Bůh je číslo, do kterého nelze napočítat.

Tak jsme to dokázaly.
Napsaly jsme za rok 2015 na blog 155 příspěvků. Důležité je to z toho hlediska, že v roce 2014 jsme jich napsaly 144 a v roce 2013 jich bylo 133. Ty první dva roky vznikly omylem, letos jsme to plánovaly.
A čím takto úspěšný rok uzavřít než fotografií jídla, u kterého Šilamáma pochopila posedlost hipsterů fotografováním svých jídel, Podejmlíčiným gargantuovským drdolem a citací všemocného Samuela Becketta.

 

Lemmy Kilmister (24. prosince 1945 - 28. prosince 2015)

Zemřel pán, díky jehož charakteristickému vousu jsme vždycky v jihlavské zoo říkali tamarínským opičkám Lemmy. A taťka říká, že to není pravda, že jsem si popletla muzikanty.
Každopádně náš tatínek jel na Motörhead v roce 1984 do Budapešti (ve věku krásných patnácti let) a pořád má deníček z intru s omluvenkou od svého tatínka. A říká, že tam se poprvé naučil, co je to opravdový hluk a opravdová únava.
Nechala jsem mu v noci vzkaz s tou zprávou a položila k němu pikové eso a tatínek ho na památku poupravil.
Miloš DODO Doležal to hezky vyjádřil: "Za smrt životem se platí. Abyste měli dobrou smrt, musíte žít dobrej život. A tohle je ten případ... R.I.P Mr. Lemmy. (...) Odejít v 70ti přímo z pódia a ani pod sebe nenadělat? To tě vesmír musí mít rád."
A neznámý myslitel to uzavřel: "Rock'n'roll neumřel, stal se sirotkem."

Knihy jsou velmi dobré, protože jsou tlusté a můžete s nimi někoho zranit. -MM

Když jsem šla za babičkou tajemným údolím, tak pod jedním stromem ležely tři useknuté prasečí nožičky.
Je to nějaký vánoční zvyk, dávat useknuté prasečí nožičky pod strom v tajemném údolí?
Na druhou stranu mě potěšilo, že v jedné ze svých prvních písní Marilyn zpívá: Jednou jsem šel takhle pouští a jedl tuňákový sendvič, když se tam zjevil Bůh a povídá: "Dej mi kousek toho tuňákového sendviče." A já mu říkám: "Sežeň si práci. Nedám ti kousek mého tuňákového sendviče. Vole!"
Já tomu úplně rozumím, protože ke svým tuňákovým sendvičům mívám velmi podobné ochranitelské city.

Podejmlíko Půlrohlík

Adventní kalendář, den 24.

Dnešní, poslední, otázka je celkem prostá: Jak vypadají Šilamáma a Podejmlíko pod stromečkem?
Šťastné a veselé.

Adventní kalendář, den 23.

Dnešní, takřka finálová, otázka zní: Jaký je váš oblíbený druh ubrusu?

Podejmlíko odpovídá, že ačkoliv má ve svém srdci sladké místo pro krajkové ubrusy na konferenční stolky nebo ručně háčkované dečky s labutěmi, tak nejoblíbenějším typem ubrusu bude vždy čistě bílý plátěný s ručně vyšívanými květovými motivy.

Šilamáma říká, že je jím kostkovaný ubrus s libovolnými dvěma až třemi barvami.

Adventní kalendář, den 22.

Jelikož se stalo mým oblíbeným koníčkem na všetečné otázky odpovídat "některé otázky už si prostě nekladu," tak dnešní otázkou je: Které otázky už si prostě nekladete?

Šilamáma odpovídá, že si už pro klid duše neklade otázku, jestli ji muži v její minulosti měli opravdu rádi, nebo jí jen lhali.

Podejmlíko odpovídá, že si pořád klade nějaké otázky a nemůže přijít na to, které už si neklade. Prostě. A chvíli poté, co tuhle odpověď napsala, si vzpomněla, že už si prostě neklade otázku, co si o ní ostatní lidé myslí.

Adventní kalendář, den 21.

Dnešní adventní otázka zní: Která starobylá mytologie je vašemu srdci nejbližší?

