Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob.
Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček.“ Avšak Argénida Lanaová, nejstarší dcera, vyprávěla, že Santiago Nasar si to vykračoval jako obvykle, že dobře odměřoval své kroky a že jeho saracénský obličej byl s rozcuchanými kudrnatými vlasy krásnější než kdy jindy. Když šel kolem stolu, usmál se na ně a pokračoval přes pokoje až k zadnímu východu z domu.
„Zůstali jsme celí zkoprnělí, jak jsme se lekli,“ řekla mi Argénida Lanaová. Na dvoře svého domu na druhém břehu řeky moje teta Wenefrida Márquezová právě oškrabovala šupiny z podmořanky a viděla ho, jak sestupuje po schůdcích starého nábřeží a pevným krokem míří domů.
„Santiago, chlapče,“ zavolala na něj, „co je to s tebou!“
Santiago Nasar ji poznal.„Zabili mě, slečno Wene,“ řekl.
Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech,“ řekla mi teta Wene. Potom vešel do svého domu zadními dveřmi, které byly otevřeny od šesti, a v kuchyni se zhroutil tváří k zemi.
.JPG)
.jpg)
