Kdyby bůh chtěl, aby člověk chodil o berlích, dal by mu dvě zlomené nohy.

Ladím náladičku na zítřejší čtvrtmaraton. Poslouchám westernovou hudbu, hydratuji své buňky a trávím sacharidy z datlí.
Po dlouhém rozhodování, zda budu zítra Superman nebo Batman, jsem se rozhodla, že budu Batman.
Pro jistotu jsem se byla včera projít v jeho ponožkách a pořád jsem si představovala, že kopu do věcí a hlubokým hlasem říkám: "Because I'm Batman." Tak, jako to říká v kreslených klipech youtuberských "How it should have ended".
Ještě jsem tu vlastně nevypisovala žádné názory ohledně filmu "Batman v Superman", protože jsem kupodivu potkala dost lidí, kterým jsem to mohla říct osobně a tak se moje potřeba ventilovat frustraci už uspokojila. Nejvíc mě dostalo, když kvůli Wonder Woman někdo ten film přirovnával k feministickým bijákům typu Mad Max: Fury Road. Takové srovnání bude možné teprve ve chvíli, kdy bude Superman nahý sedět ve vaně a někdo (ideálně já) k němu rozverně zcela oděn skočí.
Ale to jsem se dostala trochu dál od tématu. Odcházím poslouchat westernovou hudbu, hydratovat své buňky a trávit sacharidy z datlí.

Podejmlíko Půlrohlík

Večerní dodatek.

Créme brulée nebylo.
Créme brulée došlo.
Věnujme všichni chvíli tichému smutku.

Podejmlíko Půlrohlík

Hahaha, ne není

Nadpis článku byla reakce mojí drahé sestry, když jsem vyjádřila myšlenku, že Brno je město jako každé jiné. Ale nejpozději za šest až sedm hodin v něm budeme se sestrou sedět a pít kávu a jíst créme brulée. A to se počítá.
Pár stresů a psaní bakalářky v mojí hlavě vyprovokovalo logickou reakci a totiž obarvení vlasů narůžovo. Při této příležitosti jsem vymyslela svůj asi nejvtipnější popisek k facebookové profilovce.

Šilamáma Půlplicpryč

Nevím, proč na mě tak ty lidi koukají na ulici. Jako, kde jsou jejich reflexní prvky, aby je něco nezajelo?

Nepanikař.

Ach, to byl týden.
V neděli jsem seděla s kamarádkou na břehu Vltavy a vyprávěla jí o průniku pekel. A přesně v momentu, kdy jsem vyslovila nahlas slovní spojení průnik pekel, jsem zvedla hlavu a uviděla, že tři metry ode mě sedí na lavičce Jaz Coleman (ten Jaz Coleman, z těch Killing Joke) a dívá se přímo na mě.
V pondělí se mi těsně před odchodem z domu vylila láhev vody do batohu, takže jsem přišla zase pozdě, ačkoliv tentokrát jsem to neměla v úmyslu.
V úterý se mi udělalo špatně ze vzduchu v metru, tak jsem se vypotácela na povrch a s hrůzou zjistila, že mi čerstvý vzduch ani položení se do trávy vůbec nepomáhá. To bylo poprvé. Paradoxně tento pocit zkázy doprovázela vize bílého světa, nikoliv temnoty.
Ve středu jsem si nahmatala žebra a ušla devět kilometrů kvůli čtyřem stům gramům čerstvého špenátu.
Ve čtvrtek jsem se pokusila zapnout foťák a zjistila jsem, že to nejde, a teprve v ten moment mi došlo, že pro fotografický aparát nebude zřejmě nejlepší, když se vám v pondělí vylije láhev vody do batohu. A i jinak se mě zmocňovala nervozita.
V pátek jsem byla silně nervózní a dezorientovaná a frustrovaně jsem vykřikla, když jsem si uvědomila, že po pěti letech společných dobrodružství nemám svůj věrný foťák po mém boku. Co když uvidím meteorit, mileneckou hádku... nebo koťátko, co potom?
V sobotu jsem měla celý den otevřené okno, takže jsem měla v pokoji asi sedm stupňů teploty, a zdálo se mi to vhodné.

Podejmlíko Půlrohlík

Moje sestra odchází od věcí.

Konkrétně od zídky a svahu zarostlého travou.

Podejmlíko Půlrohlík

Radioaktivní noční můra/denní sen

Byla jsem o víkendu na outdoorovém závodě. Celý jsem ho odchodila/odběhala v legínách s potiskem růží. Bylo krásně.

Opět jsme měly náš dívčí dreamteam, se kterým jsme prošly údolí Jihlavky, skoro pořád viděly Dukovany, k snídani si daly veliký kafe a ohřátej párek od nejhodnější paní ve stánku u benzinové pumpy, rozdělily se o gumídky se všemi týmy, které jsme potkaly u včelích úlů, klikovaly/dřepovaly/autíčkovaly/sklapovačkovaly v deset večer, vyluštily čtyři z šesti šifer (na nás dobrý), jely na dřevěné "motokáře" dva kilometry z kopce serpentínami a střílely u toho mutanty, poprvé za čtyřletou historii našeho týmu se neztratily, nemohly chodit a stejně pak zase na disciplínách běhaly, z třicetišesti hodin spaly jen šest, šly na obě nepovinné noční disciplíny, a hlavně jsme skončily třinácté. Z třiadvaceti týmů. Což znamená, že jsme byly lepší než deset týmů. A taky jsme byly nejlepší ryze dívčí družstvo. Srdíčko!

A teď po vzoru profesora Kettleburna (předchůdce Hagrida na postu učitele Péče o kouzelné tvory v Bradavicích) odcházím na odpočinek, abych pečovala o své zbývající končetiny.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Fotky vyfotila má drahá kamarádka, sestra v boji outdoorových závodů i pitek a večírků.

Večerní příspěvek o ovzduší.

Venku bývá teprve kolem deseti stupňů a já už mám třetí den po sobě okno otevřené dokořán celý den.
Co budu dělat, až bude venku třináct stupňů.
Nebo čtyřicet.

Připomeňme si alespoň fotkami ten jeden zimní den letošní zimy, kdy jsme vezly babičce hyacint s kominíkem a žebříkem.

Podejmlíko Půlrohlík