Teď budeme hodné a šťastné.

Dnes jsme si se sestrou tak zapracovaly, až mi to připomnělo Sedmikrásky.
A ačkoliv máme i výživný fotografický materiál, vybrala jsem pro dnešní večer nějaké vintage fotky mojí sestry s růžovými třpytivými pružinovými tykadly. Jedná se o rok 2011 a tehdy jsem také, jak se zdá, pořídila jednu z prvních fotografií do souboru "Moje sestra odchází od věcí".

Podejmlíko Půlrohlík

Andělé jsou osoby nejvíce náchylné k hříchu.

To říkala Libuše.
Karel zase říkal, že andělé se u hororů nemůžou bát, protože když v sobě nemají zlo, nemá v nich strach jak rezonovat.
Přikláním se spíše na stranu Libuše, protože Karel mi v poslední době přijde příliš postižen svojí disciplínou a vidí všude duchy, tedy chci říci, že je vidí i tam, kde nejsou.

Podejmlíko Půlrohlík

Jako noc pomine a nezanechá stín.

Sužuje mě etické dilema, jak říkají Američané, conundrum:
Na základě událostí minulých dní (chudák Soňa, těch hysterických emo výkřiků, co si ode mne vytrpěla), kdy jsem svým overthinking zničila vše pěkné, co jsem v uplynulé době prožila, jsem dospěla k řešení, že bych měla zcela vypnout mozek a nechat tělo fungovat na základě instinktů a naučených vzorců chování.
A na základě zkušeností, že poslouchání instinktů během posledních tří let vedla k iracionálním záchvatům nenávisti ode mne k okolí a od okolí ke mně, jsem dospěla k názoru, že je jediným východiskem vše vyhodnocovat přísně racionálně a nespoléhat na odhady skrytých významů.
Myslím si, že je to boj se mnou a mým zlým dvojčetem.

Podejmlíko Půlrohlík

Babička říká, že jsme si souzeni

Když jsme dělali ty bublinky na balkóně, úplně jsem se zhrozila sama nad sebou. Měla jsem takovou tu úvahu, u který si říkáš: to mě přece ani nemohlo napadnout, to sem se přece musela zbláznit. Ta úvaha byla na téma "co nás učí bublifuky". Říkala jsem si, že to vlastně jde brát jako velká metafora. Když jste malí a někdo okolo vás dělá bubliny z bublifuku, prostě za těma bublinama běháte a snažíte se je chytit. Je to vlastně trochu podobný kočkám honícím červený světýlko. No prostě, snažíte se ty bubliny chytit a když se jich dotknete, rupnou. Vlastně se honíte za nějakým potěšením, touhou a vypadá to super, hezká barevná lesknoucí se bublina, ale v tom momentě, kdy to dostanete už je to vlastně v prdeli. Bublina rupne. A pak vás ještě napadaj takovýhle p_čoviny. Ale stejně ty děti jsou roztomilý, když ty bubliny chytaj.

Šilamáma Půlplicpryč

Byla jsem ráda, že ho vidím.

Psala jsem před chvílí něco jiného, ale nakonec mi přijde použitelný jenom ten vtip, kterým jsem to zakončila, a totiž že když jsem osmiletému bratránkovi vyprávěla o kamarádovi střihačovi, zapamatoval si to stříhání a o několik měsíců později trval na tom, že jsem mu říkala o kamarádovi kadeřníkovi.
A ten stejný osmiletý bratránek mi dnes mimochodem řekl, že když jsem nejstarší ze všech dětí, tak bych měla používat palici.
A také musím říct, že můj plán naučit se komunikovat s lidmi skrz to, že budu trávit hodně času se spontánními dětmi a naučím se od nich, jak mluvit s ostatními, narazil na slabinu: Nejsilnější pouto jsem si vytvořila s rok a půl starou holčičkou, která nemluví, dorozumíváme se spolu beze slov, uchylujeme se do imaginárních vesmírů, nejšťastnější jsme, když můžeme běhat, a na skutečný svět postupně zanevíráme.
A ještě jsem nedávno zvažovala, jestli mám tedy opravdu použít palici a ty dveře rozmlátit, a nebo riskovat vyskočení z okna. Co by se mi tak stalo, když mám trénink v padání z juda, kdybych se rozhodla vyskočit z okna v prvním patře na chodník/asfalt?

Podejmlíko Půlrohlík

Potřebuji ve svém životě někoho (někoho jiného, než je má sestra), kdo bude vědět, že to je Christian Bale v roli Hamleta, když předstíral šílenství a hrál si s větvičkami.

Semtusám Mámtěrád pěstuje na dvorku čajové růže

Vajíčkový salát je báječná věc. 

Outdorové oblékání je moje velmi silná stránka.

Pointa článku: K sestrám patří bratři a proto jdu dnes večer na Bratry Orffy a to prosím díky mé milované sestře! Těším se, těším, to zas bude svírání srdce.

Šilamáma Půlplicpryč

"Ta všeobjímající blízkost pro mě byla nesnesitelná a paradoxně mě od postavy spíše distancovala."

Chtěla jsem jít včera do kina a nakonec jsem nešla do kina, inu což. (Částečně náhodně zvolená doprovodná hudba.)
Dnes jsme s mojí sestrou vedly rozhovor ve znění: (redakčně kráceno)
   - Já: Prosimtě, vždyť tě maj všichni rádi. Já jsem teď zjistila, že už pár hodin piju džus, kterej je jedovatě zelenej. Na obrázku je nějaký červený cosi, tak jsem myslela, že je červenej, a on je zelenej.
   - Sestra: A to sis toho předtím nevšimla? I to se stává v životě, že vyprsklý džus je zelený.

