Pokaždé, když zavřu oči, je to stejné. Povrch Slunce.

Velmi silně cítím, že velmi brzy přijde doba, kdy budu chtít po venku chodit jenom v plavkách.

Ulice byly včera a dneska extrémně saturované fanoušky AC/DC. To jen tak mimochodem.

Ale obecně to bylo jako jedno velké koupání ve slunci. Úplně cítím přicházet ty bouřky, které se tím vším nabily.

Včera a dnes jsem šla identickou procházkovou trasu v celkové délce dvacet pět a půl kilometru, čím celková suma dosavadních květnových kilometrů dosáhla sto sedmdesátky. Za celý duben jsem ušla sto sedmdesát jedna, takže to znamená, že si jdu (doslova) pro další rekordní měsíc, ou jé! A průměrná délka vycházky je osm a půl kilometru, to je taky rekord, za letošní i loňský rok, to nesmím pokazit. 

Ale abych nemluvila jenom o pěkných věcech, tak někdo v budově má nějakým způsobem nařízený budík, aby každých deset minut zvonil, a není u něj, aby ho zneškodnil. Takže každých deset minut se vnitroblokem rozléhá (UŽ NĚKOLIK ZATRACENÝCH HODIN!) nenápadné, ale o to víc smrtící zvonění. A přesně teď, když píšu tyto řádky, se k tomu přidalo nějaké další, jiné pípání. Ach ne! Připadám si jako Kočanská, když čeká na svírůkl. Snad do rána nezešílím. 

A abych pokračovala v trendu vyklízení fotografického archivu, zde jsou nějaké obrázky mě, jak pózuji u různých zdí a pokouším se o rozličná stádia úsměvu.

Podejmlíko Půlrohlík