Dnes jsem měla dojem, jako bych vešla do Modrého sametu.

Nyní je potřeba zmínit, že Šilamáma dnes v Portu prošla kolem restaurace, ze které hrál naživo Lonely Boy.
A já jsem při vyřizování pochůzek s tatínkem viděla tak krásný keř, že jsem se k němu musela odpoledne vrátit s foťákem.
Jakože tak krásný keř, že kdybych měla na výběr mezi focením Scarlett Johansson a tohoto keře, tak si nejspíš vyberu ten keř.
Cestou jsem také potkala některé krásné růžové keře. Jeden z nich byl dokonce obklopený bílým plaňkovým plotem, skoro jsem čekala, že v trávě u svého krásně dekadentně pavučinami ozdobeného keře bude číhat lidské ucho nebo jiná noční můra z Lynchova podvědomí.

Podejmlíko Půlrohlík

"I never painted dreams. I painted my own reality."

Dnes uplynulo 109 let od narození malířky, jejíž dílo s sebou ze všech niterných věcí nese zejména vzkaz o bolesti.
Když jsem v pubertě sama začínala malovat, měla jsem ji hodně v srdci.
A něco je tam usídleno dodnes a něco navěky.

Podejmlíko Půlrohlík

“Feet, what do I need you for when I have wings to fly?”

Ve větru list, v lásce sám, v tenatech pták, v dešti zpěv.

Ačkoliv jsou barvy (abstraktně i materialisticky) jedna z mých nejoblíbenějších věcí na světě vůbec, tak občas nemůžu odolat onomu hipsterskému nutkání prezentovat fotky černobíle a mít radost z toho, jak jsou pěkně černobílé. 

U struktur to může být krása nesmírná, ale stejně jsem asi nejraději, když to zachycuje gesta a pohyb těla. 

Ale to vlastně platí i o barevné fotografii, takže ta černobílost netvoří žádnou výjimku. 

Zkrátka tady máte nějaké černobílé skotačící děti.

A navíc se ještě ten den honily mraky jako divé, takže bylo každou chvíli úplně jiné světlo - blaho největší, krásně jsem si zafotila.

Podejmlíko Půlrohlík

 

 

Já jsem Rimmer od toho Listera, co si vzal Kochanskou. Odtud dál to začíná být drobínek nepřehledné...

Tento náhodný příspěvek mi má pouze pomoci vyrovnat se s faktem, že jsem našla babiččiny fotky mého focení některých mých fotek, když jsme byli pouštět draky, ale nefoukal vítr, takže jsme jen tak chodili po poli a žádný drak v dohledu, které jsem si také vyfotila.
A zároveň jsme všichni rádi, že nám Šilamáma alespoň trochu zůstává v obraze.

Podejmlíko Půlrohlík

Vím, kde na mě čeká poklad.

Dnes slaví smrtozeniny Jim Morrison a Brian Jones (a oba v rámci Klubu 27), tak je oslavme písní.
(Brian Jones je ten, co hraje na tu dospěláckou a exotickou verzi xylofonu, zřejmě zvanou marimba. A Jim Morrison je přirozeně Ještěří král.)
A také tu máme fotku Jima se psem (o kterém nevím, komu patřil) a fotku Briana se siamskou kočkou, o které vím, že zřejmě patřila Georgi Harrisonovi.

Podejmlíko Půlrohlík

Motýlci v žaludku

Odjíždím totiž na Korsiku. Na čtrnáct dní vařit. Tak zas budu mimo.
Spočítala jsem si to a do konce léta mám asi čtrnáct dní volno. Ajta.

Šilamáma Půlplicpryč

Ten závěr je ale potřeba přehodnotit.

Letní sezóna je v plném proudu. Pro mě to znamená dvě věci - kondiční procházky se stávají tou nejlákavější činností na planetě, zvláště mohu-li je zakončit podvečerním plaváním v přírodní nádrži.
A ta druhá věc je, že všechno kvete a kdykoliv já vidím cokoli kvést, mám neutuchající touhu všechny ty květy fotit ze všech úhlů a vzdáleností.
Orlíček byl v dětství moje nejoblíbenější luční květina a už jsem ji pěkných pár let neviděla, tak jsem byla ráda, že na mě takhle vykoukla. Říkala jsem si spokojeně, že to s těmi lučními prostorami není až tak špatné a že snad motýli slabostí nezajdou. Když jsem šla zpátky, už tam byl muž v montérkách a celou tu mez kosil elektrickou sekačkou.
Dveře na poslední fotografii vedou do sklepa domu, kde potvrzeně a dost děsivě straší. Když jsem před nimi stála v poledním slunci, tak jsem se ani moc nebála, ale když na to teď potmě a sama vzpomínám, tak se mi trochu svírá srdíčko, ó můj bóže.
Také už díky všemocným paprskům slunce přesně vím, jaký obrys má můj Darth Vader batoh na mých zádech, ačkoliv bych se bez této vizuální informace nejspíš obešla.

Podejmlíko Půlrohlík