Podejmlíko dlouze přemýšlí. Nejblíže srdci, pokud bereme srdce jako nitro a cestu do duše, musí být pozoruhodní zvířecí bohové původních severoamerických obyvatel, už jen kvůli myšlence, že každý tvor se skládá z těla, duše a stínu. Přitom v srdci má sídlit myšlení, vůle i emoce, zatímco hlava je sídlem stínu, ovládají ji tušení a vize a bez těla jen bloumá po zemi beze smyslu.

Šilamáma odpovídá, že severská. Jenom tam totiž strašně chytrou bytost bohové vytvořili tím, že uplácali něco ze svých flusanců a vdechli tomu život. A to mi přijde prostě fajn. Navíc většina jejich bohů byli zrzaví zarostlí homotluci a to by bylo mýmu srdci sakra blízký, kdybych se mězi nimi ocitla.

Adventní kalendář, den 20.

Takže, jelikož si Šilamáma po měsící alkoholové abstinence naordinovala několik dýchánků do jednoho víkendu, nezvládla vymyslet žádnou otázku, co by měla hlavu a patu. Proto pro dnešní den zvolíme několik jednoduchých otázek ano/ne stylu.

1. Šilamáma si jde nechat do O2 prodejny odblokovat sim kartu po několikerém špatném zadání PINu. Zvládne to bez fyzického násilí?
2. Zvládneme doma nesníst všechny perníčky do Štědrého dne?
3. Čistíte si uši každý den?
4. Má to cenu?

Šilamáma odpovídá: Spíše ne, určitě ne, určitě ano, nevím.

Podejmlíko odpovídá: Možná, ne, ano, ano.

Adventní kalendář, den 19.

Pro dnešek se ptáme: Jaká je vaše nejoblíbenější filmová pohádka a proč?

Podejmlíko dlouze přemýšlela nad několika adepty - přece jen jak vybrat z takových skvostů jako jsou třeba Třetí princ, Čarodějův učeň, O třech rytířích, krásné panně a lněné kytli, Princ a Večernice - a potom si vzpomněla, že její srdcovou pohádkou vždy byla a zatím i nadále zůstává Kachyňova Malá mořská víla. A proč? Protože: "První kámen bílý s její dlaní srůstá... Druhý kámen rudý, zamyká jí ústa... Třetí kámen černý, ten jí v srdci zůstal... A v tom třetím kameni sama navždy zkamení."

Šilamáma taktéž dlouze přemýšlí. Je to fakt těžký. Sice bych se nejraději přiklonila k Třetímu princi, ale asi musím zvolit Ať žijí duchové! A to proto, že to je pohádka, ze které když pronesete před mojí maličkostí jednu jedinou hlášku, tak ve mě spustíte takovej proud citací z toho filmu, jako u žádného jiného. Volant, ten se mi zrovna hodí... a ty si běž na svou.

Adventní kalendář, den 18.

Dnešní otázkou se vracíme k oblíbenému Šilamámině tématu a to jídlu. Ptáme se tedy: Jaká je vaše oblíbená úprava vajec?

Šilamáma tvrdí, že tato odpověď má jedinou možnou správnou odpověď a to vejce Benedikt. Sice z toho ztloustnete už při přípravě, ale za tu slast při smíšení rozteklého žloutku a holandské omáčky to rozhodně stojí. Taky se jedná o ultimátní kocovinové jídlo, které mě dostalo z nejednoho nehezkého stavu (ať už fyzického nebo psychického) a to mu rozhodně musím přičíst k dobru!

Podejmlíko se poškrábe na hlavě a vzpomíná na vaječnou omeletu s houbami, rajčaty a červenou paprikou, ale protože právě večeří vejce na tvrdo, tak musí odpovědět, že nejoblíbenější úpravou jsou vejce na tvrdo, tak.

Romantický příspěvek o lásce v jedné hudbě.

