Ranní stručné konstatování

Moje spolubydlící mi dnes prozradila, že jsem mluvila ze spaní. Říkala jsem:

,,Stejně jste všichni stejní."

Evidentně jsem prý mluvila v mužském rodě. I moje spící já je tired of men's shit.

Šilamáma Půlplicpryč

Kdo bydlí v srdečních komorách.

A snese, že mu teče tolik krve do pokoje.
Už je to tak, jeden den se válíte po trávě v pampeliškách a další je taková zima, že máte výmluvu pro fotky v zimním kabátě.
Přišla mi syrovátka v butylce větší, než je moje hlava.
Dala jsem lesklou minci pánovi, který chtěl peníze na krmení pro svého psa.
Napsala jsem slova písně o koních a Soňa ji teď bude zpívat.

Podejmlíko Půlrohlík

Jsem si to nějak domyslela

Právě jsem odmítla zúčastnit se akce s názvem "Čarodky na hřbitově". Co se to se mnou jen stalo?

Daly jsme si se sestrou dneska brečící moment u tohohle klipu a meditovaly, jak je herdek možný, že existují lidi, co u toho nebrečí?
Také jsme se sestrou ležely v pampeliškách a pak foukaly bublinky na dítě. A to jsou ty požehnané momenty. Dokud nezjistíte, že metr hluboký sklípek v zahradní chatce není dost chladný, aby se v něm neroztekl Váš ledňák.

Ale lžičkou se sníst dal.

Šilamáma Půlplicpryč

Podejmlíko dodatek: Na poslední fotografii si prosím všimněte, jak snadno se z fotografa může stát umělec.

Mac... they said you escaped. I knew you wouldn't leave without me. I was waiting for you. Now we can make it, Mac; I feel big as a damn mountain.

Dnes jsme se sestrou na zahrádce nejkultovnějšího podniku v našem městě diskutovaly o brečících filmech.
Dívala se na Přelet nad kukaččím hnízdem a brečela u scény koupání v bazénu, kterou já si nepamatuji. Já jsem říkala, že vždycky brečím u scény únosu lodi a výletu na moře. A potom jsme vzpomínaly, jak přesně probíhá poslední scéna a co přesně ten obrovitý indián McMurphymu řekne, než odejde vykonat hrdinský skutek.
Napsala si seznam filmů, na které se chce podívat - pamatuji si, že tam bylo Stůj při mně.
Já jsem jí popisovala děj filmu, ve kterém Robert Sean Leonard a Christian Bale ukradnou Nadě Konvalinkové rádio.

Podejmlíko Půlrohlík

 Přelet nad kukaččím hnízdem

 Stůj při mně

 Swing Kids

Jsem stejně příčetná jako ty

Celkem jsem se uklidnila.
Znojmo bylo skvělé. Tlačítko s popisem tlačítko, které když jste zmáčkli, tak zakokrhalo.
Už jste někdy chtěli pohladit někoho, kdo sedí před Vámi v autobuse?
Předevčírem minigolf, včera koncert se čtením (byla i ta o mě), zítra nebo pozítří budou dětičky. Už jsem je neviděla měsíc. MOC se na ně těším.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. veselá fotografie z půlmaratonského fotokoutku s nejlepší sestřičkou a nejlepší kámoškou, co má na hlavě zaječí ouška

Náhlé uvědomění a zahřátí u srdce.

Jak se jmenuje ten pocit, když si uvědomíte, že pán, který vám chválil květované a zlaté kalhoty a šaty s andělem, pracoval na rekvizitách pro Tajemství hradu v Karpatech?

Podejmlíko Půlrohlík

O citovém zabarvení slov.

Dnes jsem hledala v osmisměrce slovo SEBELÁSKA.
A přestože jsem už našla skoro všechna slova obsahující písmeno "b" a tím pádem věděla, kde se nacházejí, trvalo mi to trochu déle, než bych čekala.
V momentu, kdy mi písmenka z usilovného zírání začala trochu poskakovat před očima a měnila barvu na fialovou, mi bleskla hlavou jakási teorie dělící všechny lidi světa do dvou skupin na základě jevu, který nazýváme pojmem sebeláska.
První předmyšlenkou bylo to, že slovo sebeláska má pro mě spíš negativní zabarvení, i když by správně mělo být neutrální.
Druhou, tu hlavní myšlenku, jsem zapomněla přesně v momentu, kdy jsem našla SEBELÁSKU v osmisměrce. Pamatuji si, že celá teorie končila spojením "...mají opravdu rádi jenom sami sebe."
To mi připomnělo moji starou báseň "Černá kronika".
A tím se dostávám k dalšímu aktuálnímu tématu v mém životě, kterým jsou soutěžní příspěvky literární soutěže při festivalu Ortenova Kutná Hora, v níž jsem členkou poroty. Uzávěrka skončila s posledním březnem, já jsem obdržela jeden a půl kilový poetický balíček a teď mě k přečtení čeká spousta básní.

