A pak že nevím, k čemu se používá pánev.

Těšeníčko mojí sestry na Zámostí ji ovládlo natolik, že se proměnilo ve čtyřicetistupňové horečky, a mně zase natolik klesá tlak, že zvládnu úřadovat jenom vleže, ale ani to nám nemůže zabránit, abychom si pobrečely u Čokolády a politovaly Johnnyho Deppa kvůli mediálnímu nářezu, který se na něj v posledních dnech snáší.
Můj osobní názor je, že by si měl konečně vyznat lásku s Marilynem Mansonem a odejít s ním do západu slunce, neboť spolu vypadají vždy dokonale šťastni.
Mám dojem, že jsem chtěla říct ještě něco, ale nějak jsem úplně zapomněla co. Tak se podívejme na květiny, co pěstuje naše babička na starých akumulačkách.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

To bude jednou sranda až se dostanu k moci

Až se jednou Jáchym dostane k moci tak hodlá zakázat lidi, který baští chlebíčky s vlašákem či pařížákem. Tvrdí, že na chlebíčky jedině bramborový salát. Bohužel tak půjdu já i L. do dolu a lámat kámen, protože chlebíčky HLAVNĚ s vlašákem! Taky když jsme společně snídali (chlebíčky a pak něco sladého), tak mě Brněnka zradila protože v košíčku s nápisem koblihy s nugátem nebyly koblihy s nugátem, nýbrž koblihy s meruňkovou marmeládou. Nemám ráda meruňkovou marmeládu. Ani jsem tu koblihu nedojedla.

V pátek jsme se sestrou blaženě baštily ve vege bistru. Ale protože v poslední době ladím formu na Zámostí, tak jsem poněkud přecenila svoji schopnost pozřít v jednu hodinu tříchodový oběd a nechala jsem trochu tofu s rýží v rajčatové pikantní omáčce a krásný kuchař z bistra tak viděl, že jsem jeho jídlo nedojedla. Mrzelo mě to.

Moje státnicování se poněkud přesunulo až na červen příštího roku, takže hned jak jsem citovým vydíráním na studijním oddělení vytáhla z paní referentky potvrzení o studiu, obarvila jsem se na tyrkysovou. Mám z toho velkou radost. Velkou radost mám také z mého amarylisu, který jsem si koupila nedávno a převezla ho ve čtvrtek s sebou do Třebíče, abych nepropásla jeho květy. A nepropásla. Kvete nám tu jak blázen a je čím dál tím krásnější.

Ještě si dáme odstaveček o pláči. Plakala jsem ve vlaku, když jsem si POUZE VZPOMNĚLA, jak jsem se dívala kdysi se sestrou na video, jak The Tap Tap hrají a zpívají písničku One day. Také jsme se v rámci dnešní kocoviny/nekocoviny dívali na Ať žijí duchové (To sem viděl prvně, aby mě meluzína bacila přes zadek.) a plakala jsem u toho na tak deseti místech. Sestra taky.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. A na to Zámostí se maximálně těším. Vypadá to, že elementálové jsou nám nakloněni a bude to opravdu podstatné.

Stručný příběh o tom, jak mě Šilamáma po příjezdu domů hnala na Barborku na jednu ZONku.

Šilamáma mě po příjezdu domů hnala na Barborku na jednu ZONku.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

Všechno nejlepší k narozeninám, Roberte Milkwoode Thomasi.

Jen co začalo pršet a hřmít, pocítila jsem neodolatelnou touhu jít se projít.
Ale v mém případě to znamenalo jen to, že jsem si k čtverečkovaným kalhotám, pruhovanému tílku a hobitímu pláštíku vzala svoje stříbrné běžecké tenisky, protože je to aktuálně moje jediné dostupné voděodolné obutí. Deštník jsem potom po většinu procházky stejně nesla složený v ruce, protože s ním roztaženým se mi špatně manévrovalo po chodnících plných lidí s deštníky.
Zprávy o tom, jak po republice řádilo tornádo, napadalo několik čísel krup a jiné děsivé věci ve mně vždycky vyvolávají existenciální úvahy o tom, jak je možno pojmout jednou lidskou hlavou svět jako celek.
A nyní zábava z jiného soudku, ze soudku umění: Moje sestra s růžovými vlasy sedí mezi květinami.