Poprvé jsem Marilyna Mansona slyšela ve filmu Davida Lynche Lost Highway a jednalo se samozřejmě o písničku I put a spell on you, kterou původně napsal Screamin' Jay Hawkins, což jsem tehdy ještě nevěděla.
Dalším krokem k posedlosti Mansonem bylo místní filmové sdružení, které pod vlivem jak Lynche, tak Mansona natáčelo v době mých gymnazijních let dost bizarní a místy dost povedené krátké filmy (a měli byste vidět to nadšení, když několik let poté dva z nich potkala Šilamáma na večírku a pověděla jim, že zná jejich filmy).
A finálním úderem bylo to, že mi můj tatíček, ač Mansona nemá vůbec rád a vyjadřuje se o něm pouze jako o "tom troglodytovi", pořídil k Vánocům a narozeninám všechna jeho tedy existující alba, jejichž výčet tehdy končil nejnovějším The Golden Age of Grotesque.
Kromě toho, že mě (ušislyšně) zajímala jeho hudba, mi vždycky imponoval tím, že zdál být chytrý jako rádio a že pyšně vystupoval jako outsider a vyvrhel, což byly dvě hlavní vlastnosti, po kterých jsem odjakživa toužila i já sama.
Moje první fáze Mansonovské horečky skončila s vydáním alba Eat Me, Drink Me. Při jeho poslechu se mi zdálo, že je už jako autor vyčerpaný a hudba mi splývala do jedné nerozlišitelné masy, ke které jsem si nemohla najít vztah. To byl rok 2007. V následujícím období jsem i dál poslouchala jeho staré skladby, ale už jsem nesledovala nová alba a věnovala jsem se objevování jiných umělců a pěstovala si posedlosti všemožnými druhy hudby.
Další akutní fáze horečky přišla v roce 2015, kdy jsem si aktualizovala celý hudební archiv a jen tak mě napadlo, co kdybych si zkusila poslechnout celou jeho diskografii znovu, včetně těch dalších tří nových desek, které mezitím vydal. Nejenže jsem objevila spoustu ještě starších písní, které jsem pořádně neznala, ale hlavně jsem zjistila, že momentálně je po Holy Woodu (který pro mě bude navždy jeho nejlepší deskou) mým nejmilejším albem právě Eat Me, Drink Me a že v celé desce i jednotlivých písních najednou vidím a cítím kvality, které jsem tam předtím nezaznamenala a možná že jsem je v pubertě ještě ani nebyla schopná cítit - intimitu, rozháranost duše, sebereflexi a nade vše ostatní - romantiku.
Protože když se řekne romantika, tak to pro mě neznamená Hugh Grant a jeho modré oči, já uznávám jenom jednu romantiku - byronovskou, máchovskou, gotickou. Což znamená lásku, smrt, démony, utrpení a vášnivou posedlost žitím.
Uvědomila jsem si, že doposud jsem při poslouchání Mansonovy hudby vnímala jeho zpěv převážně jako další nástroj, sice jsem slyšela jednotlivá slova, ale nikdy jsem si je nedala pořádně do souvislostí. Takže teprve teď jsem si uvědomila, jak šíleně je zamilovaný.

If I was your vampire,
Soon as the moon,
Instead of killing time,
We'll have each other
Until the sun.

I want you wanting me.
I want what I see in your eyes,
So give me something to be scared of.

But then our star rushes in,
Feeling like a child
Looking like a woman
She has been forecast with an attempt to kill herself,
But the ending didn't test well.

She'll never cover up what we did with her dress, no
She said kiss me
It'll heal
But it won't forget
Kiss me
It'll heal
But it won't forget

But the grass is greener here and
I can see all of your snakes.
You wear your ruins well
Please run away with me to hell.

They said that hell's not hot.
I gave my soul to someone else
She must have known that
It was already sold.
It was never about her,
It was about the hurt.

A také bych ho ráda zařadila na svůj seznam mužů, kteří ve svém díle rozumí ženám (na němž jsou zatím režiséři Michelangelo Antonioni a Roman Polanski).

Podejmlíko Půlrohlík

Adventní kalendář, den 17.

Dnešní otázka zní: Do kterého alternativního vesmíru z pera kterého spisovatele či spisovatelky byste se nejraději propadli a proč?

Podejmlíko odpovídá, že docela seriózně zvažovala svět Foglarových Rychlých šípů, potažmo jeho knížek ze skautského prostředí, protože by za jedno nejspíš mohla zůstat navždy dítětem a za druhé by mohla prozkoumávat staré půdy, opuštěné kostely a zanedbané zahrady, ale na druhou stranu by také hrozilo, že kdyby dítětem nezůstala, tak doroste do té doby, kdy se Hitler pokusil skautům a všem lidem dobré vůle utnout tipec, takže si raději vybrala svět Bulgakova Mistra a Markétky. Tam se sice také za každým rohem krčí nejmenovaný diktátor, ale alespoň by mohla nahá poletovat nad Moskvou na očarovaném praseti.