K oslavě obou trochu neústrojně spojených témat nyní báseň "Černá kronika",
kterou jsem napsala 28. února 2010.

i.
mladší sestry se rodí v menších bolestech
matky už si zvykly
že pokud neodejdou první
tak je nakonec všechny jejich děti
opustí samy

mladší sestry se tulí když jsou smutné
a pláčou jak jsou nešťastné
ty starší v tísni chodí do divadla
prohlížet si drdoly vyšňořených paní v předních řadách

otcové mají raději mladší sestry
opakování starých chyb
činí život snesitelnějším

starší sestry nesnáší své otce
aby nikdy neměly snesitelné manžele
a litují svoje matky
dřív pochopí smysl slova odejít

ii.
mladší bratrové mají těžký život
nemusí dělat nic
jenom milovat svoje starší sestry
díky jejich vrozené sebestřednosti
je to nadbratrský úkol

otcové si nevšímají mladších bratrů
(dělají z nich kurevníky bez svědomí)
jsou příliš zaměstnáni plánováním
nejstaršího syna si vychovají
ze starších sester

matky jsou krásné a úspěšné
i po čtyřicítce a ještě dál
můžou spokojeně spát
zatímco starší sestry budoucí inženýrky
nestíhají rýsovat kvůli starostem
o mladší bratry

v takové rodině nikdo doopravdy
nemá nikoho rád
až na starší sestry
ty si dokonale váží ženského ducha
a nakonec se stávají lesbičkami

iii.
mladší sestry milují
své starší bratry
a těm je to jedno

otcové jsou idioti
říkají starším bratrům to nech
to je babská práce

matky jsou krávy
kupují mladším sestrám růžové halenky a sukně
a co hůř samy je často nosí taky

starší bratři opraví všechno
a nikdy jim nevadí že za to nikdo neděkuje
jsou tupí a nevzrušiví
díky čemuž si najdou věrné a chytré ženy
starší bratři jsou nejspokojenější ze všech

iv.
mladší a starší bratři se perou
mezi sebou navzájem a také s cizími
mladšími a staršími bratry
ve škole se to učí pod názvem dějiny

tito mladší a starší bratrové nemají otce
sami jsou otcové vlasti ideologie lodního šroubu
k tomu zřejmě není potřeba žádných
matek

z obyčejných mladších bratrů budou policisté
a z obyčejných starších vědci
budou mlátit špinavé technaře a bořit základy ze kterých vzešli
pokrok je pokrok

starší bratři nemají čas
mít někoho rádi
mladší milují jen sami sebe

a to jsou opravdoví lidé

Podejmlíko Půlrohlík

Tráva je tak zelená, nebe je tak modré, Spectre je bezva

Venku je konečně krásně. Sluníčko svítí, ptáčci řvou a taky je ten jedinej tejden, kdy Brno nesmrdí, ale voní.
Takže pro změnu smrdím doma já a dělám práci do předmětu Finanční analýza a plánování. A abych citovala Slobodnou Európu: Analýza dokázala ho-no.

Ale aspoň je můj výhled z okna na barák přes (ne moc širokou) ulici a neštve mě to moc. Ale mohlo by.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Doplňuji toto jednou lehce vintage fotkou (tak tři roky to bude) a screenshotem ze seriálu Shameless.

Kdyby přede mnou běžel Macklemore, tak dám deset kilometrů pod hodinu.

