Dnes bylo hlavní nádraží v pět hodin ráno plné metalistů - domnívám se, že se všichni vraceli z koncertu Therion.
Stála jsem mezi nimi a najednou silně zatoužila vlastnit velké těžké černé boty.
Velké těžké černé boty by pravděpodobně zraňovaly moje atypicky rostlé nohy do krve a co metalovějšího může být.
V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, jsem vzhůru již dvacet sedm hodin.
Vím, že to není správné, ale moje tělo odmítá usnout.
Nebo bych spíš měla říct moje hlava.
Moje hlava, která je díky bohu fyziologicky schopna zvednout se a podívat na nebe.
Našla jsem fotky sněhu z pátého ledna.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat