme poobědvaly s Šilamáminým kamarádem. Nedal si lasagne, protože nemá rád brokolici (jak se tohle vůbec stane?) a místo toho si dal malajský guláš s "hovězím", což byla zásadní chyba, protože Malájci v guláši nebyli dobří.
U jídla se konverzovalo o strašidelných věcech, protože Šilamáma měla v kapse svého kabátu obzvláště děsivý příspěvek. Byla totiž svědkem toho, jak vypadá hokejové utkání mezi Oceláři Chomutov a Kometou Brno, respektive jak vypadá plná hala rozvášněných fanoušků, kteří všichni křičí naráz. Všichni. Naráz. Všichni.
Cestou domů si Šilamáma koupila bílopruhované šaty a obraz s rozpouštějícím se psíkem.
Podejmlíko si koupila další propisku s motivem Star Wars, aby se také cítila odměněně.
Vycházku jsme uzavřely monty-pythonovsko-godardovskou chvilkou u splavu.
Řekni, zahraju si ještě někdy na housle?
Rozpouštím se, rozpouštím se!

Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč

P. S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že si googlil spojení "pomni, abys nezapomněl."