A ve chvíli, kdy začínají padat taková moudra, přichází čas na vintage fotky z mého archivu.

Podejmlíko Půlrohlík

Stěžování, sny, šílenství.

Víte, když jsem byla malá, zdával se mi jeden takový strašně strašidelný sen, tak děsivý, že jsem se probudila hrůzou a kdykoliv jsem si na něj vzpomněla, odmítala jsem jít spát ze strachu, že se mi bude zdát znova. (Ale tady ho nenapíšu, protože ten vyprávím jen osobně.) Zdají se mi i jiné strašidelné sny, ze kterých obvykle tvořím narativy pro své scénáře. Třeba že milenci vejdou do skály a vrátí se jako pes se dvěma hlavami.
Další typ snů, který se mi často vracel, byl ten akvaristický - že jsem v obchodě s rybičkami, vybírám si rybičky, rostlinky, akvárium, ale když to přinesu domů, nemám akvárium kam dát. Tento sen se mi přestal zdát, když jsem si pořídila akvárium s rybami a stěhuji ho všude s sebou. Teď, co mám v akváriu žábu, která vyvraždila všechny ryby, se mi zase párkrát zdálo, že si kupuju rybičky.

A teď, teď se mi zdávají sny o tom, že jsem zpátky na střední a musím počítat příklady bez kalkulačky. A co  je nejhorší, že se z nich budím se stejnou hrůzou a špatným pocitem jako z těch hororových. Říkám si zpět o hororové sny! Ještě jeden sen o matematice a přijdu o rozum.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Myslela jsem si, že sedmého má svátek Veronika, a on je to Tomáš. A není to vlastně jedno, ta nenávist pramení ze stejného bodu.

Večerní bonus "proč je má sestra skvělá"

Můj inťouško-nerdovský deníčkový záznam pod vlivem neznámého anglického indie filmu:

Reakce mojí sestry:

Podejmlíko Půlrohlík

Kam až moje paměť sahá, tak u tohohle jsem poprvé seděla s otevřenou pusou a zírala.

Dnes si dáme video speciál, protože jsem naplněna dojmy.
Ačkoliv říkám, že ke mně Fellini jinak nepromlouvá tolik jako jiní tvůrci, tak teď říkám, Tohle: Úryvek z Felliniho Říma (odkaz).
Anotace dalšího "must-see" filmu začíná takto: "Kdyby spolu David Lynch a Dario Argento měli dítě, nejlépe zplozené za bezměsíčné noci v tajné chodbě starobylého domu s temnou minulostí, pravděpodobně by v dospělosti mohlo natočit film, jako je Podivná barva slz tvého těla."
Dále, pan profesor kritik Ronald Bergan mě rozesmutnil zjištěním, že Miklós Jancsó (můj miláček režisér, Maďaři jsou dokonalí) v lednu zemřel. (Odkaz na "obituary" z pera pana Bergana na stránkách The Guardian.)
A také se mu podařilo mne třikrát upřímně rozplakat (panu Berganovi). U Zlodějů kol jsem plakala už při původním promítání, takže když jsem plakala teď, když nám pustil ukázku z konce filmu, není to žádná novinka, ale Smoke i Křižník Potěmkin jsem viděla několikrát a nikdy mě to příliš "venkovně" nedojalo, ale nyní jsem i u vánoční povídky Harveyho Keitela (odkaz část 1, odkaz část 2), i u scény masakru na schodech v Oděse (odkaz) plakala tak, že mi tekly slzy po tvářích a kapaly do notýsku. Po skončení promítání jsem se otočila ke kamarádce, abych jí oznámila, že to se mi ještě nestalo, abych u toho plakala, a ejhle, kamarádka oči zarudlé a tváře mokré slzami.
Večer jsme si se sestrou pustily Imaginární lásky, abychom udělaly revizi po letech a případně se uplakaly k smrti, ale film jsme zvolily dobře: slzy se nedostavily, zato jsme se styděly, že patříme k lidem (myšleno lidské rase).

Podejmlíko Půlrohlík

Chtěla bych, abys mě chtěl vidět chodit na místě

Můžeš zmizet. Spíš musíš.

Většinu koncertu Krch off bandu jsme strávili na schodech. Všechno to dávalo smysl, dokud jsem si nedodala odvahy a nezeptala jsem se. Snad se z toho vzpamatuju. Slíbil, že to nikomu číst nedá, že to je jen pro něj chápe. Trvá to dlouho, dýl než mi je milý, dýl než jsem ochotná přiznat. Z tý mašle si uvázal kravatu.

Má čekání smysl? To může trvat i několik let. A ten čas za to nestojí. Prostě špatný načasování. Řekl, že je to ironie. Když ne jeden, tak druhej. Kolika Slávků si asi nevšimnu kvůli sledování popela na zemi?

Ale mělo to svoje kouzlo. Ke štěstí stačí lom, plavky a déšť. Jen si nejsem jistá, jakej upíct dort. Měla bych se spíš soustředit na svůj nový cíl, a to najít si muže, který četl a má rád Sto roků samoty a zplodit s ním deset dětí. Jestli někoho takovýho znáte, dejte mi vědět.

Chci ten svetr zpátky.

Šilamáma Půlplicpryč