Stejně se všichni

Musím se strašně držet, abych si nepořídila další rybičky, protože Kséniji, Kateřině a Petrovi je teď v akvárku akorát tak pohodlně. Ale včera jsem ho trochu nakřupla, čím jsem se podstatně nahlodala a našla si krásné třicetilitrové plastové akvárko i se světlem a filtrem. Takže teď musím spořit jako divá a potom si můžu koupit víc rybiček, ou jé.

A na fotografiích můžete vidět malé, víc než rok staré, turistické okénko včetně kulturní vložky v kavárně, kde jsme trénovaly hipsterské smutné pózy.

Podejmlíko Půlrohlík

Tony. Seš ryba.

Devět dní do návratu a deset broží vyrobeno.
Pulp fiction a Samotáře už umím prakticky nazpamět.
Nalezen nejpodivnější pohled pobytu. Slepice, co pozoruje košík vajec.
Teď si frčím na Hapkovi s Horáčkem (ty teda miluju dlouhodobě).
Taky jsme měli tříhodinový výpadek elektřiny se sto zákazníky na sále. Pecka.
Dneska je moje poslední volno. Pak budu makat až do odjezdu. Jsem z toho fakt ku-va nadšená.

Šilamáma Půlplicpryč

Holka, co poslouchala Marilynsa Mansona.

Náš hotel při výpadku proudu aka Nízkorozpočtový horror 4.

Puteaux/La Defense. Apokalypsa teď!

Peklo zde

V pátek jsem odevzdala Duševní život Kateřiny a teď se zvesela pouštím do Duševního života koček.
Drahouškové, ti mi budou nejvíc chybět, zvlášť Čert.
A kdybych měla přestat mluvit v šifrách, tak Duševní život Kateřiny byl klauzurní scénář druhého ročníku a Duševní život koček bude dokumentární cvičení druhého ročníku. A Čert je ta kočka v jeteli a snad mě měl rád.

Podejmlíko Půlrohlík

Bude ohlodané od krys. (story o blešáku 2. část)

Přes hradbu stánků jsem se dostala tak, že jsem jakousi mezerou prošla do pasáže Marché Dauphine. Tam jsem se už nebála. Zastřešený obchoďák ve stylu art deco. Včetně náměstíčka s fontánou. Hodně obchodů bylo zavříno, ale hodně bylo i otevříno. V přízemí hlavně obrazy, koberce, nábytek. Věci mimo moji cenovou ligu. Ale krásně se tam "óóóchalo a ááchalo".

V prvním patře staré fotky i foťáky, knížky, oblečení, gramofonové desky. Ceny vzhledem k menším objektům byly také lidovější. Já byla nejspokojenější při prohrabování starých fotek. Takovýhle bizáry miluji. Jsem také hrdou majitelkou deseti echt vintidž fotek za souhrnou cenu deset euro, ačkoliv avizovaná cena byla 2 eura (potažmo 1,50 eura) za kus. Co se týče oblečení, u mnoha kusů platilo, že to, že je to vintage ještě neznamená, že je to pěkný. Moc se mi líbilo hrabání se hromadami doplňků. Chtěla jsem své drahé sestře Podejmlíko koupit krajkové černé rukavičky, nicméně cena 40 euro mě poněkud odradila.

Po prolezení tohoto obchoďáku jsem vylezla ven a bloudila tou čtvrtí. Pod širým nebem na ulici byl echt blešák, tak jak bych si jej představovala, nicméně ceny ani sortiment mě nikde moc nezaujal. Semo tamo nějaký luxusnější butik. Tak jsem hledala něco, kde bych mohla pojíst. Jak jsem byla hlouběji a hlouběji v uličkách, víc a víc jsem se bála. Necítila jsem se tam prostě bezpečně ani přirozeně, takže jsem se vrátila k hlavní silnici a šla na metro. Když jsem stála u přechodu, nějakej chlápek na motorce mě začal balit, když jsem mu říkala, že s ním nikam nepůjdu, jel za mnou na motorce i po chodníku. TO už jsem začínala fakt panikařit. Tak mu říkám, že mám přítele a zdrhla jsem. Když jsem dorazila k metru, byla jsem fakt šťastná jak tučňák.

Tak furt nevím, jestli jsem ráda, že jsem tam byla nebo ne.

Šilamáma Půlplicpryč

Najdou mé tělo v temné uličce. (story o blešáku 1. část)

Nadpis vyjadřuje moje hlavní úvahy, když jsem byla na údajně největším bleším trhu v Evropě. Saint Oueen.

Každý správný hipster/fashion bloggerka/pseudo umělec/romantik tedy i Šilamáma samozřejmě nemůže odjet z Paříže, aniž by si pořídil nějakou echt vintidž věc. Pro tyto účely jsem zadala v nejmenovaném internetovém vyhledávači heslo "bleší trh Paříž" a po pročtení českých výsledků i "marché aux puces paris". Všechny stránky psaly o úžasném a obrovském bleším trhu v Saint Oueen a romantice prohrabávání starých věcí a hledání sak ze starých kolekcí Chanelu. Ach. Zamžila jsem si očka a představila jsem si sebe, Šilamámu, holku z okresního města, jak se prohrabuji starými věcmi a hledám skvosty, kupuji staré fotografie a krajkové rukavičky. TO bude krása.

Vydala jsem se tedy v pondělí (jsou otevřeny od soboty do pondělí) metrem na konečnou stanici linky 14 - Porte de Clignancourt. Jak je mým chaotickým zvykem, neobtěžovala jsem se nějakým konkrétním plánováním a šla se svojí životní filozofií "ono to nějak dopadne" od metra po čuchu. Prvně jsem narazila na stánky. Takové ty tržnicové. Se stejným sortimentem. V duchu jsem si říkala: "Ale Šilamámo, ty jdeš přece pro echt vintidž věc." A tak jsem si to jen prošla, ale nic nekoupila. Stejně se mi tam nic nelíbilo, kromě úžasných hedvábných šátků. Cítila jsem se tam nicméně poněkud nesvá.

Všude byla spousta lidí. Černochů, muslimek, i něco turistů. Já si nemyslím, že by mi tam někdo chtěl třeba ublížit, to fakt ne, ale když jste samotná mladá holka bez funkčního mobilu, či jakékoliv možnosti obrany a nikdo z vašich známých či bližních vlastně neví kde jste (což jsem vlastně ani já nevěděla), tak nevím jak vás, ale mě to teda dost znervózňuje. Zvlášť, když čtvrť, ve které jsem je jak kdyby vypadla z týhle písničky od Prago Union.

Začíná už to být moc dlouhé. Pokračování zítra. Nebo později.

Šilamáma Půlplicpryč

P. S. Analogové fotky jsou z loňského léta.

Kvido praví: Kdyby byli všichni broučci tak šťastní jako já, byli by všichni svítícími svatojánskými broučky.

V pátek máme deadline. To je radosti na Starém bělidle.
A Andrea skočila přes palubu. Sice do záchranného člunu, ale stejně budeme plakat.

Podejmlíko Půlrohlík

Mumie s pozlacenými víčky spí v muzeích a to je láska.

Šilamáma převzala otěže, co se týče psaní článků, a měli bychom jí pěkně zatleskat, jaké krásné úlovky to má, zvlášť ty květované stuhy jsou eňo ňůňo.
Já teď povětšinou píšu jenom scénář, ale včera jsem si z toho šílenství vytáhla šicí stroj ze šuplíku (poprvé v životě) a ušila si sukni. A ke svému vlastnímu překvapení jsem se ani nepřišila ke stolu nebo něco podobného.

Podejmlíko Půlrohlík