Neumí ani uvařit vejce

Nyní, když je Šilamáma mimo dosah vymožeností civilizace, zveřejním článek, který napsala, dokud v něm ještě nebyla, a článek, aby toho nebylo málo, pojednává o čase, kdy rovněž nebyla na dosah. Fotografie pochází z procházky, kdy jsme sice byly ve městě, ale zároveň jsme byly v lese, ať je téma vytěženo nadoraz.
-Podejmlíko

Vrátila jsem se z lesa a od řeky a od dětí, co se neustále ptají: "Co bude k jídlu?" Ne, že bych se netěšila na Podejmlíčko a další příbuzné a kamarády (a hospody, co si budem namlouvat), ale jak jsem napsala svému drahému kamarádovi na pohled z tábora: "Hele, víš jak, čtrnáct dní v lese u hliněnejch kamen, jen vařit samý buřty, to vůbec nestojí za kulový. Třeba dneska jsem dělala karbanátky pro 32 lidí."

Jak Vám jistě nemusím vysvětlovat, při počtu 10 dospělých ve věku 16, 19 a 21 až 33 let, 6 mládeží ve věku 13-15 let, 7 děťomládeží ve věku 10-12 let,  a 7 dětí ve věku 7-9 let, není o prapodivné, absurdní i veselé historky nouze. A jedná se o čistě chlapecký tábor. Kromě mojí maličkosti.

Došlo k bitvě o latrínu. Věřím, že nemusím naplno říkat, čím se proslavila. Snad jen, že proběhla v době mého poobědního šlofíku a když jsem se vzbudila, bylo již po bitvě a všichni chodili vydrhnutí z řeky a velmi se smáli.

Také jsme se v noci přepadávali se sousedním táborem. Jelikož se jim povedlo ukrást nám lodě, řekli jsme si, že pomsta bude sladká. Zvolili jsme neortodoxní přístup k přepadu. Obarvili jsme jim mléko potravinářským barvivem na čtyři různé barvy, poslali tam člověka namazaného medem, který všechny objímal, zatímco jsme jim ucpali komín slámou a nad ránem jim udělali koncert zahrnující čtyři seriózní hudební nástroje (kytaru, dvanáctistrunnou kytaru, housle a zelenou vroubkovanou trubku) a můj zpěv. Pak k nám přišlo vedení přepadených a donesli nám kilovou čokoládu, že takovej přepad ještě nezažili a že se jim to moc líbilo.

Jedno naše dítě z kategorie těch hodně malých (pidižvíci nebo familiérně pindíci) mělo v noci noční můry. A z jednoho našeho vedoucího na noční poradě vylezlo, že by to mohlo být tím, že bydlí v domě, ve kterém po druhé světové válce našli mumifikované miminko a mezi světovými válkami že tam bylo sídlo místních satanistů nebo čehosi. Byla o něm napsána kniha "Umřel jsem v sobotu". K zakoupení tady a rozhovor s autorem tady. Tu noc jsme měli noční můry už všichni. Ne jenom ten chlapeček.

Šilamáma Půlplicpryč

Příspěvek začínající krátkou citací.

Že "Vařit" jednou bude mojí odpovědí na otázku "Co sakra jedeš dělat do Kosova?", by mě teda ani ve snu nenapadlo, když jsem v devíti začala chodit do kroužku vaření.
-Šilamáma Půlplicpryč

Vyprovázení na vlak mírně pozbylo na své dojemnosti, protože díky Českým dráhám jsme měli extra 15 minut na mávání kapesníčkem po boku vlakové soupravy a po takovou dobu je těžké udržet sentimentální emoce v plné pohotovosti.
Ale pán, který nás z okna svého kupé pozoroval, byl zjevně rozradostněn z mého pobíhání po nástupišti a ze sestřina opakovaného vystupování a nastupování, takže nic nebylo marné.
A sestřin fotbalový tým poprvé nevyhrál.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se na náš blog dostal tak, že si zadal do vyhledávače spojení "zaslechl jsem lásku odcházet".

