Mívám teď v poslední době problémy se spaním, což je něco, co jsem ještě v životě neměla.
Obvykle by se můj spánek dal popsat spojením "jako když ho do vody hodíš" - jdu spát, usnu, spím a vzbudím se až když je třeba vstávat, s tím, že mě nevyruší ani sbíječka nebo Blind Guardian hrající ve vedlejším pokoji.
Teď ne. Už několikátým týdnem mi trvá i několik hodin, než vůbec usnu, a když už usnu, spím dvacet minut nebo hodinu a už o sobě zase vím a potmě schoulená bdím. Nepomáhá ani můj oblíbený trik hodinu a půl před spaním cvičit a tančit, abych byla unavená a odešla do říše snů co nejdříve.
Tím se ovšem dotýkám té nejpozitivnější věci na celé situaci - už hodně dlouho se mi nestalo, že bych tolik snila. Protože se brzy a často budím, pamatuji si mnohem víc snů než v obdobích bezchybného spánku.
Lucidní snění je něco, čemu jsem se naučila už dřív pomocí nastavování opakovaného budíku častokrát po sobě a bujné fantazie, která je mi vlastní.
Dnes se mi ovšem otevírají dveře k mnohem více vzrušující kapitole: lucidní snění ve světě nočních můr.
Vedou mě k tomu dva zásadní fakty: Nejsem se stavem svého spánku úplně spokojená (jsem častěji nemocná a tělesně slabší kvůli tomu, že tělo nemá čas se přes noc opravit, a protože se nemůže opravit, tak mě budí můj vlastní kašel, a zlomyslná spirála se točí dál a dál) a tak mě během jeho krátkých záchvěvů navštěvují spíše zneklidňující motivy. Zároveň ale se podezřívám (a jsem prakticky usvědčena) z toho, že mě to ve skrytu mé unavené duše baví, takže já sama (pod)vědomě jsem důvod, proč se tohle všechno děje.
Trávím proto hodiny určené odpočinku v mátožných stavech, ve kterých mi vypadávají všechny zuby a já volám zubařce, jestli mi je opraví, ale když mi zvedne telefon, nemůžu mluvit, protože nemám zuby.
Nebo polykám pavouky - při tom jsem přirozeně musela myslet na Draculu, protože panu Stokerovi dodnes nemůžu odpustit, že napsal tu dokonalou knihu, protože než jsem si ji přečetla, myslela jsem si, že ji napíšu já.
Dnes, přibližně v 3:57, jsem měla nový, krásně konkrétní rozjímavý a děsivý sen, který jsem si ještě přímo během jeho trvání sama pojmenovala takto: Sen o takové té situaci ze zombie hororu, kdy skupinka přeživších postav překoná sérii nebezpečných překážek, aby zvýšila pocit svého bezpečí, ale shodou náhod nebo zlovůlí scenáristy se jedna maličká věc pokazí a povede ke zhoubě všech. Dokonce jsem přímo v onom snu sama sobě udávala příklad, že to je jako když ve 28 dnech poté Frank praští do brány, aby odehnal mrchožrouta hodujícího na nehybném lidském těle. Jeho úmysly byly dobré, jeho gesto bylo pozůstatkem lidství ve světě, kdy se význam slova lidství bude muset znovu definovat. Jeho následky vedly k záhubě.
Jsem zvědavá, jestli toto malé dobrodružství představuje odchylku od normálu, nebo jestli se mám přizpůsobit situaci a založit své fungování na několika kratších spáncích během dne místo jednoho dlouhého (četla jsem nějaké statě, které uváděly, že tento způsob spánku je člověku evolučně bližší).
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když mám po každém snu nutkání vstát a jít si ho zapsat.
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když se budím uprostřed noci, abych na aukčním serveru přihodila na ponožky s Georgem Washingtonem za pět a půl dolaru.
Nesmím se také divit, že nemůžu spát, když mě existenciální moment zombie přeměny zajímá víc než vlastní tělesné dobro.
Podejmlíko Půlrohlík
A otázka na závěr: Co to znamená, když ke spontánnímu deníčkovému záznamu o divokých snech přidám prakticky bezmyšlenkovitě jenom samé fotky, ve kterých mi není vidět do tváře?
