Dalším krokem k posedlosti Mansonem bylo místní filmové sdružení, které pod vlivem jak Lynche, tak Mansona natáčelo v době mých gymnazijních let dost bizarní a místy dost povedené krátké filmy (a měli byste vidět to nadšení, když několik let poté dva z nich potkala Šilamáma na večírku a pověděla jim, že zná jejich filmy).
A finálním úderem bylo to, že mi můj tatíček, ač Mansona nemá vůbec rád a vyjadřuje se o něm pouze jako o "tom troglodytovi", pořídil k Vánocům a narozeninám všechna jeho tedy existující alba, jejichž výčet tehdy končil nejnovějším The Golden Age of Grotesque.
Kromě toho, že mě (ušislyšně) zajímala jeho hudba, mi vždycky imponoval tím, že zdál být chytrý jako rádio a že pyšně vystupoval jako outsider a vyvrhel, což byly dvě hlavní vlastnosti, po kterých jsem odjakživa toužila i já sama.
Moje první fáze Mansonovské horečky skončila s vydáním alba Eat Me, Drink Me. Při jeho poslechu se mi zdálo, že je už jako autor vyčerpaný a hudba mi splývala do jedné nerozlišitelné masy, ke které jsem si nemohla najít vztah. To byl rok 2007. V následujícím období jsem i dál poslouchala jeho staré skladby, ale už jsem nesledovala nová alba a věnovala jsem se objevování jiných umělců a pěstovala si posedlosti všemožnými druhy hudby.
Další akutní fáze horečky přišla v roce 2015, kdy jsem si aktualizovala celý hudební archiv a jen tak mě napadlo, co kdybych si zkusila poslechnout celou jeho diskografii znovu, včetně těch dalších tří nových desek, které mezitím vydal. Nejenže jsem objevila spoustu ještě starších písní, které jsem pořádně neznala, ale hlavně jsem zjistila, že momentálně je po Holy Woodu (který pro mě bude navždy jeho nejlepší deskou) mým nejmilejším albem právě Eat Me, Drink Me a že v celé desce i jednotlivých písních najednou vidím a cítím kvality, které jsem tam předtím nezaznamenala a možná že jsem je v pubertě ještě ani nebyla schopná cítit - intimitu, rozháranost duše, sebereflexi a nade vše ostatní - romantiku.
Protože když se řekne romantika, tak to pro mě neznamená Hugh Grant a jeho modré oči, já uznávám jenom jednu romantiku - byronovskou, máchovskou, gotickou. Což znamená lásku, smrt, démony, utrpení a vášnivou posedlost žitím.
Uvědomila jsem si, že doposud jsem při poslouchání Mansonovy hudby vnímala jeho zpěv převážně jako další nástroj, sice jsem slyšela jednotlivá slova, ale nikdy jsem si je nedala pořádně do souvislostí. Takže teprve teď jsem si uvědomila, jak šíleně je zamilovaný.
If I was your vampire,
Soon as the moon,
Instead of killing time,
We'll have each other
Until the sun.
I want you wanting me.
I want what I see in your eyes,
So give me something to be scared of.
But then our star rushes in,
Feeling like a child
Looking like a woman
She has been forecast with an attempt to kill herself,
But the ending didn't test well.
She'll never cover up what we did with her dress, no
She said kiss me
It'll heal
But it won't forget
Kiss me
It'll heal
But it won't forget
But the grass is greener here and
I can see all of your snakes.
You wear your ruins well
Please run away with me to hell.
They said that hell's not hot.
I gave my soul to someone else
She must have known that
It was already sold.
It was never about her,
It was about the hurt.
A také bych ho ráda zařadila na svůj seznam mužů, kteří ve svém díle rozumí ženám (na němž jsou zatím režiséři Michelangelo Antonioni a Roman Polanski).
Podejmlíko Půlrohlík
Bezvýhradní souhlas.
OdpovědětVymazat