Podejmlíko Půlrohlík

Pokaždé, když zavřu oči, je to stejné. Povrch Slunce.

Velmi silně cítím, že velmi brzy přijde doba, kdy budu chtít po venku chodit jenom v plavkách.

Ulice byly včera a dneska extrémně saturované fanoušky AC/DC. To jen tak mimochodem.

Ale obecně to bylo jako jedno velké koupání ve slunci. Úplně cítím přicházet ty bouřky, které se tím vším nabily.

Včera a dnes jsem šla identickou procházkovou trasu v celkové délce dvacet pět a půl kilometru, čím celková suma dosavadních květnových kilometrů dosáhla sto sedmdesátky. Za celý duben jsem ušla sto sedmdesát jedna, takže to znamená, že si jdu (doslova) pro další rekordní měsíc, ou jé! A průměrná délka vycházky je osm a půl kilometru, to je taky rekord, za letošní i loňský rok, to nesmím pokazit. 

Ale abych nemluvila jenom o pěkných věcech, tak někdo v budově má nějakým způsobem nařízený budík, aby každých deset minut zvonil, a není u něj, aby ho zneškodnil. Takže každých deset minut se vnitroblokem rozléhá (UŽ NĚKOLIK ZATRACENÝCH HODIN!) nenápadné, ale o to víc smrtící zvonění. A přesně teď, když píšu tyto řádky, se k tomu přidalo nějaké další, jiné pípání. Ach ne! Připadám si jako Kočanská, když čeká na svírůkl. Snad do rána nezešílím. 

A abych pokračovala v trendu vyklízení fotografického archivu, zde jsou nějaké obrázky mě, jak pózuji u různých zdí a pokouším se o rozličná stádia úsměvu.

Podejmlíko Půlrohlík

Já se jenom tvářím, že vím všechno.

Hromadí se mi fotky i historky, ale nějak jsem ztratila svůj pedantský pocit, že je musím všechny ihned zapisovat.
Jak jsem zavraždila svůj starý foťák, tak už mám nový a je to velká láska.
Musela jsem hned běžet ven a fotit si světlo a stíny a barvy, abych viděla, co to všechno umí, a hlavně také proto, že mě prostě baví fotit.
Sytost barev displeje má nějakou zvýšenou a nejde to upravit, takže moje vlasy mají v tom malém virtuálním světě úplně božskou červenofialovou barvu. Na druhou stranu i moje vlasy v reálném světě mají docela dost božskou červenofialovou barvu, takže nikdo nemůže nikomu nic vyčítat.
Můžu teď taky fotit s bleskem, což jsem posledních šest let, a vlastně i těch předchozích devatenáct, nemohla, takže mám přirozeně každý den po setmění touhu fotit si nohy a jiné a končetiny a radovat se, jak jsou přesvětlené.
Také můžu zaostřovat na podivné věci na okraji a zbytek fotky může být tajemně rozmazaný.
Abych citovala Casablancu a potažmo Červeného trpaslíka, tak mám dojem, že tohle může být začátek bezvadného přátelství.

Podejmlíko Půlrohlík

Viděla jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, a nyní už jsem i viděla, jak mamka kočka rodí čtyři děti koťata.
Vyšli jsme si s Tomášem nahoru k rozhledně.
Soňa říká, že Tomáš vypadá jako Sigourney Weaver. Soňa má vždycky pravdu.
Ale ještě bych dodala, že Rami Malek také vypadá jako Sigourney Weaver.
Myslím si, že vím, jak vypadá štěstí, ale objevila jsem i jeho novou dimenzi: Být celý den a noc sama v lesní chatce s třemi kočkami, sedmi koťaty a jednou bonsají. A asi tak s tisíci klíči.

Podejmlíko Půlrohlík