Tento článek je součástí obsesivní série o Bobu Dylanovi.
A totiž o tom momentu, kdy jsem si mezi prací udělala pauzu a pustila si všechny možné verze písničky "House of the Risin' Sun", abych si potvrdila, že se mi stejně srdce svírá nejvíce z
Dylanova provedení (1962, akusticky). A to proto, že jeho hlasový projev je až nadpřirozeně evokativní ve srovnání se všemi okolnostmi, za jakých nahrávka vznikala. (Bylo mu sotva dvacet, písničku odposlouchal od kolegy při koncertu, první deska, "nejistota" v kramflecích. Nejistotu dávám do uvozovek, protože si myslím, že ze všech jeho desek až tak do roku 1990 tu zní jeho hlas nejsuverénněji. Teprve až v devadesátých letech začíná znovu znít jako stařík, který přesně ví, o čem zpívá. Jeho hlas mi v té éře jeho největší slávy přišel vždycky plný vnitřní nejistoty, po té v "House of the Risin' Sun není ani stopy.) Chtěla jsem se nějak víc rozmáchle rozepisovat o tom, jak na mě píseň při poslechu působí, ale došla jsem k tomu, že konstatování, že se mi z písně nejsilněji svírá srdce, je postačující.
Druhé místo hitparády jsem zařadila
Frijid Pink (1969, elektricky), kteří jsou mi sympatičtí uvolněným projevem a hard'n'heavy nádechem. O kapele jsem do té doby neslyšela a je dost pravděpodobné, že si je v budoucnu zkusím blíž prozkoumat.
Třetím místem jsem obdařila
Joan Baez (1960, akusticky), která píseň nahrála ještě před Dylanem. (Celá historie se má tak, že je to tradicionál, který hrála spousta autorů včetně Baez, potom si ho za svůj vzal Dave Van Ronk, ale než ji stačil zpopularizovat v masovějším měřítku, "ukradl" mu ji Dylan, který ji proslavil, tomu ji zase "ukradli" The Animals a od té doby si už všichni myslí, že tu písničku původně napsal Eric Burdon a všichni ostatní že ji kradou od něj. Když člověk slyší nějaký cover, snadno pozná, jestli jeho autor patří k obdivovateli Dylana nebo The Animals, protože Dylan věrný tradici písně zpívá "many a poor girl" a Eric Burdon to změnil na "many a poor boy".) Verze Joan Baez na mě působí nejvíc "dokumentárně". S jiným druhem procítění, čistějším a bez zbytečných kudrdlinek, podává výpověď o lidském údělu. Zároveň mi přijde, že má písnička nejtemnější naladění ze všech těch verzí, které zde zmiňuji.
Rozhodně nejpopulárnější verzi písničky od
The Animals (1964, elektricky) jsem posadila na čtvrté místo. Znala jsem ji ze všech nejdéle (asi jako většina hudebních fanoušků, řekla bych) a po dlouhou dobu jsem ji obdivovala, ale právě když jsem ji začala porovnávat s ostatními verzemi, trochu v mých očích klesla. Je pořád pravda, že převedením "do elektriky" je jejich přínos písničce nepochybný a že síla v hlase Erica Burdona je obdivuhodná, ale pro moje uši písni chybí gradace. Tempo hudby je pořád stejné a nasazení hlasu rovněž, jedná se o beranidlo, které pořád stejně bije do jednoho místa.
Jako poslední jsem chtěla ještě jmenovitě zmínit jihoafrickou zpěvačku
Miriam Makeba (1960, akusticky), která má za sebou zřejmě impozantní životní příběh, ale doteď jsem ji neznala a ani nejsem nijak blíž obeznámena s její hudební tvorbou. Její dvouminutová nahrávka kombinuje sílu osobnosti s křehkostí v hlase s minimální nástrojovou podporou. Vždycky jsem měla slabost pro to, když interpret zpívá se slzami v očích kvůli tíze vlastní hudby, a myslím si, že tahle paní to tak určitě dělala.
Třeba verzi toho
Van Ronka, od kterého Dylan prý ukradl akordové změny a text, jsem měla problém doposlouchat do konce, svým projevem mi nějak leze na nervy. I když ho vidím na dokumentárních záběrech, mám dojem, že v osobnosti tohoto muže není nic, co bych chtěla hudbou přijímat.
Hodně osobitou a odlišnou verzi nahrála třeba
Nina Simone, ale hudbu s podobnou rytmikou nejsem zvyklá poslouchat a tudíž mě nijak výrazně neoslovila.
A také jsem se chtěla pozastavit nad tím, že jsem ráda, v jaké době žiju, protože si po celém dni práce můžu pustit jednu písničku od dvanácti různých interpretů a srovnávat si, kdo mi leze na nervy a kdo ne.
A také bych chtěla vyjádřit soustrast svým příbuzným, které jsem schopna pronásledovat na každém kroku a pouštět jim jednu samou písničku pořád dokola a nutit je všímat si rozdílů. Tatínek vydržel jenom dvě, Frijid Pink a Joan Baez, moje sestra, chudinka, ovšem vydržela všech pět.
Podejmlíko Půlrohlík