Šilamáma přemýšlí. Vzhledem k současné emocionální situaci musí pominout všechny své oblíbené knihy, které zahrnují složité city a trápení a proto volí svět Pipi Dlouhé punčochy od Astrid Lindgrenové. Protože lezení po stromě a zalévání zahrady v dešti, sice není létání na očarovaném praseti, ale určitě to má svoje kouzlo. A pak bych tam taky chtěla být v ten den, kdy Pipi vykoupí cukrárnu. Předpokládám, že nemusím zvláště vysvětlovat proč.

Adventní příspěvek, den 16.

Dnešní otázkou se vracíme k naší oblíbené kolonce a totiž k hudbě. Co vás nejvíce zaujme na hudbě?

Šilamáma odpovídá, že rytmika. Má ráda bubny, basy a basáky ♥. Jako ilustraci mé lásky k rytmice bych uvedla píseň Iron od Woodkida a písně od Imagine dragons (náhodně volím Who we are), píseň The Top od Waltari, jakož i píseň Hot jak kurva od Smacka, který je mým guilty plesure, ale ačkoliv se příliš neztotožňuji s jeho texty, tak některé jeho beaty a rytmiku mám vážně ráda.

Podejmlíko odpovídá, že (ačkoliv ostatních faktorů je víc, takřka nepočítaně) tak na prvním místě je vždy nejpřitažlivější charisma, respektive umělecká persona daného hudebníka či hudebnice. A všichni moji oblíbení mají společné to, že kolem sebe mají auru tajemna, cíleně o sobě vypouštějí do světa mystifikace, nepoužívají svoje opravdové soukromí jako součást svojí práce. A s tím nejspíš souvisí, že jako prvního si na hudbě všímám atmosféry a hned potom textu. Demonstruji několika oblíbenými kousky oblíbených umělců, o kterých se v jiných příspěvcích tak často nezmiňuji: Björk, sestry Casadyovy, David Bowie, Yoko Ono, Michael Pitt, Andrew Eldritch, bratři Maelovi, Dhani Harrison, a to by mohlo pro dnešek stačit.

A k tomu obrázek ptáčka, kterého Podejmlíko vyšila pro babičku k narozeninám.

Adventní příspěvek, den 15.

Dnešní otázka aspiruje býti poměrně na city útočící: Kdybyste mohli Vincentu van Goghovi říct před smrtí jednu jedinou věc, jaká by to byla? (A nesmíte podvádět a říct víc věcí, ani použít citát Charlese Bukowského "vane/kurvy nechtějí uši/chtějí peníze".) A když už jsme u toho, jaký je váš nejoblíbenější malíř?

Podejmlíko po dlouhé době přemýšlení odpovídá, že by van Goghovi nejspíše řekla: "Líbí se mi vaše vousy." A jejím nejoblíbenějším malířem je Dante Gabriel Rossetti, a to zejména proto, jaký druh modelek si pro svou práci vybíral.

Šilamáma moc neví. Četla sice nedávno knihu o jeho životě, ale pamatuje si především, jak říkala v kuchyni Podejmlíku "Ten van Gogh, to byl vážně blázen." Takže, bych mu asi nic moc neříkala, ale jen bych ho objala a pohladila po hlavě. A přiznávám se, že si trapně nemůžu vzpomenout na to, že bych nějakého oblíbeného malíře měla, ale Podejmlíko říká, že můžu říct Deafmessangera, že to je užité umění, tak tedy říkám jeho.

Adventní příspěvek, den 14.

Otázka dnešní ho dne zní, jaká je vaše nejoblíbenější část dne?

Šilamáma odpovídá, že dopoledne. Člověk má před sebou ještě větší část dne, ale už to není ráno (rána stojí za houby).

Podejmlíko odpovídá, že noc. Noc umí být temná a poklidná a když se člověk podívá k nebi a má to štěstí, že spatří hvězdy, je tak nějak blíž ke všem tajemným otázkám světa a života, ačkoliv to nutně neznamená, že je blíž také k odpovědím.

A budiž dnešní otázka doprovázena svíčkami, které Šilamamka pořídila. Nejlépe svítí v noci, ale nejkrásněji barevné jsou dopoledne.

Adventní kalendář, den 13.

Dnes se Podejmlíko sama sebe ptá, jak je možné, že už jsme urazily tak dlouhou otázkovou cestu a ona se ještě nepokusila dovnitř propašovat otázku zaměřenou na Beatles. A proto se rovnou ptá, jaký je váš nejoblíbenější Brouk, potažmo vaše jeho nejoblíbenější scénka ve filmu Perný den.

