"Jako na měsíci – krásné a přitom děsivé a strašidelné. Je to dost speciální místo, za rok tu tudy projde asi stovka lidí."

Děti, děti, tak jsem zase jednou brečela na veřejnosti.
Tentokrát to bylo na jedné z přednášek na Cyklofestu, který pořádají cestovatelé Lucie a Michal Jonovi, což je mimochodem pár, který v letech 2003 - 2005 projel non-stop všechny kontinenty na kole - a to samotné už je taky trochu na brečení, představte si, že jste tři roky mimo domov, ve dvou, spoléháte sami na sebe, a potom se vrátíte zpátky a najednou je to pořád stejná postel a kupujete si tramvajenky a vyplňujete daňová přiznání a promazáváte spamy v emailové schránce a čekáte na přechodu na zelenou.
Konkrétní situace, která mě dovedla k dojatému pláči, nastala při prezentaci Pavla Richtra, který zúčastnil závodu Iditarod Trail Invitational. To znamená, že se na kole vydal na 1600 kilometrů dlouhou trasu vedoucí skrz Aljašku přes lidmi neosídlenou pustinu plnou sněhu, ledu a větru. Trasa vede několik stovek kilometrů i po zamrzlé řece a moři. Trvalo mu 13 dní tuto cestu dokončit. Do cíle dorazil jako čtvrtý. Občas se potkával s některými z 16 dalších závodníků. Ale většinu toho času strávil úplně sám. Se sebou.
Citát z nadpisu článku je vyňat z popisu druhé z přiložených fotografií.
Moment, kdy jsem se rozbrečela: Když ukazoval fotografii vlčích stop navršených přes stopu předchozího závodníka, který opustil dřevěný srub čtyři hodiny před ním.
Někde čtyři hodiny nebo pět minut před vámi je vlk.

Podejmlíko Půlrohlík

Fotografie převzaty ze stránek Pavla Richtra.
http://pavelrichtr.cz
https://www.facebook.com/pavel.richtr

A všechno hezký narveme do popelnic

Achjo. Co je to pokoj a co z nouze skrýš?
Hlas, texty, hudba. Z fotky mé mámy kape krev.
Jsem tvé stáří. Pozvi mě dál.

Petr Hapka (13. května 1944 - 25. listopadu 2014)

Větší než pokoj je můj nepokoj.

Šilamáma Půlplicpryč

"Byl jsi v mém životě tak dlouho, že už si nepamatuji nic jiného."

Kromě toho, že mi tento úvodní citát připomíná moji oblíbenou báseň Kateřiny Rudčenkové: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb, až si nakonec dokážu vzpomenout jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat.", je to také druhá nejsilnější věta z pentalogie filmů o Vetřelci, alespoň co se týče mojí maličkosti.
Dívala jsem se teď totiž na všech pět filmů po sobě, z čistě dramaturgických a akademických důvodů samozřejmě.
První nejsilnější věta je tato: "Nějaké zprávy o mojí dceři?"
Zajímavé je, že u filmů samotných jsem neměla dojem, že by se mě nějak zásadně emocionálně dotkly (kromě jedné lekačky z prvního filmu, u které jsem zařvala tak nahlas, že jsem měla strach, že vzbudím všechny v domě). Ale když jsem později jela nočním metrem a zničehožnic mi přišla na mysl vzpomínka na to, jak na konci Vetřelců Ripleyová mlátí královnu tím nakládacím robotem, aby ochránila malou holčičku, potažmo lidstvo, potažmo celé universum, tak jsem se namouduši dojetím rozplakala před očima tolika cizích cestujících.

Jedno se ale musí nechat - všichni ti režiséři si uměli vybrat spoustu krásných tváří.

Podejmlíko Půlrohlík

 

Konceptuální deníkové záznamy

Nemůžu tomu uvěřit. Vážně se z nás stala domácnost, která má v kuchyni skleněnou mísu s esteticky umístěným ovocem. A třemi druhy ovoce, když už jsme u toho.
Šilamáma správně dodává: A taky jsme se všichni společně dívali na Pravou blondýnku.
A brečeli jsme.

Jsou dvě hodiny v noci a na prvním programu České televize právě běží pořad Dobré ráno. Oproti tomu na druhém programu České televize běží dokument Sbohem, živote.

Podejmlíko Půlrohlík

Od té doby si nemůžu pomoct a musím všechno zkoumat z více úhlů.

Takže děti, již minulý víkend jsem chtěla napsat něco o minulém víkendu, ale nakonec jsem se rozhodla nechat si ty důležité věci pro sebe. Zde se hodlám svěřovat s těmi krásnými.
Viděla jsem východ slunce nad takovými těmi starými secesními vilkami porostlými břečťanem.
Přivezla jsem sestře jako suvenýr Deník Bridget Jonesové v polštině.
Četla jsem svoji poezii nahlas a to mě přivedlo k myšlence, že moje duše je vlastně velmi temná a brutální.
Na nádraží nade mnou poletovala skupina havranů. Usuzuji, že to byli havrani, protože měli světlé zobáky.
Přiznávám se, že mi zachybělo, že už tolik nefotím, protože jsem viděla spoustu poutavých kompozicí. Mám jenom jednu fotografii z nádraží, kde jsem hodinu a půl čekala. Chtěla jsem se jít podívat na židovský hřbitov, ale začalo silně pršet.
Přemýšlela jsem, jaké by to bylo bydlet blízko kostela. Ale ne takového kostela, od kterého si můžu půjčit klíče, zavřít za sebou mříž a být uvnitř sama a říkat si, že jeho tři sta let existence vedlo k tomu, že tam sedím a dívám se. Tady jsem viděla takový kostel, co vypadá trošku jako pevnost, kterou opouští jenom zvuky zvonů. Ale neměla jsem čas ho zkoumat zblízka, takže mu nejspíš křivdím.
Zapsala jsem si větu z životopisu jedné básnířky, protože mi připomíná něco mezi Hvězdnými válkami a absolutní pravdou:
"Dnes je poezie součástí mého života, světlou stránkou Moci./Dziś poezja jest częścią mojego życia, jasną stroną Mocy."

