Muži odcházejí do tmy křičet.

Náš tatínek sbírá rozhledny. Respektive návštěvy a fotografie rozhleden.
Minulý týden za okny spatřil slunce a hned musel běžet pro další rozhlednu. Běh myslím metaforicky, ale vzal mě s sebou.
Na hoře pod rozhlednou jsme v hluboké závěji potkali bědujícího muže v zelených šortkách oblečených přes kalhoty, kterak obchází kolem svého auta uvězněného v oné závěji, padá před ním na kolena a říká: "Možná, že když to tady nějak tento, tak to to... půjde."
Nešlo a osobně si myslím, že tam takhle běduje už celé věky a ještě nějaký ten věk bědovat bude.
Nefoukal vítr, a přesto se rozhledna nahoře celá chvěla. Trochu jsem řvala hrůzou jenom v momentu, kdy se tatínek rozhodl, že v té výšce bude měnit teleobjektiv, aby zkusil vyfotit Zelenou horu na horizontu. Kdyby ještě k tomu foukal vítr, tak bych jistě řvala celou dobu.
Ale že vítr nefoukal, tak jsem vlastně byla docela statečná.

Podejmlíko Půlrohlík

V troubě se mi peče koláč s rybízem a drobenkou

Moje modřina a já, to je lovestory jak blázen. Bolí mě z ní sice chodit ve většině tenisek, ale je tak krásná a hraje všemi barvami.... Bojím se ale, že oni brzy přijdu, přece jen už je to víc jak týden.

V pátek jsem jela s devíti lidmi do dvacet kilometrů vzdáleného města, tam jsme si dali na véču různé ryby (já amura) a pak jsme šli domů. Pěšky. Třicet devět kilometrů. Protože, proč chodit dvacet, když můžete chodit čtyřicet, že ano? Přišla jsem domů v pět hodin a pět minut ráno. Bolely mě kyčle.

V sobotu jsem po šestihodinovém spánku udělala krůtí kousky v těstíčku s pečenou zeleninou a rýží a pak jsme jeli do kina. Do města vzdáleného pětatřicet kilometrů, protože proč chodit do bližšího, žeano? Byl to pěkný roadtrip. Při řízení jsem nikoho nezajela a ani jsem nebyla moc hysterická, prostě krásná sobota. A každopádně ten Přelet nad kukaččím hnízdem a Amadeus (celkem 313 minut) za to stáli. U Přeletu jsem v podstatě celou druhou půlku plakala a u Amadea nám srdce trnula také ze všech sil. 

Jestli k tomu chce Podejmlíko něco dodat, nechť tak učiní, nebo mlčí navždy.

Podejmlíko dodává, že Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, Amadeus Amadeus, rock me Amadeus.

Šilamáma Půlplicpryč

Musí se naučit nazpamět jména z norského kalendáře, kvůli starým lidem, co chodí do knihovny, ale nenosí si průkazku a půjčují si paperback románky o padesáti dílech

V pátek jsem byla na představení Kmeny v NdB. Bylo to hezké. Šli jsme pak spolu pít koktejly, které se jmenovaly jako staré filmy a knihy o letcích. Pak jsem mu doma dala zbytek chilli od oběda, které na mě bylo moc pálivé. Jemu chutnalo. Snědl dvě mističky.

V sobotu jsem tančila na plese do pěti hodin do rána. Bylo to hezké. Akorát mám teď moncl přes celý nárt, protože mi při pogu na "Smoke on the water" někdo dupl na nohu a já měla stříbrné plesové sandálky. Při ostatních písních jsme nepogovali.

V neděli jsem chtěla spát, ale šla jsem do kina na film "Já, Daniel Blake". Bylo to smutné a levičácké. Šli jsme pak za kamarádem se stejným příjmením a slečnou, která překvapivě nemá roztomilý holčičkovský obličejíček. Všechny jsem rozesmála vtipem o gumových rukách. 

V pondělí jsem byla na představení Kmeny v NdB. Bylo to hezké. Méně se nám líbil outdoor týpek, ale zase už konečně víc ocenil tanečníka. Šli jsme pak do burgrárny na burgr a vysvětlili číšníkovi z Ameriky, co to je suchý únor.

Šilamáma Půlplicpryč

Pátek byl výjimečný den, protože se Harrrymu a Ronovi poprvé podařilo dojít do Velké síně na snídani, aniž se ztratili

Možná bych se neměla tolik dívat na pořady o vaření.
Nedávno se mi totiž zdál sen, že jsem se účastnila kuchařské soutěže. Úkolem bylo uvařit tříchodové menu. Rozhodla jsem se jako předkrm podávat vejce benedikt (nejlepší jídlo na světě), jako hlavní chod kuřecí prsa s parmazánovou krustou, bramorovou kaší a okurkovo-citrusovým salátem s pikantní vinnou zálivkou a jako dezert čokoládový mousse. V rámci svého snu jsem předkrm zvládla suverénně, ovšem když jsem měla začít připravovat hlavní chod, něco se pokazilo. Už nevím jak se to stalo, ale z nějakého důvodu jsem neměla kuřecí prsa, takže jsem místo nich musela použít klobásu. Připravovala jsem tedy klobásu s parmazánovou krustou, bramborovou kaší a okurkovo-citrusovým salátem s pikantní vinnou zálivkou. Sice mi to zabralo méně času, takže jsem z nějakého důvodu ještě běžela nakoupit na dezert, ale moje klobása nebyla dost propečená, takže na mě ve snu nějaký porotce ve stylu Gordona Ramsayho křičel, že když dělám klobásu s krustou, klobása musí být dostatečně propečená. Z toho jsem sice byla smutná, ale ještě jsem běžela nakoupit na dezert. Nicméně se mi na něj nepodařilo sehnat suroviny, takže místo domácího čokoládového mousse, jsem koupila čokoládový dezert v prášku. Naštěstí nevím, jak na to porotci reagovali, protože jsem se probudila.

A to je příběh toho, proč bych se asi měla dívat méně na pořady o vaření. Naštěstí sedmou sérii amerického Masterchefa mám dokoukanou, tak by to mělo být v pořádku.

Doplňuji toto fotografií primulky, kterou jsme společně s Podejmlíkem minulý týden koupily (No není krásná? Je krásná.) a ještě jednou, na které jsem já a Podejmlíko na rozhledně, která je sice od našeho domova nejblíže ze všech rozhleden, navíc se k tomu kopci, na kterém je postavena, váže hezká pověst o čertech, přesto na ní Podejmlíko byla minulý týden poprvé.

Šilamáma Půlplicpryč

I'm the boss bitch no. 9

A v posledním ohlédnutí za oblékáním loňského roku přidávám směsku tematicky neutříděných obrázků rozmanitých barev a vzorů a přidávám podezření, že odteď už budu navždy chodit jenom v teplákách a mikině Star Wars a Darth Vader s kapucí.

Podejmlíko Půlrohlík

I'm the boss bitch no. 8

Pásky a materiály, které přepásávají.

Podejmlíko Půlrohlík