Podejmlíko odpovídá, že nejoblíbenějším Broukem je přirozeně George, protože má největší zuby a nejpřemýšlivěji potrhlé písničky. Co se týče nejoblíbenější scénky z Perného dne, velkým favoritem je moment, kdy George omylem verbují pro post manekýna groteskních košilí, přesto ale mým nejvíce srdcovým kouskem zůstává záběr, kdy brouci jedou a běží vedle vlaku na kolech a křičí na starého nerudného pána, jestli by jim nevrátil míč.

Šilamáma odpovídá, že asi Ringo, ačkoliv to dříve býval John, ale už vlastně nevím proč. Nejoblíbenější scénou je každopádně scéna s Johnem a nějakou paní, co si ho s někým splete, končící větou: "Podobá se mu víc, než já sám." Nebo tak nějak.

Adventní kalendář, den 12.

Jsme v polovině. A dnešní otázka je: "Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo z brambor?"

Šilamáma odpovídá, že pro ni je toto vskutku náročná otázka. Je tolik dobrých jídel z brambor. Bramborový salát, bramboráky, pekáče, knedlíky, francouzské brambory, bramborová kaše. Ovšem v mém srdci asi nejvýše stojí lepenice - jedná se v podstatě o bramborovou kaši (ale hrubší, ne takovou tu jemňoučkou, co ji dělá babička) s orestovanou cibulkou a nakrájeným kysaným zelím (bez tepelné úpravy) a kmínem. To je vám mňamka, to si představte. A ještě se do toho dají dát kousky vepřového dušené na cibuli, ale to není to nutné, aby to bylo to nejlepší, co si z brambor dokážu představit.

Podejmlíko odpovídá, že k sakru, Šilamáma jí s lepenicí vyfoukla nejlepší odpověď. Bramborová kaše sama o sobě je také mana nebeská, ale říkám si, jestli právě tohle není místo pro postavení na piedestal francouzských brambor, zvaných frbr, jaké dělá naše babička. Je to jedno z takových těch jídel, které když se pokusíte také vyrobit, z úplně stejných surovin úplně stejným postupem, tak stejně nikdy nebude tak dobré jako originál.

A nyní následují fotky nebesky kvetoucího vánočního kaktusu, který má zmíněná babička v kuchyni.

Adventní kalendář, den 11.

Dnes se ptáme takto:
Jaké úryvky z textů písní Marilyna Mansona vám způsobují v srdci pocit, že je to nejchytřejší člověk na planetě?

Podejmlíko odpovídá, že v pubertě to byl jednoznačně verš "each time i make my mother cry / an angel dies and falls from heaven", těsně následován spojením "you're just a copy of an imitation" hypnoticky opakovaným pořád dokola. Zároveň také ví, že nejlepší odpověď si pro sebe zabrala Šilamáma, takže by se sice mohla pokoušet najít další příklady, protože oblíbenců je mnoho, ale raději vás rovnou posílá k dalšímu odstavci, protože ten je boží.

Šilamáma odpovídá úryvkem z písně Valentine's day z alba Holly Wood: In the shadow of the valley of death (Panebože, to album už je 15 let starý!): "I saw that pregnant girl today/ she didn't know that it was dead inside/ even though it was alive/ some of us are really born to die." A nejedná se o pocit pouze z puberty.

Adventní kalendář, den 10.

Další back to basic otázka týkající se barev. Dnes zní takto: Jaká je vaše nejoblíbenější barva ovoce/zeleniny a proč?

Šilamáma odpovídá, že zelená. Protože polníček, okurka, hruška a brokolice!

Podejmlíko odpovídá, že červenofialová. Protože blumy, brusinky, švestky a takováta hodně tmavě červená jablka!

A nyní byste, nejspíš právem, asi očekávali fotografie polníčku, okurky, hrušky, brokolice, blum, brusinek, švestek a takových těch hodně tmavých červených jablek. Místo toho se ovšem budete muset spokojit s vánoční výzdobou, jakou spatří každý, kdo se pokusí zabušit na naše dveře. Vrabce v ušance jsme pořídily s Šilamamkou letos, zvonečky vyšíval myslím náš tatínek před dávnými časy v galaxii daleko předaleko.