A potom také byla pronesena věta: "Je zvláštní, že vidíš někoho dva dny a potom o tom přemýšlíš třeba tři měsíce."

Podejmlíko Půlrohlík

Zakazuje se plivat krev

Zítra je večírek Zámostí. Těšeníčko jak sviňa! A punčocháčky s kočičkama mi stihly přijít, takže budu vypadat jak kurva. Ale jako roztomilá kurva ♥♥♥

Včera když jsem přijela domů, ležel na stole dopis s tímto textem:
         "Na základě rozhodnutí pedagogické rady ze dne 10.4.2012 bylo uděleno Vaší dceři napomenutí třídního učitele za nedodržení domluvy s vyučujícím ohledně odborné soutěže z ANJ v okresním kole."

Úplně jsem zapomněla, jakej rebel jsem byla.

Šilamáma Půlplicpryč

Všechno se stane dneska v noci

Ježíšovica - na kilo Ježíše, kilo cukru.
Dneska jedem večer do Znojma.
To zas dopadne.

Šilamáma Půlplicpryč

Přitom já nejsem hodná holka

Jsou si tak podobní.

Vypadají, že potřebují zachránit.

Že já je můžu zachránit.

Těsně před třicítkou.
Bez holky.

Ideály v prdeli.

Šilamáma Půlplicpryč

Všichni občas trochu blázníme.

Náhodný fakt pro dnešní den: Vdova po herci Anthonym Perkinsovi byla na palubě jednoho z letadel, které 11. září narazily do Dvojčat.

Podejmlíko Půlrohlík

Kůň v bazénu XIII.

Následuje další součást souboru "Čas znovunalezený aneb Z archivu facebookových statusů".

2. září 2013
Z pošty na ČSFD:
Ahoj Morien,
mohla bys mi prosím, jestli Tě to nebude obtěžovat, objasnit, proč máš v rubrice "oblíbení režiséři" u jména Michael Haneke napsáno "magor"?
Díky za odpověď, rain.boy
Mára se zeptal: Cos' rain.boyovi odepsala? slova jsou jen kapky deště?
A já jsem odpověděla Márovi: Já s nimi soucítím. "Někdo, kdo tak dobře a výstižně dokáže popsat zákoutí poraněné nebo zdeformované duše, musí být i sám o sobě šílený."

Podejmlíko Půlrohlík

To seš folkař, když neumíš stánky?

Dnes byl velice hezký den. Pominu-li tedy ranní dilema v šalině cestou na studijní oddělení a to, jestli budu zvracet nebo omdlím.
Povedlo se mi ani nezvracet ani neomdlít. A pak jsme vařili. Udělali jsme si s klukama brambory na loupačku s tvarohem (v tom byl česnek, šallotka a sýr brie, což se takhle doufám píše) a koukali jsme u toho na videa americkejch týpků jak vaří neuvěřitelný věci, jako tenhle snídaňovej sendvič. Z toho bych vyžila týden.
Pak jsem šla do obchodu s výtvarnejma potřebama, což nikdy nesmím dělat, páč tam vždycky utratím děsný peníze, a ano, ani dnešek nebyl výjimkou. Koupila jsem si nějaký tašky a fixky na látku a výsledek můžete sami vidět.

(Samozřejmě, když jsem jednou zapla tu kameru, co dělá takovýty efekty, tak jsem se musela vyfotit tak, abych potvrdila svoji dlouhodobou absenci soudnosti)

A ještě to vypadá, že by dnes večer mohl být slušnej večírek, tak se těším. Za chvilu vyrážíme.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S.V poslední době jsem přečetla tyto tři knihy: Jak se mají Mayové aneb Proč bychom se neděsili (od Zdeňka Šmída), Babinec (taky Šmíd) a Ostrov v nebezpečí (od Geralda Durrella) a u všech jsem brečela. Nejednou. Babinec jsem probrečela prakticky celej.

Když seš kočičák, tak musíš buď mňoukat nebo smrdět.

Božíčku. V poslední době se toho stalo tolik. Tak jen několik hlášek z Blatné z koncertu Hentai Corporation (do toho patří i nadpis):

• koupil jsem si ji a jak se mnou nevyrostla, tak jsme na sebe nebyli zvyklí a prostě, byla to mrcha, tak jsem jí řekl: "sorry Klárko" a usekl jsem jí hlavu.
• holky, já vás tak nechci udat.
• a neříkejte, že jste z Vysočiny, to si všichni představí Zemana, říkejte, že jste holky z Moravy.
• takže, u tebe můžeme spát? - jasný, ale pamatujte holky, od srdíčka k vůdci. - aha, tak u tebe spát nebudeme.
• no a ta měsíční cesta byla taky velká prověrka našeho vztahu. - takže ty máš holku? - ne, hned po příjezdu jsme se rozešli.
• viděli jsme vlakáč, Datla a Tchořovice. a ceduli na kostel v Paštikách.

akorát z toho nemám jedinou fotku, takže přikládám fotku roztomilého děťátka s mojí maličkostí.
Šilamáma Půlplicpryč