Podnikly jsme se sestrou výlet motivovaný touhou dát si nějaké jídlo v Pleveli, protože se vždy hodí rozšiřovat si seznam oblíbených vege bister a protože se sestře líbil kuchař v tričku Cannibal Corpse. Výlet to byl pěkný a jídlo bylo dobré (sestra měla kokosové kari s jasmínovou rýží, už druhé kari za dva dny, to vám povídám, a já si dala raw chia sendvič s guacamole a rajčatovým salámkem), ale že jsme cestou zpátky špatně odbočily a minuly tak obchod s čerstvými borůvkami za studentsky přívětivé ceny, to si jen tak neodpustím.
Nachodily jsme spolu jedenáct kilometrů a kladly si otázku, proč v Bezručových sadech nikde není napsáno, že se jedná o Bezručovy sady, protože nás velmi trápilo si vzpomenout, jak se jmenují. Sice jsem z paměti vydolovala nápovědu, že to byl myslím básník na Bé, a sestra správně určila onoho Bezruče, ale bylo by pěkné tam někde najít ceduli, která by to potvrdila.
V těch samých sadech jsme také bohužel zjistily, že nám chybí nějaká prokazatelná tělesná síla, a venkovní posilovnu jsme kvapně opustily ve chvíli, kdy kolem začalo chodit příliš mnoho potenciálních svědků našich chabých pokusů na něco vyšplhat nebo se přitáhnout.
Další část odpoledne jsme věnovaly spánku, protože trochou spánku nelze nic pokazit, a v mnoha případech to i může být ta část dne, na kterou mnozí rádi vzpomínají.
Také jsme nedopatřením zjistily, že se na ulici za domem zatáčí Underworld 5 (což rovněž vysvětlilo ty výstřely a výbuchy, které jsem slyšela z okna noc předtím a nad kterými jsem se, jak jsem si s podivem uvědomila, předtím vůbec nepodivovala) a prohlédly jsme si post-apokalyptické futuristické (předpokládám) motorky ozdobené řetězy a kožešinami, na kterých se ty střílečky odehrávají.
Jenom jméno kostela na jednom náměstí se nám odhadnout nepodařilo, sestra tipovala svatého Jana, povzbuzena svým vítězstvím u Bezruče, ale byl to svatý Antonín.
Večer jsem si také ještě přečetla, že z dvanácti popravčích výstřelů mířených na Matu Hari zasáhly její tělo jenom tři.
Podejmlíko Půlrohlík
