Monday Zombie Blues

V sobotu jsem ztratila hlas, v neděli klid duše a v pondělí jsem měla věštecký sen.

Podejmlíko Půlrohlík

Carol si všímá detailů, velmi konkrétních detailů, ale nevnímá věci (svět) jako celek.

Dnešní den byl pro mne speciální z mnoha důvodů.
Předně jsem se ráno udeřila do lokte tak, že tam teď mám dvoucentimetrovou tržnou ránu. Myslela jsem si, že dny takovéhle elementární nešikovnosti už mám za sebou, ale kdo ví. Včera mi taky spadly ze skříně na záda dvě krabice, na jedné je obrázek slona. Ale abych zůstala u lokte, když se udeříte o správnou ostrou hranu do správného místa na lokti, tak loket docela dost krvácí, kdo by to byl řekl.
Ale to asi jenom vesmír vyžadoval platbu, protože hned potom se mi podařilo udělat na vlasech vlnu a fixovat ji tak, že zůstala zvlněná a na svém místě, což se mi nikdy předtím během celého života ještě nepovedlo. Je to první krok k mému cíli přiblížit se trpaslíkům z Hobita, kteří cestují stovky kilometrů, zlézají hory a stromy a zpívají a kují pikle a jejich účesy jsou po celou tu dobu dokonalé.
Také jsem dnes poprvé v tomto týdnu mluvila s dalšími lidskými bytostmi - na mém hlase to bylo dost poznat, byl celý zatažený a chlaplavý, ale nakonec jsem si to myslím docela užila - a doufám, že i ti, se kterými jsem mluvila. Zábavným detailem je to, že největší část debaty byla o dívce, jejíž já podlehne svým ostatním částem a přestane zcela vycházet z bytu a útočí na všechny, kdo se tam pokusí dostat za ní. (V minulém týdnu za mnou dvakrát přišla spolubydlící, jednou mi nabízela dva grepy a podruhé kuřecí rizoto.) Ale nezeptala jsem se pana K., jak je vysoký, což mi asi moje sestra jen tak neodpustí.
Dále jsem také dnes poprvé v tomto týdnu byla venku za světla (byla jsem venku každý den, ale vždycky potmě), nicméně zapomněla jsem si vzít foťák a hned jsem toho litovala, protože jsem se zatoulala k mé oblíbené městské věži, kterou si postavili občané sami svými silami a z vybraných prostředků, to mě vždycky na kostelech a podobných stavbách fascinuje: Lidé to chtěli, tak se domluvili a postavili si to, vlastníma rukama. Každopádně důvod mé lítosti byl to, že mezi věží a vedle stojícím kostelem se zjevila jakási instalace pavoukoptačích chlupatých barevných zvířátek, které působí na těch neomítnutých starých kamenných zdech velmi bizarně a fantazii probouzejícně. Musím si tedy vystačit s chabými, spíše abstraktními fotografiemi z mého telefonu, které také fantazii spíše provokují, než že by něco vysvětlovaly.
Ušla jsem dnes bez pár metrů sedm kilometrů, což je zatím nejvíc v tomto měsíci. U této příležitosti bych chtěla poděkovat mým městským botám, že přestaly ubližovat mým nohám a dovolují mi provozovat delší procházky.
Poslouchám teď skoro jenom vážnou hudbu, jsem u Mozartových koncertů pro housle, a moje vědomí si myslím konečně začíná překonávat ten nezvyk (vzhledem k hudbě, kterou obvykle poslouchám) a je na dobré cestě k výsostným zážitkům.
A konečně jsem si objednala čtyři Analogony s dokonalými názvy KONEC CIVILIZACE, MYSTIFIKACE A DEMYSTIFIKACE, ŽENA V MNOŽNÉM ČÍSLE A MÝTUS A UTOPIE a velmi se na ně těším. Mělo by to být vzrušující dobrodružství.

Podejmlíko Půlrohlík

V análech jsem vyhledala, že jde o post-apokalyptické kolibříky, kteří jako fénix vylétají z popela, aby se napili z květu, symbolizujíce tak dualitu života a smrti, mísíce v sobě tíži materiálu (latex) a jeho sexuální náboj s lehkostí kolibříka. 

Sova by chtěla vědět, proč je králem zvířat lev a ne třeba sova.

