Já se jenom tvářím, že vím všechno.

Hromadí se mi fotky i historky, ale nějak jsem ztratila svůj pedantský pocit, že je musím všechny ihned zapisovat.
Jak jsem zavraždila svůj starý foťák, tak už mám nový a je to velká láska.
Musela jsem hned běžet ven a fotit si světlo a stíny a barvy, abych viděla, co to všechno umí, a hlavně také proto, že mě prostě baví fotit.
Sytost barev displeje má nějakou zvýšenou a nejde to upravit, takže moje vlasy mají v tom malém virtuálním světě úplně božskou červenofialovou barvu. Na druhou stranu i moje vlasy v reálném světě mají docela dost božskou červenofialovou barvu, takže nikdo nemůže nikomu nic vyčítat.
Můžu teď taky fotit s bleskem, což jsem posledních šest let, a vlastně i těch předchozích devatenáct, nemohla, takže mám přirozeně každý den po setmění touhu fotit si nohy a jiné a končetiny a radovat se, jak jsou přesvětlené.
Také můžu zaostřovat na podivné věci na okraji a zbytek fotky může být tajemně rozmazaný.
Abych citovala Casablancu a potažmo Červeného trpaslíka, tak mám dojem, že tohle může být začátek bezvadného přátelství.

Podejmlíko Půlrohlík