Běžela jsem také, ovšem pouze jedno kolo, čtvrtmaraton, chcete-li, 11,5 kilometru. Dala jsem si za cíl, že to zvládnu, abych dokázala, že moje tělo je po všech těch chorobách a zraněních zase schopné. Naposledy jsem totiž běhala loni v dubnu, předtím, než jsem si uklouznutím v autobuse (!) vyhodila čéšku z kolene a znemožnila si sport na delší dobu.
Koneckonců, pokud jsem zvládala uběhnout dvanáct kilometrů na našich školních soustředěních, kde jedinou náplní je, že se přes den kouká na filmy a v noci se pije, tak potom už zvládnu cokoli.
Uběhla jsem vše podle plánu, v minulosti zraněné kotníky ani koleno jsem vůbec necítila a i jinak bylo vše blažené.
Velkým pomocníkem mi byl pečlivě sestavený playlist, který obsahoval písně od Visacího zámku, Depressive Age a ze seriálu Being Human. Na podobnou kombinaci jsem už předloni běžela Grand prix v Praze a asi neexistují motivačnější písničky. Dnes mě nejvíc zachránil Fatboy Slim a jeho Right here, right now. Začala mi hrát v lese, ve stínu, cesta vedla z kopce a ještě jsem zrovna dopila panáka ionťáku z občerstvovací stanice, takže jsem se zachvěla tím, jak je ta písnička dojemná, a letěla jako drak. Ano, byla jsem dojatá v lese hudbou a během a měla jsem slzičky na krajíčku.
Další slzičky přišly na řadu ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem podcenila jaroletní slunce, které dnes velmi pálilo, a že mojí upírské bledosti musím dát po zimě sbohem a smířit se s tím, že od jara do podzimu už žádná bledulka nebudu. Ale co se dá dělat.
Další zábavná historka nastala v momentě, kdy mě před závodem u umyvadel oslovila cizí slečna s tím, že mě i sestru zná z Módního pekla a že si pamatuje, že jsem tam kdysi psala, že trénuji na půlmaraton. Ach, vzpomínky na mládí a časy strávené snahou nepouštět si jedovaté a nesnášenlivé komentáře z Pekla k tělu...
Moje rozvernější a endorfiny ovlivněná nálada dnes způsobila, že jsem sestře dovolila vyfotit mě při úsměvu a různých obličejových grimasách. Tyto fotky také fungují jako set důkazů, proč se obvykle při focení úsměvu vyvaruji. Také se musím přiznat k tomu, že mě zvráceně baví fotky sestřina lokte, na kterým původně pouze testovala expozici, ale vznikly z nich zásadně vyprázdněně narační momentky zachycující ducha naší prchající doby.
Podejmlíko Půlrohlík
Žádné komentáře:
Okomentovat