 

Motýlci v žaludku

Pánvenože, minulý týden (a hlavně víkend) byl tak nabitý a máme z něho se sestrou spoustu fotek, ale aktuálně o tom nedokážu moc napsat.
To, jak jsme šly se sestrou na oběd, pak na kafe, pak se couraly a fotily a další den jsme byly na výletě na hradě a pak jsem hrála fotbal a koupala jsem se na splavu a přerušila to bouřka a pak oživené židovské město a noční cesta za rodinkou na zahradu a tam rodinná párty, grilování, koupáníčko a takový věci a pak menší fesťák, kde jsem pogovala v balerinkách a s mojí nej kámoškou stavěla hrad z písku a spala u ní a koukali jsme se ještě s jedním klukem na Zoufalý manželky a lakovali si u toho nehty a pak další koupání na splavu a přerušila to další bouřka a pak jsem byla doma s rodinkou a u toho jsem zjistila důvod těch mých současných motýlků v žaludku.
S jednou nejmenovanou cestovkou v pátek totiž odjíždím (jako zaměstnanec) na zájezd do Makedonie a Kosova a včera večer jsem zjistila, že já (HLUPÁK BRALOVSKÁ) nemám cestovní pas a že do toho Kosova ho fakt potřebuju. Takže jsem dneska byla dvakrát na městským úřadě, telefonovala s ministerstvem zahraničních věcí a vyplázla přes dva tisíce, abych se stala majitelkou ne jenom jednoho, ale hned dvou cestovních pasů. Občas ta moje rozevlátost není pozitivní. A teďka, když se vyřešil problém s pasem mi došlo tohle: "DYŤ JÁ V PÁTEK JEDU DO KOSOVA!"

Tak snad mě nikdo nezastřelí.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Doplňujeme to zcela neadekvátně poklidnými fotkami z minulé středy a poklidného kafíčka a poklidné, ač zlehýnka zpocené cesty domů.

 

 

Náhodný improvizovaný večerní příspěvek.

Před několika okamžiky mi přišla sms od mého tatínka v tomto znění:
"Právě jsem přijel vlakem do Kopidlna. Nic zajímavého tu není a tak jedu zase zpátky."
Ale abyste rozuměli, tak kdysi bylo v možném plánu jet vlakem do Kopidlna, ale nakonec z toho sešlo. Po mnoha letech tedy tatínek splatil jeden čestný dluh.

Podejmlíko Půlrohlík

Noční rozjímání

Asi nejvíc se mi na běhání v noci líbí, že při výběhu z domu se bojím i svého stínu, který se přede mnou šine po trávě, kdežto když končím sedmý kilometr, tak bych i démona z pekla rozšlapala, abych nemusela odbíhat z trasy.
Plus jsem v jednom týdnu třikrát potkala na stejném mostě stejného kluka a teď si nejsem jistá, jestli straším já jeho nebo on mě.
A do třetice všeho dobrého, co se týče obrazové přílohy, dáme si trochu vzpomínání na Šilamámu, jak odchází od věcí. (Kdo by to byl řekl, že loni vypadaly její vlasy takhle.)

Podejmlíko Půlrohlík

People. What a bunch of bastards.

Tatínek zrovna u počítače smutně zavyl a poté řekl: "Proč to nefunguje? Když na to klikám. Pomoc. Podejmlíko, pojď mě zachránit."
"Zkusil jsi to vypnout a znovu zapnout?" odvětila jsem já. Tatínek to vypnul a znovu zapnul a fungovalo to. Hrdý moment mého života.

