Babička říká, že jsme si souzeni

Když jsme dělali ty bublinky na balkóně, úplně jsem se zhrozila sama nad sebou. Měla jsem takovou tu úvahu, u který si říkáš: to mě přece ani nemohlo napadnout, to sem se přece musela zbláznit. Ta úvaha byla na téma "co nás učí bublifuky". Říkala jsem si, že to vlastně jde brát jako velká metafora. Když jste malí a někdo okolo vás dělá bubliny z bublifuku, prostě za těma bublinama běháte a snažíte se je chytit. Je to vlastně trochu podobný kočkám honícím červený světýlko. No prostě, snažíte se ty bubliny chytit a když se jich dotknete, rupnou. Vlastně se honíte za nějakým potěšením, touhou a vypadá to super, hezká barevná lesknoucí se bublina, ale v tom momentě, kdy to dostanete už je to vlastně v prdeli. Bublina rupne. A pak vás ještě napadaj takovýhle p_čoviny. Ale stejně ty děti jsou roztomilý, když ty bubliny chytaj.

Šilamáma Půlplicpryč