Odpověď na tuto otázku podává pan Jařab jasně: Králem zvířat může být jen ten, který může co nejvíce ostatních zvířat sežrat a přitom sám zůstat nesežrán.
A také si u toho Roman Zach povídá s vlastní uříznutou rukou, což je něco, co jsem napsala asi před pěti lety a teď už to taky nemůžu použít, ach jo.

Podívejte se na fotografie sjednocených sester, na nichž mě sestra výjimečně přiměla se smát.

Podejmlíko Půlrohlík

 

Chudý sitárista a tanečník tanga

Dneska jsem usnula na zemi.
Toto je fotka mojí maličkosti s roztomilým pejskem, který mě ve středu málem kousl do kotníku.

Šilamáma Půlplicpryč

Žena se dokáže změnit v podstatě v cokoliv.

Veškerá má práce teď vychází vniveč.

Mimochodem při googlení spojení "vychází vniveč" na člověka vyskočí takováhle krása:
"Úsilí autorky tedy vychází vniveč ne proto, že by jí chyběla data, ale proto, že data nejasně a chaoticky propojuje s teorií, interpretuje je nahodile a nemá ani jasno, zda chce interpretovat data jako celek, nebo srovnávat podskupiny, či dokonce se vyjadřovat k jednotlivcům. "

Podejmlíko Půlrohlík

Tum tu du tum tu du tumtum

Začíná se na mě silně podepisovat zkouškové období. Už tak týden jsem jen zalezlá, učim se a občas lezu na zkoušku. Peklíčko. Nejvíc jsem si pokecala s kocourem mých spolubydlících, který mě nemá rád.
Kompenzuji si to prohlížením fotek ze sociálně šťastnějších chvil. Dokládám to fotosérií, jak sklenici vína plním kouřem (ne z cigaret, fujtajbl, ale z vodárny) a ucpávám cibulí.
A víte, že v existuje způsob financování podníků, který se jmenuje obchodní andělé, no není to nádhera?

Šilamáma Půlplicpryč

Sama nocí tmou.

Sama nocí tmou je název nového íránského upírského westernu. Viděla jsem upoutávku v kině před posledním Hobitem a myslím, že smích při objevení se taglinu "první íránský upírský western" byl mnohem upřímnější než jakákoliv emoce, jaká se ozývala sálem během samotného filmu.
Ale to trochu odbočuji. Pojmenovala jsem tento zápis "sama nocí tmou", protože se tématicky přibližuje k mému dalšímu sdělení.
Byly jsme včera v divadle na avantgardním baletu, kde nastal jeden velmi konkrétní moment, o kterém teď chci hovořit:
Hrbatá, ztýraná a odstrkovaná Alžběta uvězněná ve sklepní kobce povzdechla si nahlas: "Dva, dva se aspoň zahřejí, ale co má člověk dělat sám, jak se zahřeje?"
Mé odhodlání žít tak, abych byla schopna přežít případnou zombie (či jinou) apokalypsu, okamžitě sepnulo a moje přirozená reakce na tento emocionální moment v divadelní tragédii na sebe vzala podobu této myšlenky: "No co, udělá přece pár dřepů."

A protože dnešek je den šťastných náhod, tak na naše město zrovna udeřila sněhová bouře takového rozsahu, že v naší čtvrti zhaslo veřejné osvětlení, takže je pro jednou tma opravdová.

Podejmlíko Půlrohlík

Pour féliciter 2015

Začněme nový rok s mým prvním deníkovým záznamem:

"Konečně se mi poštěstilo zažít ten nekonečným děsem naplněný moment, kdy zběžně procházím chodbou a koutkem oka zahlédnu skrz pootevřené dveře nevinné osmileté dítě stát ve svém pokoji čelem k prázdné zdi. Nerozumím mu, co říká, tak vejdu za ním a ptám se: "S kým si to povídáš?" Otočí se ke mně, jeho tvář zračí hravost, oči zůstávají nepřítomné či prázdné, sladký hlásek odvětí: "S nikým."

Co na tom, že jenom několik chvil nato se v jiné místností probudí jeho dvouletá sestra a začne plakat a křičet, stejně jsem dnes nechtěla jít spát."

Podejmlíko Půlrohlík