Na jinou notu: Byla jsem dnes navštívit naši jednaosmdesátiletou babičku a mimo jiné jsme si povídaly o tom, jak asi Šilamáma pěkně vaří dětem na skautském táboře. Babička dobromyslně prohodila: "To musí být hlavně hrozné pořád vymýšlet, co vařit."
Já jsem ji ujistila, že to oni mají naplánované předem a že to nemusí vymýšlet sama.
"Třeba palačinky pro třicet dětí asi dělat nebudou," prohodila jsem a obě jsme se zasmály.
Skok v čase o několik hodin později. Přijde mi esemeska od sestry, že je ještě vichřice neodvála, ale že dnes vařili dětem pekáče a byl to, cituji, nejhorší nápad ever.*

Podejmlíko Půlrohlík

*Pro ty ze čtenářů, kteří nepochází z Moravy: Pekáče jsou placky z brambor, technologií přípravy ne nepodobné palačinkám.

Hej, mistře Warhole, namaluj mi banán!

Dívala jsem se na Warholovu adaptaci Mechanického pomeranče (Vinyl, 1965) a myslím, že mi to trvale poškodilo psychiku, rozhodně víc než Kubrickův Mechanický pomeranč.
Taky jsem se dívala na film z roku 1935, který má v sobě fantastické prvky takového rozsahu, jaký bych od hollywoodského filmu třicátých let rozhodně nečekala. Unikátní.
A do třetice všeho dobrého jsem se dívala na nebe skrz vodu a machrovala u toho s vlasy. Už jsem tak opálená, že by si mě nikdo s upírem nespletl ani omylem.
(Žádné dítě nebylo zraněno během focení této sady fotografií.)

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo si našel náš blog tak, že si vyhledal spojení "I love you my baby, my sweet cherry".

 

Všechno nejlepší k narozeninám!

Protože se nám v poslední době nepříjemně rozšiřuje rubrika "sbohem, sladký princi", tak bych chtěla zveřejnit také nějaké nesbohem.
Richard Starkey alias Ringo Star se dnes dožívá 75 let. Ať jich přijde ještě mnoho.

Ivan Palúch (20. 6. 1940 - 3. 7. 2015)

Nejkrásnější muž československé nové vlny a možná nejkrásnější muž všech nových vln světa.
Adam Jednoručka. Princ Bajaja.
Otec tří synů a jedné dcery.

"If they hang you, I'll always remember you."

Šilamáma je mimo civilizaci a já jsem mimo provoz, dalo by se říct.
Ještě než Šilamáma odjela, navštívily jsme babičku a prohlédly si všechny květiny v její zahradě.
Za nejlepší fotku dne jsem prohlásila maličkou štěkající čivavu na zarostlém dvoře.
Sestra také učinila šokující zjištění, že obě naše druhá jména začínají na Půl- (tzn. Půlrohlík a Půlplicpryč) a že to má asi značit, že jsme sestry, ale přitom se jedná o prachsprostou náhodu.

A nyní komentář k aktuálním událostem:
Onehdy ve tři v noci mi připadalo jako velmi dobrý nápad okamžitě jít ven běhat. Sice jsem od té doby nemocná, ale když už zase můžu dýchat nosem, tak mi to pořád přijde jako velmi dobrý nápad, běhat v noci. Kdo by to byl řekl, že tři kolečka kolem panelového sídliště dají dohromady pět a půl kilometru. Můžu u toho sledovat lidi na zahradách kolem ohníčků a páry romanticky na sebe koukající, zatímco jejich malý bytový pes očůrává sloupy a nebo po mně skáče.
Šilamáma si odvezla čelovku, takže běhám úplně potmě, v těch pasážích, kde nejsou městská světla. Myslela jsem si, že to nepůjde, ale jde to. Stejně jako nohy potřebují nějakou chvíli běžet, aby si uvědomily, že je to aktivita přesně pro ně, tak oči potřebují trochu po nořit do "tmy", aby zjistily, že v ní dokážou vidět stejně dobře jako jinde. Měsíc s hvězdami tomu jistě pomáhají.

Podejmlíko Půlrohlík