Podejmlíko apendix:

Ráda bych se zde veřejně vyjádřila, že poslední Francouzi v Šilamámině příspěvku o Barvách mně osobně rozhodně přitažliví nepřipadají!

Podejmlíko Půlrohlík

I čarodějnice si rády vyrazí zatančit

Byla jsem v Ostravě na Barvách, což je poměrně divný, já nesnáším moc lidí u sebe. Tahle hrůza se ale dá eliminovat, zvlášť pokud pijete neustále pivo či cider a nealko jenom deset minut po probuzení, než dojdete k nejbližšímu stánku s pivem. Takže čtyři dny lehké nacamranosti udělají svoje.

Nejlepší kapely byly country kapely. Seriózně jsem se zabouchla do Graveyard train. Australští týpci hrající country o smrti a příšerách, koncert zakončili hezkou úvahou na téma, že všichni v tomhle sále, fesťáku, městě, na týhle zemi umřeme, nepatří nám nic. Byli skvělí! A Slim Cessna's Auto Club! Taková mše, se skvěle úchylným hráčem na banjo/zpěvákem. Panebože! A taky jazz - Guillaume Perret and Electric Epic - parta francouzskejch krásnejch týpků, saxofon a jazz! Peklo na zemi, červeně svítící saxofon, nářez jak sviňa.

I čarodejnice si rády vyrazí zatančit!

Šilamáma Půlplicpryč

Graveyard train - pozitivní zlatíčka

Slim Cessna's Auto Club - ten třetí zprava <3

Guillaume Perret and Electric Epic - jazzovej brutus

Londýn na oslavu znovuspolčení Monty Pythonu umístil do parku u Tower Bridge sochu padesátipalcového mrtvého papouška.

Nějak se mi nasbíraly deníčkové zápisy, to je tím, že jsem celý víkend natírala v růžových plavečkách trámky a desky impregnací a lazurou. Takhle moc opálená jsem mimochodem nikdy nebyla, moje upíří já se silně bouří.

Myslela jsem si, že když budu brát B-komplex, tak budu komárům smrdět a nebudou mě štípat (tak aspoň praví městská legenda). Ukazuje se, že komárům trocha zápachu nevadí, hlavně že má krev vyvážený obsah minerálů a vitamínů.

Tommy Ramone zemřel, čím už jsou všichni původní členové spolu na obláčcích.

Ten moment, kdy šest měsíců hledám po bytě jednu konkrétní věc, postupně na to zapomenu, že ji hledám, potom zvednu hlavu, stojí přímo přede mnou na okně a je na ní nápis "discover".

A konečně: Dnes jsme se já a sestra rozbrečely, když jsme si pouštěly video, jak The Tap Tap hrají písničku One Day.

Podejmlíko Půlrohlík

Není těžký, je to můj bratr.

Tak jsem konečně tak po čtrnácti letech pochopila narážku, kterou Kryton prování, když v epizodě Červeného trpaslíka "Žádná legrace" pronese větu z nadpisu, když zvedá tělo mrtvého androida Abla. Nikdy jsem úplně nechápala, proč po ní přichází smích od publika, a teď to vím. "He ain't heavy, he's my brother" je název písničky od The Hollies.
Asi se člověk každý den dozví něco nového.

Plus včerejší deníkový záznam:
V televizi dávají muzikál "Tráva", na který jsme se kdysi vydaly já (14), moje sestra (12) a naše maminka (38) do místního kina jenom proto, že v časopise Premiere byla recenze doplněna fotkou, u které byl popisek ve znění: "I pravil Ježíš: "Ty už to nehul." Promítání se ale nekonalo, protože kromě nás nikdo jiný nepřišel.

Podejmlíko Půlrohlík

Jeho plazové prý každé ráno provozují svoji jógu.

Božínku, takové to, jak jsem se ve čtrnácti zamilovávala do herců, co hráli takové role, jako třeba v Master And Commander nějaké námořníky v davu, imaginárně je obsazovala do rolí v mých povídkách a po nocích překládala jejich biografie do češtiny, a teď si můžu na jejich twitteru přečíst, že pijí vino collapso, jedí pizzu, koukají na Invazi lupičů těl a jsou šťastni. A vlastní několik plazů, ještěrky a hady.

A jmenuje se Bryan Dick a říká: "I'm worried Cameron will apply these enforced internet filters and I wont be able to google my name without asking permission."

Podejmlíko Půlrohlík

I love you my baby, my sweet cherry. You are my sweet strawberry.