Dnes se v našem rodném městě běžel půlmaraton.
Běžela jsem také, ovšem pouze jedno kolo, čtvrtmaraton, chcete-li, 11,5 kilometru. Dala jsem si za cíl, že to zvládnu, abych dokázala, že moje tělo je po všech těch chorobách a zraněních zase schopné. Naposledy jsem totiž běhala loni v dubnu, předtím, než jsem si uklouznutím v autobuse (!) vyhodila čéšku z kolene a znemožnila si sport na delší dobu.
Koneckonců, pokud jsem zvládala uběhnout dvanáct kilometrů na našich školních soustředěních, kde jedinou náplní je, že se přes den kouká na filmy a v noci se pije, tak potom už zvládnu cokoli.
Uběhla jsem vše podle plánu, v minulosti zraněné kotníky ani koleno jsem vůbec necítila a i jinak bylo vše blažené.
Velkým pomocníkem mi byl pečlivě sestavený playlist, který obsahoval písně od Visacího zámku, Depressive Age a ze seriálu Being Human. Na podobnou kombinaci jsem už předloni běžela Grand prix v Praze a asi neexistují motivačnější písničky. Dnes mě nejvíc zachránil Fatboy Slim a jeho Right here, right now. Začala mi hrát v lese, ve stínu, cesta vedla z kopce a ještě jsem zrovna dopila panáka ionťáku z občerstvovací stanice, takže jsem se zachvěla tím, jak je ta písnička dojemná, a letěla jako drak. Ano, byla jsem dojatá v lese hudbou a během a měla jsem slzičky na krajíčku.
Další slzičky přišly na řadu ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že jsem podcenila jaroletní slunce, které dnes velmi pálilo, a že mojí upírské bledosti musím dát po zimě sbohem a smířit se s tím, že od jara do podzimu už žádná bledulka nebudu. Ale co se dá dělat.
Další zábavná historka nastala v momentě, kdy mě před závodem u umyvadel oslovila cizí slečna s tím, že mě i sestru zná z Módního pekla a že si pamatuje, že jsem tam kdysi psala, že trénuji na půlmaraton. Ach, vzpomínky na mládí a časy strávené snahou nepouštět si jedovaté a nesnášenlivé komentáře z Pekla k tělu...
Moje rozvernější a endorfiny ovlivněná nálada dnes způsobila, že jsem sestře dovolila vyfotit mě při úsměvu a různých obličejových grimasách. Tyto fotky také fungují jako set důkazů, proč se obvykle při focení úsměvu vyvaruji. Také se musím přiznat k tomu, že mě zvráceně baví fotky sestřina lokte, na kterým původně pouze testovala expozici, ale vznikly z nich zásadně vyprázdněně narační momentky zachycující ducha naší prchající doby.

Podejmlíko Půlrohlík

Nebylo bezpečný dýchat

Tyvole, to sem zase jednou měla nápad. Gratuluju.
Včera v mojí takřka domovské hospodě Na Barborce byl koncert kapely Metzger & Bauer, která má například tento boží klip. No a kde je ten háček. Že jsem byla v Brně a a dneska v 9 ráno musela být v Brně, jenomže ta hospoda s tím koncertem byla 60 kiláků od Brna. No a mě přišlo jako úplně nejlepší nápad tam jet, kalit tam do tří a ve třičtvrtě na čtyři jet vlakem zase zpátky do brna. Geniální.
No nicméně koncert to byl báječný, týpci byli skvělí a pouštěli po koncertě vinyly a mluvili francouzsky. Co víc si přát.

A taky je docela príma přijít ve čtvrt na šest v Brně na byt a slyšet od spolubydlící: Tyjo, řekni mi, že nejdeš z Barborky?
A šla jsem z ní.

Šilamáma Půlplicpryč

P.S. Dokumentuji fotografií, kde jsem barevná a vyspaná a vůbec ne ten zombík, co dneska seděl ve škole. A pak taky screenshotem z Black Books dokumentující můj mentální i fyzický stav dnes ráno.

P.S.S. Když jsem seděla v té škole, volala mi moje drahá sestra, že poznala moje básně. Príma.

Magie.

Zastávka plná "normálních lidí".
Přijde pankáč, lidé se od něj odtahují. Někomu začne zvonit telefon - Dancing queen od ABBY.
Pankáč přijme s vážnou tváří hovor.
Svět je krásný.

Podejmlíko Půlrohlík

Jmenuji se Pilar Ternerová

Po veselém víkendu, trvajícím týden, zase nějaký smutky v hlavě. Ranní cesty domů bez pusy na rozloučenou tomu nepomáhají. Pořád jsme kamarádi?
Tolik toho nesmím říct.
Možná bych měla přestat mluvit úplně.

Dřív jsem měla pocit, že se mi dějí věci ze Samotářů. Teď už nemám pocity.

Šilamáma Půlplicpryč

A jestli ne, tak proč ne?

Jsme takové sestry, které se zabývají jen seriózními otázkami.
Například jsem si jistá, že dnes ve vlaku jsme si nějakou takovou položily. Ani za boha živého si ovšem nevzpomenu, co to bylo.
Pamatuji si jen, že předevčírem jsem se sestry ptala, jestli je v Kalifornii v zimě večer brzo tma.
Včera v akvaparku jsem se zase ptala, jestli se v češtině Mozart správně vyslovuje jako [mozart] nebo [mocart].
Nicméně jisté je to, že na Velikonoční pondělí před třemi lety jsme se vydaly k židli na poli, abychom nafotily fotky ke slavnostnímu založení tohoto blogu.

Podejmlíko Půlrohlík a Šilamáma Půlplicpryč