Díváme se na Knoflíkáře, film o smrti a o náhodě/osudu, a tatínek (který občas neslyší nic, ani když se mu to říká do očí) si stěžuje, že tady slyší nějaké odporné bzučení.
Nezdá se mi to, jen čekám, až začne ve filmu hrát Hollywood od Už jsme doma.
Tatínek zastaví promítání, rozsvítí, přinese si židli a prohlíží si strop.
Nad oknem je v pavučině chycená moucha, bzučí o život, nad ní sedí pavouk a bleskově ji oplétá.
Dívám se na to a kromě citoslovcí řeknu: "To vážně vypadá jako ve filmech, když se ve filmech pavouk chystá pohltit mouchu."
A potom řeknu: "Osvobodíme ji."
Tatínek přinese vysavač, řekne "Tu už neosvobodíš.", oba je vysaje.
Pokračujeme v promítání a hraje Hollywood od Už jsme doma.

Podejmlíko Půlrohlík

P.S.: Někdo se dostal na náš blog tak, že zadal do vyhledávače spojení "filmy o mniších".

FullHáDes je bůh vysokého rozlišení

Tak jsem se vrátila z louky, lesa, od řeky, od řvoucích dětí, topinek k večeři, hliněnejch kamen.
Chce se mi pekelně spát, ale stálo to za to.
V rámci zachování duševního klidu jsem vynechala věci, po kterých duševní klid nemívám.
Je dobrý kopat jámy a vstávat první a zatápět a postavit na čaj. Pomáhá to proti existenciálním krizím.
Byl to rok.

S láskou

i bez.

Šilamáma Půlplicpryč

Ponory do dětství u terapeuta, přeludy postav na cestách jaguárem, krabice vzpomínek ve vlastním mauzoleu, kdy se chaos a kravál mění v příběh, procítěná egománie a stávání se bohem.

Našla jsem pět let starý soubor s názvem "návrhy na články". Obsahoval tři řádky:

Umění není imitace přírody, nýbrž reprodukce pocitů. -Vincent Van Gogh

S chladnokrevností nejdál dojdeš…

Státní maturity – trn v patě školství

Co by si asi moje tehdejší já pomyslelo, kdyby vědělo, že jednoho dne bude vlastníkem kabelky ve tvaru červeného jednorožce.

Podejmlíko Půlrohlík

Dvě žáby na lavičce.

Drahý bože. Drahý dobrý bože můj.
Právě jsem viděla blesk a srdce se mi na chvíli zastavilo. Několik posledních dní mám ze všeho velmi podivný, téměř špatný pocit, a stupňuje se to. Tak bych chtěla jenom říci, že jsem ráda, že jsem mohla zavolat Peťovým, a také poprosit: Stůj při mně.

Vždycky, když se dívám na Constantina, musím se sama sebe ptát, proč má vyšetřovatelka Angela Dodson doma čtyři telefony. Teď už to začínám chápat.

Podejmlíko Půlrohlík

Film je alegorií cesty básníka za inspirací, domovem a pochopením všeobjímající skutečnosti.

Ptala jsem se osmiletého bratránka, jestli si už nepřipadá velký na to, aby se pořád díval na Lokomotivu Tomáše.
Odpověděl mi takto: "Já mám radši animované, protože se tam nikdo nezabíjí."

Zeleninu chodíme nakupovat do malého krámku  na spodní straně náměstí. Paní prodavačka si nás se sestrou pamatuje, protože přiznejme si, jsme úžasné, nebo přinejmenším docela zapamatovatelné. Jednou nám schovávala pod pultem nejkrásnější jahody, jenom proto, že jsem se den předtím ptala, jestli náhodou nemají jahody. Když jsem jí dnes říkala, že přicházím sama, protože tatíček a sestra jsou na dovolené a na táboře, začala mě utěšovat, že ten týden bez nich uplyne jako voda a zase se mi navrátí. Její slova si vybavuji, když se potuluji po bytě jako Lister po Červeném trpaslíku.

A když už vytvářím iluzi melancholického příspěvku, přidám můj nejoblíbenější poťouchlý fotoset aka "Šilamáma si fotí samospouští výrobky na Flér".

Podejmlíko Půlrohlík

Co do mě dáš, to vychrlím.

Dnes jsem se rozbrečela, když jsem zjistila, že jeden pán, kterému jsem posílala příspěvky přes organizaci Dobrý anděl, zemřel. Jeho děti jsou stejně staré jako já a moje sestra.

Podejmlíko Půlrohlík